Hatikva 1 / 2001
židovský
liberální měsíčník
Únor 2001
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Vážení a milí čtenáři,
Hatikva, kterou právě držíte
v rukou, je nejen prvním číslem tohoto roku, roku 2001, ale je také prvním
číslem, jemuž jsme se snažili vtisknout novou a doufáme, že lepší podobu. Od
nynějška už Hatikva nebude pouhým věstníkem Židovské liberální unie, ale stává
se měsíčníkem, dostupným nejen všem členům unie a ostatním předplatitelům, ale
i v běžné distribuční síti.
Budeme rádi, zachováte-li
nám i nadále svoji přízeň coby čtenáři, a ještě raději, stanou-li se alespoň
někteří z vás našimi přispěvateli a spolupracovníky. Na vaše články, názory,
dotazy, návrhy i připomínky se těší a vše dobré do nového roku přeje vaše
redakce.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Elie
Wiesel - svědek, nebo posel?
O lidech, kteří přežili
holocaust, se říká, že jsou svědci. Přiléhavější by však bylo říkat jim
poslové. Jejich poselství přichází ze světa krystalicky čistého zla a utrpení.
Zrodila ho docela banální lidská úchylka – averze k jinakosti kombinovaná s
racionalitou průmyslového věku, přetaveného do systému. Puntičkářsky
organizované “konečné řešení“ nahnalo do vagónů, koncentračních táborů a
spaloven několik miliónů žen, dětí a mužů. Ti, co přežili, dlouhá léta mlčeli.
Po nocích je pronásledovaly vzpomínky a tváře. Jenom někteří z nich našli sílu
a schopnosti tlumočit své poselství. Elie Wiesel mezi nimi. Trvalo mu to celých
dlouhých deset let, než začal psát a mluvit a také konat. Protože – co už je
psaní a mluvení v konfrontaci s jednáním těch, kteří stáli u zrodu “konečného
řešení“ a jejich dědiců? Vždyť oni jsou zde: v Bosně a Hercegovině, v Kosovu, v
Somálsku a Rwandě, v Barmě, v Čechách i na Slovensku – a jsou připraveni pod
zástavou “národních“ zájmů a “naší věci“ ničit životy. Proto je (a musí být)
psaní a mluvení o hrůzách holocaustu a ostatních genocid jenom přípravou na
akci – akci aktivní sebeobrany všech, kteří se jenom pro svou víru, barvu
pleti, způsob života, sexuální orientaci či jiné “jinakosti“ octli v sevření
těch, kteří si díky své kvantitativní převaze a agresivitě přivlastňují pravdu
a právo vnutit ji všem.
Do takovéto akce však musí
jednotlivec vstoupit připraven, sebevědomě, a jist si sám sebou. Z koncentráků
se však ti, co přežili, vraceli zdecimováni, poníženi a nemocni. Ne nadarmo
mnozí říkali, že po holocaustu je Bůh mrtev. Pro Elie Wiesela nebyl mrtev. Víra
– a to víra v Boha Židů – v něm neutrpěla, a možná i posílila. Existují však i
jiné příběhy. Na rozdíl od Wiesela například Primo Levi – taky přeživší a
skvělý spisovatel – sám sebe definoval jako nereligiózního člověka. Odkud měli
lidé jako on čerpat sílu a naději? Vůli žít? A zde, myslím, jsme u kořene
poselství autorů jakými jsou Elie Wiesel a Primo Levi.
Být příslušníkem
pronásledované menšiny je zvláštní úděl. Je to úděl lidí, kteří pěstují svou
sounáležitost s utrpením jiných přes vlastní zkušenost a tradici. Jejich
poselství zní: Romové, Kurdové, migranti z míst válečných konfliktů, političtí
vězňové, lidé minoritních životních stylů, orientací ... jsou naši bratři. A
pokud bude jediný z nich na ulicích našich měst ohrožován jen proto, že je jiný
než většina, do té doby ani my Židé nejsme v bezpečí.
A pak je zde velice osobní
poselství Wiesela samotného, které se jako červená nit objevuje téměř ve všech
jeho knihách: Fakt, že jsem člověkem s pevným kulturním, náboženským a etnickým
zázemím, dává mému počínání zvláštní sílu a étos. Je to síla a étos vyplývající
z příslušnosti k lidem jako jsem sám, s nimiž sdílím jak část své identity, tak
i podstatnou část svých jistot a pochybností. A právě toto sdílení, jak se
domnívám, dává jednotlivcům motivaci žít i po zkušenosti holocaustu a odolávat
svodům “rozmazávání“ hranic mezi kulturami v našem globalizujícím se světě. A
možná – tu však už fabuluji – našel Elie Wiesel víc sil k životu než jeho
tragický souputník Primo Levi právě proto, že Bůh zůstal pro něj i po
zkušenostech holocaustu živý.
Fedor Gál
(z doslovu k připravované
knize Elie Wiesela “Soudcové“, kterou vydává Knižní klub v tomto roce)
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Manis
Barash - rabín Chabadu v Praze
Rozhovor s rabínem Chabadu
Manisem Barashem.
Čemu ale opravdu nerozumím je fakt,
že většina českých židů je na
svou totální ignoranci čehokoliv
o judaismu ještě i hrdá.
Povězte nám něco o sobě,
o Vaší rodině.
Oba moji rodiče se narodili
v Rusku. Tatínek se narodil v Moskvě, maminka v Taškentu. Rodina mojí maminky
byla pobožná – jak v Taškentu, tak dávno předtím, na Ukrajině, byli pobožní.
Ale zato můj tatínek pochází z rodiny, kde se do synagogy chodilo jenom jednou
za rok, na Jom Kipur. Z Ruska utekli v roce 1956. Tatínek žil chvíli v Polsku,
ale potom přijel do Paříže, kde žil jakýsi jeho vzdálený bratranec. Teprve v
Paříži se začal vzdělávat co se židovství týče. V Paříži měl také bar micva.
Roku 1961 odjel do Ameriky, kam roku 1968 přijela i moje maminka. Potkali se a
vzali se. Já už vyrůstal v New Yorku.
Jak jste se rozhodl stát
se rabínem?
Tam, kde jsem vyrůstal,
většina chlapců studuje na ješivách. Učí se sice samozřejmě také v sekulárních
středních školách, ale většinu času věnují rabínským studiím. Teprve později se
rozhodují, chtějí-li toto své vzdělání skutečně využít a stát se skutečnými
rabíny, nebo ne. Pouze menšina se stává rabíny, ostatní dělají byznys.
Proč jste se vy sám nedal
na byznys, a stal se rabínem tady v Praze?
To opravdu nebylo jednoduché
rozhodnutí, protože tatínek má továrnu na svetry a já jsem jeho nejstarší syn.
Když jsem se oženil, hodně jsme se ženou přemýšleli o naší budoucnosti. Jestli
budeme pomáhat tátovi, nebo založíme vlastní firmu – ale nakonec jsme se
rozhodli jinak. Prahu jsem poprvé navštívil v roce 1992 coby mladý chabadník,
přes léto jsme objížděli malé židovské obce v Československu a Polsku. Prahu
jsem si okamžitě zamiloval, situace židů zde mi nepřišla tak depresivní jako
třeba v Polsku, a když mne následujícího roku požádali o podobnou cestu po
střední Evropě, jel jsem opět, ale již jen do Československa. A tak jsem se vlastně
zapletl s Prahou. Po svatbě jsme se s mou ženou přihlásili jako dobrovolníci,
že bychom byli ochotni přestěhovat se coby zástupci Chabadu do Prahy.
Jak Chabad přišel na
myšlenku rozmisťovat rabíny po celém světě?
Chabad je chasidské hnutí,
které vzniklo před více než 200 lety v Rusku, to asi dnes každý ví. Jedno ze
základních chasidských učení je, že tehdy ustálené dělení židů na elitu, židy v
Tóře vzdělané, a prostý lid, v tajemstvích Tóry nevzdělaný, je špatné. Neboť
není rozdílu mezi talmudistou studujícím celé dny a dělníkem, který se pouze
raduje ze šabatu, neboť oba jsou stejně cenní. A Chabad tuto tezi dotáhl ještě
dále. Takže již před 200 lety, když to ještě nebylo v módě, Chabad vysílal
učitele a rabíny mezi prostý, nevzdělaný lid, do štetlů po celém Rusku. Odtud
pochází ta idea učitelů či rabínů vysílaných do malých, nevzdělaných či
izolovaných komunit.
Po hrůzách holocaustu chtěl
každý obnovit hlavně svůj život, svou rodinu. Chabadský Rebbe ale již v té době
mluvil o obnovení tradičního židovského života jako před válkou, o kontaktech
se ztracenými židy rozprchlými po celém světě, o pomoci židovským vojákům na
frontách v Ásii. a každý si myslel, že je úplně mimo, že nechápe, co je v dané
situaci podstatné. Ale postupně, během nějakých dvaceti let, se ukázalo, že
tradiční duch židovství je stejně důležitý jako materiální zajištění, a Chabad
se stal mezinárodním impériem. Dnes existuje více než 2000 center Chabadu,
některá z nich v zemích, kde by nikdo žádné židy nehledal, jiné v zemích jako
USA či Francie, kde je židů spousta.
Co je cílem těchto
center?
Fungují vpodstatě jako
lampáři. Jako lampář rozsvěcel lucerny, aby lidé viděli na cestu nejen na
hlavních ulicích, ale i v malých uličkách, tak chasidé přinášejí světlo
tradičního židovského vzdělání, a to nejen do míst, kde je židů mnoho, ale i
tam, kde jich je málo. Cílem Chabadu je vzdělání. Cílem je dát židům možnost
toto vzdělání získat.
Takže chcete z lidí
vyrábět chasidy?
Ale vůbec ne. Jde o
vzdělání. Když mluvíte o dělání chasidů, musíte si ujasnit, co je to chasid.
Jestli chasid je postava v černém kaftanu pod velkým černým kloboukem, což si
lidé většinou myslí, nebo jestli je to ta filosofie. Filosofie se neváže k
žádnému černému klobouku, ale ke způsobu myšlení a žití, ke studiu. Mnozí emisaři
Chabadu jsou velmi, velmi úspěšní v místech, kde působí. A to i přesto, že
třeba ani za 40 let “nevyrobili“ jediného nového chasida. Hlavní je, že mají
synagogu, školku, školu, a podobné vzdělávací instituce. V místě, jako je
Praha, židé většinou vůbec nevědí, co je to být židem. Mají vpodstatě nulové
židovské vzdělání. Neznají svátky, modlitby, ani abecedu. Chabad house se v
Praze objevil před pěti lety. Samozřejmě, že dnes už je jasné, že jsme přinesli
možnost vzdělání mnoha židům, i když zatím hlavně cizincům v Praze žijícím.
Máme pravidelné bohoslužby, přednášky, školku, probíhá mnoho různých kursů.
Jak je možné se těchto
aktivit zúčastnit? Musí se člověk stát něčeho členem?
Nemáme členství, nic
takového. Každý je vítán, muž nebo žena. Každý může studovat svým tempem, klást
otázky, nebo jenom pozorovat. Nikoho k ničemu nenutíme.
Když říkáte, že každý je
vítán, to znamená že vítáte i nežidy?
Judaismus má samozřejmě
poselství pro celé lidstvo. V tom je zcela unikátní, neboť sedm noachických
přikázání platí pro všechny. I pro nežidy. Takže i nežidé jsou vítáni. Je
jasné, že některé aktivity v našem centru asi osloví víc židy než nežidy, neboť
naše programy jsou pro židy, ale nikdo nikoho nevyhání.
Vaše programy se tedy
týkají hlavně židovského náboženství. Jak myslíte, že mohou oslovit české židy,
kteří jsou v zásadní většině protináboženští?
Celá česká společnost se
tváří sekulárně. Takže ani židé nechtějí být pobožní, nebo nábožensky
založení. Ale i tak mnoho z těchto lidí
prahne po vzdělání. Ptají se: Co to ten judaismus vlastně je?
Existuje historka o majiteli
obchodu vedle synagogy. Každý šábes měl otevřeno, každý šábes ho rabín
přemlouval, ať zavře. Obchodník křičel: Ale rabi, já jsem ateista, bezvěrec.
Mně nějakej šábes nezajímá, já jsem obchodník! V žádného boha nevěřím, tak proč
bych měl zavírat? A rabín mu odpoví: Víš co, já jsem taky ateista, taky
bezvěrec. Protože já také nevěřím v toho boha, v kterého nevěříš ty. Protože ty
ani nevíš, v jakého boha že to nevěříš. V to, co ty považuješ za boha, také
nevěřím, protože to neexistuje. Pojď, uč se se mnou. A až se vzděláš, pak
teprve se rozhodni, jestli v boha věříš nebo ne, co budeš a co nebudeš
dodržovat. Všude jde jen o vzdělání.
Čemu ale opravdu nerozumím
je fakt, že většina českých židů je na svou totální ignoranci čehokoliv o
judaismu ještě i hrdá. Říkají: my jsme asimilovaní, my jsme sekulární, a to je
to české židovstvo. A na svou nevzdělanost jsme hrdí. Nemáme židovské svatby,
nemáme židovské pohřby, a jsme na to hrdí.
Co si myslíte o
ortodoxně-liberálním sporu?
Žiji v Praze už pět let, a
ještě jsem nepotkal ortodoxní židovskou obec pražskou, ani obec liberální.
Jakoby obě existovaly jenom jako. Dávají si sice různé nálepky, ale co já
vidím, je jedna malinkatá komunita s několika společenskými událostmi ročně. Na
všechny chodí ti stejní lidé, i když mají možná různé nálepky. Skutečné
vzdělávací aktivity? Je tady moře práce.
Co si myslíte o sionismu?
Čas od času i na mne lidé křičí, co tady dělám, ať jedu pryč...
To je strašně těžká věc. Já
osobně mám pocit, že pro mladé pražské židy, kteří chtějí žít jako židé, oženit
se s židovským partnerem, to je v Praze nesmírně těžké. Myslím, že by měli jít
jinam, kde je přeci jenom lehčí žít jako žid. Nemusí to být Izrael, mohou jet
do Ameriky, nebo i do Francie, kamkoliv, kde je více židů a skutečná komunita.
Ze sobeckých důvodů bych každému mladému židovi odjezd rozmlouval, ale cítím,
že taková rozhodnutí jsou většinou správná.
A co všichni ti Izraelci,
žijící v Praze s dlouhonohými českými blondýnami?
To je ostuda, protože oni
nebyli v situaci jako židé v Praze, marně hledající židovského partnera. Tahle
tragédie ale existuje všude, i v Americe je většina sňatků smíšených. Proč to
ale dělají, když nemusejí, je mi záhadou. Jediné, co mohu dělat, je vzdělávat,
vysvětlovat, proč stojí za to mít židovského partnera.
Jak dloho ještě chcete v
Praze zůstat?
Praha je náš domov, a chceme
tady zůstat. Moje žena už umí velmi dobře česky, já to zanedbával, ale už se
opět pravidelně učím. Tady vychováváme naše děti, tři z nich se tady narodily.
Tady jsme doma. Každý, kdo má zájem, mne může navštívit, přijít se podívat do
centra Chabadu, přijít na svátky, na večeři, na přednášku, do knihovny, a
studovat dle chuti.
ptal se Martin Šmok
Chabad House, Pařížská 3
telefon +420-2-232 02 00
www.chabadhouse.cz
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Gerald Messadié
Dějiny
obecného Antisemitismu
Všechny pohromy, jenž
nás kdy potkaly, zdaž možno vypočísti, co nám udělaly! Stydíme se a hanbíme nad
výpočtem svých pohrom a bolestí a nad soužením a bědami, jichž nelze ani
uvésti. Dost na té poslední, přesmutné zvěsti, pro ni zapomínáme dřívějších neštěstí.
Zlá rána postihla z
Božího usouzení Pragu, město korunní pět tisíc stočtyřicetdevět let po světa
stvoření. Ach ty má ratolesti nejkrásnější, není tě již, není!
V jedno tratoliště
všechna krev se slila oné doby jarní, osmého dne svátku našeho Vykoupení. Tak
jako nekysané chleby byli jsme páleni a jako beránek obětní. Tehda zachvátila
nás hrůza, neboť jsme zaslechli hanebné ostouzení.
Běda dni, v němž
spikli se hříšníci, utečenci bezejmenní a blouznivci. Vpadli k nám se zbraní
smrtící a se sekerami jako dřevorubci...
Avigdor Karó – Praha XIV. Století
(Úryvek
ze smuteční elegie na památku největšího pogromu v Čechách, zdobí obálku Dějin
antisemitismu)
“Už
dva tisíce let jsou Židé pronásledováni a nikdo, dokonce ani jejich
pronásledovatelé, neví proč. Ani křesťané, kteří po sedmnácti stoletích
pronásledování opustili záminku ‚bohovražedného národa‘, zprostili Židy
obvinění z vraždy a tím se zpětně sami obvinili ze statisíců zbytečných vražd:
teď se domnívají, že se několika paragrafy zbaví viny. Ani nacisté a jejich
opovrženíhodní dědicové, jejichž rasistické projevy uváděly a uvádějí jako
motiv nenávisti k Židům pouze vědecky nepřijatelným pojmem ‚rasové čistoty‘:
neexistuje totiž germánská rasa. Německo bylo jako všechny země na světě během
staletí několikrát obětí nejrůznějších etnických invazí a je ostatně dokázáno,
že ‚čistá rasa‘ by zoufale degenerovala, neboť by byl ochuzen její genetický
zdroj. ‚Čistá rasa‘ by byla rasa kreténů, takže ti, kdož hlásají tuto koncepci,
možná právem tvrdí, že jsou ‚čisté rasy‘…“
Těmito slovy uvádí
vynikající francouzský publicista, spisovatel a vědec Gerald Messadié “Dějiny
obecného antisemitismu – od starověku po dvacáté století“, jenž se koncem
minulého roku objevily na pultech českých knihkupectví. Messadié, vyzbrojen
svým vzděláním a nadhledem pátrá po kořenech antisemitismu ve všech velkých
civilizacích a mapuje jeho tajné vyznavače. V dějinách lidstva (od Řecka a
Říma, přes středověk až po totalitní Evropu) objevil spisovatel tři základní
typy antisemitismu, které tíží svědomí dnešního člověka. Právě výkladu a popisu
těchto odrůd antisemitismu věnoval Messadié svou knihu. Dějiny vydalo
nakladatelství Práh a z francouzského originálu “Histoire générale de
l’antisémitisme“ je přeložila Hana Müllerová. Není jednoduché přečíst tuto
knihu. Místy člověk propadá pocitu, že v ruce drží spis sadisticky vyšinutého
jedince, do kterého shromáždil své morbidní představy. Messadié však na 317
stranách popisuje a hodnotí skutečné události. Jde o ojedinělé a vynikající
dílo, které by nemělo chybět ve vaší knihovně. Tato kniha, nebo chceme-li
svědectví o masových vraždách Židů, totiž kromě mrazení v zádech a depresí
vzbuzuje i naději, že se podobné hrůzy už nikdy nebudou opakovat. “…můžeme
připomenout každému, dokonce těm, kdo se nezajímají o dějiny, těm, pro něž je
antisemitismus jen vzdálený pojem, jenž se jich netýká, těm, pro něž je šoa
pouze dějinné klopýtnutí, které neohrožuje jejich budoucnost, všem těm můžeme
připomenout následující: antisemitského pronásledování se vždy dopouštěly
totalitní tyranské režimy, kdy národní stát hodlal rozdrtit jednotlivce ve
jménu obecného zájmu. Antisemitismus je v odporném, organickém a nevyhnutelném
vztahu s popíráním svobody a demokracie. Spojuje ostatně v této negaci všechny
ostrakismy: k veškerému vraždění v dějinách od dob inkvizice – k vraždění
katarů, Arménů, Ibů, Kambodžanů, Kosovanů a samozřejmě Židů – docházelo za
tyranských režimů. Neexistuje nevinná autorita. Logický důsledek:
antisemitismus je měřítkem alergie na svobodu. Na základě tohoto poznání je
alespoň možné směřovat lidské svědomí: existuje pro to několik důkazů. Jeden z
nich, i když je křehký, mi připadá významný: stránky, které jste právě dočetli,
nemohly být napsány v Hitlerově době, dokonce ani ve Francii, aniž bychom strašlivě
neriskovali. Daleko důležitějším důkazem je netolerance většiny veřejného
mínění vůči jakémukoliv fanatismu. Už pouze lidé bez svědomí, v téměř
neurologickém smyslu toho slova, dokážou bez hluboké bolesti snést obrazy šoa.
A to jsou znamení naděje“, praví v závěru své knihy Gerald Messadié.
Jiří Hráček (za použití doprovodného textu)
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Život mi
zase chutná
Před několika lety jsem
byl pozván s přítelem k Miloši Kopeckému. Můj kamarád mě k němu dovedl. Miloš
byl – ostatně jako vždycky – obklopen půvabnými dívkami. Když si nás všiml,
svěřil jsem se mu! “Víte, Mistře, když mě někde představují, tak říkají: to je
Jiří Pavel, bratr Oty Pavla. A mě to moc vadí.“ Miloš Kopecký se trochu
zamyslel a pak pravil: “Pane Pavel, dovedete si představit, že by vás
představovali třeba takhle: To je Jiří Pavel, ale není to bratr toho báječného
spisovatele Oty...“ A já mu dal plně za pravdu. Jsem jeho bratr, a jsem tomu
rád.
Od tohoto svátečního
setkání už uplynula řada let. Jak se tedy má dnes bratr Oty Pavla – Jiří?
Ať jsem, kde jsem, všude se
mám trochu špatně. Ale teď vážně: mám
jedenáctiletou dceru Terezku, a i když musí
kamarádkám občas připomenout, že opravdu nejsem jejím dědečkem, ale
tatínkem, moc si spolu rozumíme. Terezka chodí do židovské školy a když má
chuť, beru ji všude s sebou: na výstavy, na aukce, na besedy o Otovi. Narodil
jsem se jako prostřední Popperovic kluk, takže nejsem zrovna nejmladší.
Vzhledem k Terezce si ale nesmím dovolit ten luxus příliš rychle stárnout.
Musím totiž pořád pracovat. A zatím pracuji rád.
Osud, který k vám nebyl
zrovna dvakrát vlídný, vám ale umožnil dělat povolání, které bylo pro vás dřív
koníčkem – starožitnosti. Pořád se vám ta práce tolik líbí?
Jsem soudním znalcem v tomto
oboru. Starožitnosti – to jsou vlastně celé dějiny lidstva, jejich výhry, ale
také velké pády. Dívám se na ně z hlediska souvislostí, a to mě nutí stále se
vzdělávat. Díky tomu se lecčemu nedivím a neberu věci tolik tragicky.
Objevuje se ještě hodně
starožitností s židovskou tematikou?
Je jich bohužel čím dál
méně, jako šafránu. Když se mi taková věcička dostane k posouzení, chovám k ní
velikou úctu. Pokládám se za Žida, a tak jsem všem našincům kdykoliv k
dispozici.
Váš tatínek Leo Popper,
slavný obchodní cestující s vysavači Elektroluxu byl Žid, maminka Hermína
křesťanka. Jak se k vašemu židovství stavíte?
Za to, že se cítím
stoprocentním Židem, mohou nacisté a
komunisté. Ti první mě chtěli zlikvidovat v pěti koncentračních táborech
a na pochodu smrti, ti druzí mi patřičně připomněli, že jsem Žid.
Jak se vlastně daří
rybám? Pořád tolik rybaříte?
Nějak moc mě nechtějí.
Rybářů je teď hodně, někde možná víc než ryb. A já už nemám trpělivost sedět
hodiny na břehu a čekat. To jdu raději do lesa na hříbky. Když uvidím toho
úplně prvního v nové sezóně, přivoním k němu, pohladím a políbím a nechám v
lese. Ale jen toho prvního, jak to totiž vždycky dělal Ota s první rybou v
sezóně. Také ji vracel řece.
O vás třech bratrech se
často vypráví jako o vzácném vztahu
lidí, kteří dokázali neuvěřitelné: držet pořád spolu. Čím myslíte, že to bylo?
Rodina má držet pohromadě.
Kde jinde než právě v rodině můžeme
očekávat pochopení, možnost svěřit se. Kde jinde než mezi svými může člověk
opět nabrat sílu a nebát se výsměchu a neporozumění. Kdo takový dar nepěstuje,
bývá obvykle opuštěný. A kdo je opuštěný, ten bývá často smutný. Podle mého
názoru – toho smutku jsme si už my Židé užili víc než dost...
Rozmlouvala Zuzana Peterová
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
tak
trochu o BEJT SIMCHA
Někteří odcházejí, jiní zůstávají, noví přicházejí.
Bejt Simcha je tady od toho, aby každému podal
pomocnou ruku k návratu domů.
A jestli to “domů“ je ortodoxní, konzervativní,
reformní, liberální nebo rekonstruktivní, není podstatné.
Asi všichni víme, jak
vypadal náboženský, nábožensko kulturní a etnický život v 80. letech v takzvaně
socialistickém Československu. Inu, už ani socialisticky ne. “Hurá socialismus“
si alespoň hrál na nadšení a optimismus. Čechoslováci osmdesátých let byli
skeptičtí a otrávení. Nedůvěřovali nikomu a ničemu. Místo k Bohu se utíkali k
chatám a chalupám. Ona otrávenost a bezradostnost se velmi změnila na podzim r.
1989.
Většina z nás byla nadšena.
Zakládali jsme různé nové organizace. Byla jsem u zrodu HAKOACH i u budování
první lóže B’nai B’rit v postkomunistické éře naší země. Českou lóži jsem
pojmenovala a toto jméno nese dodnes: Renesance. Byla znovu založena Společnost
přátel Izraele, tam jsem se podílela na přednáškách. Společnost židovské
kultury mne též přitahovala. Jediné, co mne přestávalo přitahovat, byla pražská
Židovská obec. Ze všech stran bylo slyšet vzájemné obviňování. Byla cítit snaha
o kariéru. Nejčastější věta byla: “To není Žid.“ Tato strašná věta se mi stále
protivněji vrývala do vědomí. Při oslavě dne nezávislosti Izraele jsem se v
rezidenci izraelského ambasadora seznámila s mladou americkou rabínkou Joan
Friedman.
Rabi Friedman mne poučila o
judaismu, který s otevřenou a laskavou tváří vítá všechny, kdo mají židovské
předky a upřímný zájem o hodnoty judaismu. Něco zcela jiného, než na co si
náhle “pražští“ začali křečovitě hrát. Judaismus, který vítá, nikoliv
odstrkuje. Takový judaismus, který vítá míšence a pomáhá jim v návratu domů.
Judaismus radosti.
A tak jsme v atmosféře
nadšení, nedůvěry, hašteření, budování, elitářství i poctivosti začali svoji
misi radosti. Obyčejné radosti z toho, že jsme Židé, že můžeme vzdělávat i
vzdělávat sebe, že naše radost plyne z hrdosti na příslušnost k tomuto
nádhernému národu Tóry ať jsme Židy po maminkách či tatíncích, babičkách či
dědečcích.
Nemluvili jsme k hluchým,
ale ke ztraceným, začali jsme budovat domov – Dům radosti – Bejt Simcha. Byli
naslouchající jen Židé, položidé, čtvrtžidé? Ovšem, že ne. Přicházeli různí
mladí, buď s upřímnou snahou o vzdělání, nebo prostě z módy či hledání
alternativy. Přicházeli “šalomisté“, které Židovská obec s pohrdáním odmítala.
My jsme je vítali rádi. Každý mladý člověk, který se přátelil se židovským
společenstvím, byl pro nás vojákem anti-rasismu, protikladem neofašisty.
Nevedli jsme je k židovskému životu ani ke konverzi. Jenom jsme je rádi viděli
mezi námi. Dnes vidím některé z mladých “šalomistek“ na pražské Židovské obci
na kurzu ke konverzi Dr. Diveckého.
Zůstali s námi všichni
původní příznivci? Samozřejmě, že ne. To by ani nebylo normální. Mladí lidé
hledají různé cesty, a tak někteří ztotožňují svou cestu s Bejt Simcha, jiní
ne. Z Honzy Tlustého se stal mašgiach košer restaurací, oženil se s Kateřinou z
Ukrajiny a své dítě budou asi vychovávat tradičnějším židovským způsobem.
Veroniku Schmiedtovou jsme dovedli ke konverzi u Evropského Bejt Dinu
(neortodoxní). Nedávno konvertovala s pomocí rabiho Sidona a Dr. Diveckého
znovu u ortodoxního bejt dinu. Eva Feiglová si vzala Larryho z USA, a tak je jim
bližší Bejt Praha, který spoluzaložili členové Bejt Simcha s americkými
expatrioty Evanem Lazarem a Lisou Frankenberg. Bejt Praha se úplně
osamostatnila a její duchovno je spravováno americkými rabíny konzervativního
hnutí. Tomáš Bartoň opustil Bejt Simcha a je velmi aktivní v Židovské liberální
unii. Andrea Ernyeiová nemá na Bejt Simcha čas. Založila první nezávislou
odpolední židovskou školu Bejt Elend a stará se o 33 dětí.
Někteří odcházejí, jiní
zůstávají, noví přicházejí. Bejt Simcha je tady od toho, aby každému podal
pomocnou ruku k návratu domů. A jestli to “domů“ je ortodoxní, konzervativní,
reformní, liberální nebo rekonstruktivní, není podstatné. Všechny jmenované
směry jsou zastoupeny rabíny, kteří u nás
vyučují a vedou bohoslužby. Všichni jsme židovská rodina. Bejt Simcha je
nezávislá židovská organizace, která se těší podpoře svých členů, The American
Joint Distribution Committee, Alan and Hope Family Foundation, World Union for
Progressive Judaism, spolupráci se Sochnutem a Bejt Elendem. Díky výše zmíněným
jsme vlastníma rukama vybudovali příjemnou modlitebnu a zázemí s knihovnou v
Mánesově ulici na pražských Vinohradech.
Sylvie Wittmannová
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Laskavý posel
Ve středu 10. ledna se
konala v modlitebně židovské liberální kongregace Bejt Simcha přednáška
izraelského rabína Menachema
Ha-Kohena na téma
“Židovská identita“.
Když organizátoři ohlásili
tuto akci, neodolal jsem a přes své zaneprázdnění ten den jsem alespoň na
hodinu přišel, abych vyslechl úvod přednášky tohoto významného muže. Rabín,
světově uznávaná osobnost, hlásící se k ortodoxii a v Bejt Simcha? Byl jsem
vskutku zvědavý.
Zcela zaplněný prostor
improvizované přednáškové síně ve sklepení vinohradského činžovního domu
navozoval hned od počátku až mysteriózní atmosféru. Do čela místnosti byl
uveden seriózně vyhlížející pán, který svůj projev doprovázel bohatou škálou
gest. Okamžitě si mne získal svým prohlášením, že celý život bojuje proti
extremismu a ignoranci všeho druhu a jako svůj úkol si předsevzal sbližovat
všechny Židy i zájemce o konverzi, bez ohledu na rozdíly jejich individuální
cesty k judaismu. Takový postoj ortodoxního rabína je jistě velmi neobvyklý a
pro situaci v českých obcích určitě
povzbudivý.
Kdysi jsem si o rabínech
vytvořil jakousi naivní knižní představu. Byla to představa laskavého,
moudrého, vzdělaného a pokud možno i vtipného člověka. Tento obrázek, který
jsem po střetu s realitou uložil kamsi hluboko
do svého podvědomí, se náhle začal znovu vynořovat. Přede mnou stál člověk,
který po vzoru našich dávných mudrců během svého projevu sahal pro příklady,
jimiž by doložil svá tvrzení, tu do Talmudu, tu do Midraše, nebo Kabaly... a
vše dokázal srozumitelně vyložit i vyargumentovat. Setkám-li se s velkou
osobností, obvykle si uvědomím své meze a možnosti, osobnost rabína Ha-Kohena
však ve mně kromě toho vyvolala pocit vděčnosti a synovské pokory. Vůbec při
tom nebylo důležité, že naše představy o možnostech praktikování judaismu jsou
patrně velmi rozdílné. Ani jednou, za tu hodinku, jsem neměl pocit, že jsem na
cizí akci a poslouchám člověka, který mi nemá co říct. Žádná nadutost,
přezíravost, nepochopení, nesnášenlivost, arogance, nic z toho, a dokonce jsem
se dočkal i vtipu.
Uvědomil jsem si, jak je
důležité, kdo judaismus vykládá a jaká je jeho motivace. Na té pak může
posluchač postavit svůj zájem a v důvěře hledat a třeba i nastoupit svou
vlastní cestu. Snad jednou i v Čechách...
Michal Spevák
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Věřím v
děti
Rozhovor se spisovatelkou
Evou Erbenovou
Paní Eva Erbenová se
narodila roku 1930 v Děčíně, od šesti let žila v Praze, od kud byl roku 1941 s
rodinou deportována do Terezína a později do Osvětimi. Jako jediná z rodiny
válku přežila poté, co se jí podařilo uprchnout z pochodu smrti a nalézt úkryt
u české rodiny v Postřekově.
V roce 1948 odešla se
svým nastávajícím mužem do Izraele, kde žije dodnes. Vychovala dceru a dva
syny. Zejména jim a jejich, ale i všem ostatním dětem je věnována
autobiografická knížka “Vyprávěj, mámo, jak to bylo“, v níž čistým, dětem
srozumitelným jazykem převyprávěla svůj příběh z období holocaustu. Kniha vyšla
r. 1988 hebrejsky, později také anglicky a německy. Česky ji v překladu Evy
Efratové vydalo v roce 1994 nakladatelství Sefer. Na základě této knížky
natočil režisér Pavel Štingl film “O zlém snu“, který česká televize vysílala v
listopadu minulého roku. Během zatím poslední pražské návštěvy, jsme paní Evu
požádali o rozhovor.
Vaše válečné a částečně i
předválečné osudy jsou vylíčeny ve zmíněné knížce, ale přece jen, můžete
se těch předválečných dob ještě alespoň
letmo dotknout? Jaké jsou to vzpomínky?
Krásné. Život před válkou
byl tím nejhezčím, co jsem zažila a vzpomínky na něj se později staly mojí
velikou oporou v dobách zlých, protože krásné vzpomínky člověka drží,
povzbuzují a pomáhají přežít. Člověk vždycky věří, že to špatné jednou skončí a
představuje si pohodu, kterou prožil předtím jako něco, co opět nastane.
Bydlela jsem s rodiči v malé
vilce, v Praze, ve Strašnicích, měli jsme auto, jezdili na výlety do okolí
Prahy – třeba na Dobříš, do Mělníka nebo do Klánovic. Chodilo se do lesů na
borůvky, na houby a pak na závěr výletu třeba někam do cukrárny... Zajímavé je,
že si nevzpomínám, že bychom někdy šli na oběd do restaurace. To se tenkrát
zkrátka nedělalo, nebylo to zvykem. Jídlo jsme si vždycky vozili s sebou –
karbanátky, řízky, chleba, bramborový salát... a někde v přírodě se uspořádal
piknik. Z ranějšího dětství, kdy jsme ještě bydleli v Podmoklech, si pamatuji
cesty do Stráže pod Rálskem nebo do nádherného česko-sasského Švýcarska a
podobně. Jak vidíte vybavuji si samé pěkné věci.
Z té doby mi naštěstí
zůstaly fotografie, z nichž si i zpětně dávám dohromady některé naše zážitky a
teď po letech si je mohu ověřit. Vracím se na všechna ta místa a těší mě, že
jsem mnohá z nich našla skutečně tak, jak existovala v mých vzpomínkách. To je
moc příjemné.
Není to zároveň ale i
příliš bolestné?
Ano, ale dětem, se kterými o
tom všem mluvím nejčastěji, vždycky říkám, že hezké vzpomínky jsou ten největší
dar v životě, protože ty vám nikdo nikdy nevezme a přitom není nutné žádné
místo k jejich uskladnění. Když je potřeba, vytáhnete je z toho správného
šuplíku nebo dokonce samy vyskočí a začnou hladit všechny ty rány, které vám
život dal. Hodně to pomáhá.
S dětmi mám vůbec výborný
kontakt. Věřím v děti a jsem přesvědčená, že správně jednat s dětmi, je ta
nejlepší investice. Respektovat je jako malé lidi a ne je ovlivňovat nebo
manipulovat.
Já nejsem pedagog, nemám na
to žádné zvláštní vzdělání, žádnou “bumážku“ a netvrdím, že bych byla
kompetentní, ale na svých vlastních dětech vidím, že má výchova nebyla špatná.
Navíc, díky své knížce se už léta setkávám s desítkami dětí ve školách, v
Izraeli i tady.
Ptají se na všechno a já je
v tom podporuji. Říkám jim, ať se nebojí a klidně se zeptají na cokoli.
Vysvětluji, že mi to nevadí, že se neurazím, ani mě to neraní. Mohu povídat o
všem, co je zajímá.
Nejčastěji se ptají, jaké to
bylo, když mi zemřela maminka. Velice je také zajímá, proč jsme tehdy nic
nedělali, proč jsme se nebránili. To je pro dítě, a zvlášť pro izraelské dítě,
které je dnes zvyklé na to, že máme silnou armádu a že se musíme umět bránit,
těžko pochopitelné. Postupně to ale začínají chápat, vidí celou tu tragédii,
celou tu bezvýchodnou situaci, do které jsme se dostali a vidí také, proč je
pro nás tak důležité mít vlastní stát.
Vypravuji, jak jsem normálně
a ráda chodila do školy, měla tam spoustu kamarádek, jak jsem milovala všechno
české a jak mě nikdy ani ve snu nenapadlo, že bych k tomu všemu neměla
přirozeně patřit. A najednou mi ukázali, že k tomu nepatřím... Všem těm mým
českým přítelkyním se nic nestalo, měly sice těžký život, byla válka atd., ale
alespoň je nikam netransportovali a nenaházeli do plynu.
Takže přeze všechno to
dobré, co bylo, jakmile člověk jednou něco takového zažije, obavy zůstanou.
Když jsem později přišla do jiného stavu, chtěla jsem, aby moje dítě nikdy
nemuselo zažít něco takového jako já. Východiskem se stal Izrael.
A život v Izraeli? Není i
ten plný obav a strachu?
Člověk si nakonec řekne, že
to je osud a že nemůže věčně utíkat někam, kde je líp. Konec konců i v tom
nejnádhernějším a nejbezpečnějším prostředí vás kdykoli může třeba ranit
mrtvice – a žít, je vždycky životu nebezpečná věc. A tak mě nikdy ani
nenapadlo, že bych mohla Izrael opustit.
Vždycky jsme si s manželem
hrozně přáli mír, který jsme před sebou celá léta viděli jako tu nejzářivější
hvězdu a který se nám teď opět, bohužel, zřejmě na dlouho vzdálil. Je hrozné,
že jako stát máme k vyjednávání takové partnery a že i mezi námi jsou fanatici.
Co s takovou neblahou
situací, jako je právě ta dnešní?
Situace je spletitá. Vláda
kdysi obsadila určitá území, aby měla co vyměnit za mír. Počítalo se s tím, že
je jednou vrátíme. Chtěli jsme malý, ale bezpečný Izrael, žijící v míru. Ale
členové a příznivci pravicových a především náboženských stran teď tahle území
prohlašují za nedělitelnou součást Izraele, dokonce za posvátná místa. Jsou to
lidé, míním především ty ultraortodoxní, kteří podle mého soudu pro stát nic
nedělají, nechodí na vojnu a podobně, jen přispívají ke vší té hrůze.
Do Izraele v posledních
letech přišla silná emigrační vlna z Ruska, všichni okamžitě dostali volební
právo a protože, když se řekne levice, vidí většina z nich hned socialismus,
Stalina atd., volí, aniž by pořádně rozuměli situaci, vesměs pravici. Na
obsazených územích se zase usazují ortodoxní Židé z Ameriky.
Politika všech těchto lidí,
to není ten Izrael, co my jsme si představovali a mě z toho bolí srdce. Nejde
ovšem o mě, já už to vždycky nějak doklepu, ale co moje děti a vnuci? Člověk
nešel do Izraele proto, aby vybudoval nějaký fundamentalistický stát, který
budou řídit fanatici a radikálové.
Nezdá se vám někdy, podle
všemožných titulků a zpráv světových tiskových agentur a nejrůznějších médií
soudě, že Izrael cosi zanedbal ve své propagandě?
Ano, my máme hroznou
propagandu anebo vůbec žádnou. Arabové mají tyhle záležitosti perfektně
propracované a zorganizované, umějí výborně anglicky a vynakládají tím směrem
spousty peněz. Mnozí naši lidé umějí anglicky jenom jakž takž, na úrovni gymnázia a často zastávají názor,
že na propagandu je škoda peněz.
Typickým mediálním obrazem
situace v Izraeli pak je izraelská střelba do arabských dětí. Že se mezi těmi
dětmi vždy pohybují ozbrojení arabští provokatéři, to už nikoho nezajímá. Ani
to, proč vůbec Arabové posílají děti válčit. Jenomže na tomhle náboženství, na
islámu, je strašné, že nemá vůbec žádnou úctu před životem. Naopak, kdo padne
ve válce za svatou věc, přijde rovnou do království božího.
Oni si ti jejich mužští
myslí, že tam na ně čeká sedmdesát krásných žen, které je budou hladit a
laskat, tak proč by se báli umřít? Co to proboha je za člověka, který se obalí
dynamitem, jde na tržiště, vyhodí se do vzduchu a vezme s sebou spoustu
nevinných lidí. Jak se proti něčemu takovému vůbec dá bojovat?
Ale abych se vrátila k
tématu – izraelská propaganda je zanedbaná, vydává se na ni málo peněz a to je
samozřejmě chyba, protože právě na tomto poli se dnes vyhrávají mnohé politické
bitvy.
Taková situace navíc určitě
skrývá nejedno potenciální nebezpečí. Mám na mysli například to, že budou-li
lidem o pozicích Izraele v tomto konfliktu neustále servírovány pouze
negativní, mnohdy silně jednostranné zprávy, může to i u těch nezaujatých a
většinou lhostejných, postupem času vyvolat, byť třeba jen podvědomé
antisemitské, respektive antiizraelské postoje.
Já si ovšem myslím, že
podobně bohužel mnohdy působí i chování zdejší Pražské židovské obce, způsob
jakým české Židy reprezentuje. Karol Sidon je mi jako člověk sympatický a mám
ho moc ráda i jako spisovatele, ale jakmile něco napíše z pozice rabína, je to
katastrofa. Myslím si, že dělá zbytečnou nevůli a že některými svými postoji
potažmo vlastně napomáhá k šíření antisemitismu.
Kolikrát si představuji, co
by se stalo, kdyby náhle ožili všichni ti lidé, jejichž jména jsou napsána na
stěnách Pinkasovy synagogy, a objevili se v Praze. Co by asi dnešní podobě
Pražské židovské obce řekli? Myslím, že by se jim moc nelíbila.
Já sama jsem se přihlásila
do Děčínské židovské obce, nejen proto, že jsem se v Děčíně narodila, ale také
proto, že s tou pražskou nechci mít nic společného. Člověk přece může být Židem
mnoha způsoby, nemusí nutně líbat mezuzu a modlit se. Židem mohu být způsobem
života, vnímání, myšlení a celoživotními názory.
A vy? Jste věřící?
Ne, nejsem. Respektuji mnohá
náboženství, nejen judaismus, například i křesťanství, nemám ráda úzkoprsost,
ale věřící nejsem. Nemohu. Kde byl Bůh, když jsme byli v Osvětimi? Dnešní
teologové říkají, že se tehdy odehrálo něco jako zatmění Boha, že i Bůh byl
přemožen. A že byl s námi v Osvětimi a modlil se za nás. Mně to tedy moc
nepomohlo.
Vraťme se ještě k
Izraeli... Pro lidi, přišedší na konci čtyřicátých let z někdejšího
Československa, musely být začátky dost těžké. Nikdy jste svého rozhodnutí
nelitovala?
Příchod do Izraele pro nás v
roce 1948 znamenal naprosto drastickou změnu podmínek. Jiné podnebí, jiní lidé,
jiná řeč, jiné zvyky... Zpočátku jsme bydleli v Tel Avivu, v jediné pronajaté
místnosti. Tam se nám také narodila dcera. Když už to provizórium nešlo dál
snášet, přijal můj muž, inženýr, místo v továrně na zpracování a rozvody
vodovodního potrubí. Hlavním důvodem
bylo, že továrna k tomu místu nabízela malý dřevěný domek v Negevu.
Odstěhovali jsme se tam. Negev je na samém okraji pouště, taková brána do
pouště – vedro, všude písek, žádné stromy... Narodilo se nám další dítě a já
časem začala pracovat jako ošetřovatelka.
Lidé, kteří tu žili,
samozřejmě neuměli česky, většinou ani nebyli z Evropy, spíš z arabských zemí,
ale všichni jsme měli stejný cíl – postavit tu zemi na nohy. Když se konečně
podařilo přivést do té oblasti vodu, byla to veliká sláva, úplný svátek. Na
místo, kde voda začala tryskat ze země, se všichni šli podívat jako na zázrak.
Pak vznikla první pole, sázelo se... Země najednou dýchala a kvetla. Dodnes mě
hřeje vědomí, že jsme se toho všeho zúčastnili jako alespoň malý článek
dlouhého řetězu.
Teď již mnoho let žijeme v
Ašhkelonu, ve svém domě, ale dlouhou dobu jsme neměli vůbec nic. Kdysi jsem
celé těhotenství prochodila v jedněch krátkých kalhotách, u kterých jsem si,
podle toho jak mi rostlo bříško, po straně povolovala spínací špendlík.
Jenomže to nebylo podstatné.
Důležité je, že to byl život naplno žitý, život, který měl smysl.
Jediné, co kazí moji pohodu,
je současná politická situace. Jinak, rodina a vše ostatní je bohudíky v
pořádku. Když si pomyslím, že jsme přišli dva a už je nás dvacet...To přece
vůbec není špatné, ne?
Děkuji vám za rozhovor.
ptala se Irena Dousková
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jeruzalémský
chrám a Česká televize
Týden po skončení Chanuky,
tedy v pátek 5. ledna, jsme mohli v židovském kalendáři nalézt další významný
den – 10. tevet. Stejně jako Chanuka připomíná historickou událost, tentokrát
ale trochu jiného rázu a hlavně s jiným koncem. V tento den totiž v roce 586
před občanským letopočtem začalo obléhání Jeruzaléma vojsky babylonského krále
Nebukadnezara. Ten využil nejednoty a roztříštěnosti židovského národa – izraelské
království tehdy již neexistovalo, deset židovských kmenů bylo nenávratně
ztraceno a ani ty dva zbývající se nebyly schopny dohodnout na dodržování
základních pravidel.
Obléhání skončilo o několik
měsíců později, přesněji 9. avu (červenec či srpen), zbořením prvního
jeruzalémského chrámu a vyhnáním Židů z Judského království do babylonské
diaspory. Tím vlastně začala nová kapitola našich dějin, protože ač se většina
Židů mohla po relativně krátké době 70 let vrátit, starověký židovský stát již
nikdy nebyl zcela nezávislý, a v roce 70 občanského letopočtu úplně zanikl. V
této druhé diaspoře žijeme dodnes. V dobách, kdy se kodifikoval židovský zákon,
pak učenci vyhlásili na paměť začátku obléhání Jeruzaléma půst.
Židovská tradice zná pojem
Jahrzeit. Ten označuje výroční den úmrtí zemřelého, kdy je za něj v synagoze
odříkávána pamětní modlitba. Po skončení druhé světové války a Šoa však vyvstal
nebývalý problém – najednou nebylo možno určit v případě milionů zesnulých den
jejich úmrtí, nezřídka pak ani jejich jména. Pováleční kodifikátoři se shodli
na tom, že všeobecná pamětní modlitba pro všechny tyto Židy bude odříkávána
právě 10. tevetu. Možná, že v tom spatřovali určitý symbol – tato modlitba bude
odříkávána v den, kdy před mnoha lety vlastně všechno začalo – tak, aby si i
dnešní generace Židů uvědomovaly, že síla národa je v jeho semknutí a nikoli v
roztříštění na mnoho znesvářených skupin.
Již více než dva týdny máme
možnost sledovat události kolem dění v České televizi. Nechme nyní stranou
hodnocení, na čí straně v tomto sporu stojí spravedlnost či zákon. Co mě na
celé věci zaujalo snad nejvíce je fakt, že na podporu původně asi dvaceti
redaktorů vstoupilo do stávky více než dva tisíce zaměstnanců této instituce.
Zajisté jsou mezi nimi příslušníci všech společenských vrstev a příznivci všech
politických stran. Bez ohledu na možná rizika se ale dokázali semknout a svůj
protest dát zcela veřejně najevo. I když valné většině z nich předtím nehrozilo
prakticky vůbec nic.
Doufejme společně, že ve
chvíli, kdy se naše pražská, česká či světová, ortodoxní či liberální židovská
pospolitost dostane do situace, kdy bude cítit, že něco není v pořádku, dokáže
vystoupit podobně semknutě a navenek jednotně. Jen tak totiž dokážeme, že jsme
stále ještě tady.
Jakub Šváb
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Židovská
Morava
“Obávám se, že autoři výstavy neměli příliš jasno v
tom, komu je výstava vlastně určena...“
Rozsáhlý projekt Židovská
Morava – Židovské Brno, který začal v loňském roce, pokračuje i letos. Jeho
součástí jsou nejrůznější přednášky, koncerty, sympozia a další akce.
Projekt má poměrně velkou mediální
podporu a záštitu nad ním převzala izraelská velvyslankyně Erella Hadar a
vrchní zemský a pražský rabín Efraim Karol Sidon, podpořilo jej i mnoho dalších
institucí a jedinců. Jedním z pilířů tohoto projektu je výstava Židovská
Morava, Slezsko – Židovské Brno, která byla zahájena v prosinci a potrvá do 11.
února 2001.
Ve vstupní hale brněnského
Domu umění vás vítá velká stylizovaná menora (dílo Otmara Olivy) a první dojem
po vstupu do expozice je velice dobrý. Záhy si však začnete připadat jako ve
vědeckofantastickém filmu, jehož hrdinové nastoupí cestu do minulosti strojem
času. V tomto případě je však na stroji závada a ten pak bláznivě skáče z místa
na místo, z epochy do epochy. Na ukázku: po informační tabuli, uvádějící
stručnou historii moravských Židů a mapě židovského osídlení následuje tablo
Spolkového židovského reformního reálného gymnázia z období protektorátu, dále
tabule Moravští Židé v Izraeli, Genocida moravských Židů, Rabínské osobnosti
Moravy. Ve vitrínách najdete Tóru, mezuzy a pečetidla z různých období, vedle
nich předměty z terezínského ghetta. Od počátku je bohužel zřejmé, že výstava
postrádá jakoukoliv koncepci. Chvílemi to vypadá jako v muzeu kuriozit: láhev
od Slivovice (rok 1811, na výstavě se ocitla zřejmě proto, že byla vyrobena
boskovickou firmou Hermann Ungar), cestovní příbor židovského obchodního
cestujícího z počátku 20. století, střelecký terč “Pronásledovaný Žid“ z roku
1747. Vše doprovázeno jednoduchými popisky, bez bližšího vysvětlení. U posledně
jmenovaného exponátu mi taková prezentace připadá snad i nebezpečná – vystavit
terč v podobě Žida bez vysvětlení, jako by existence takového předmětu byla
naprosto normální a předmět byl dokonce hoden vystavování...
Obávám se, že autoři výstavy
neměli příliš jasno v tom, komu je výstava vlastně určena. Je-li určena
odborníkům, Židům a lidem, kteří k nim mají blízko a o problematice již něco
vědí, pak by byla absence základních informací a vysvětlení snad přijatelná. To
však lze u široce inzerované (a téměř dva měsíce trvající výstavy) předpokládat
jen těžko. Domnívám se proto, že výstava byla určena široké veřejnosti a v tom
případě je její informační hodnota velmi nízká. Výstavu jistě navštívilo mnoho
lidí, kteří jsou obecně kulturně vzdělaní a mají zájem o historii, neorientují
se však v židovských zvycích a svátcích. Jak ovšem takový člověk ocení
vystavené mezuzy, tfilin či lulav, pokud mu zůstává utajen jejich smysl? Více
prostoru by podle mého názoru mělo být věnováno i současnosti moravských Židů,
aby návštěvník neměl pocit, že prochází muzeem dávno zaniklé civilizace.
Patrná byla rovněž
bezradnost při rozhodování co vlastně patří do “židovské Moravy“? Jasně ji
ilustruje výběr obrazů, které procházejí celou expozicí. Najdete zde obrazy,
jejichž námět nemá s židovstvím nic společného, jejichž autory jsou však
židovští malíři z Moravy. To lze přijmout, zvlášť pokud je obraz doprovázen
alespoň krátkou biografickou informací o autorovi. Co si však myslet o zařazení
vlámských mistrů 17. století a jejich biblických výjevů? Zde je snaha vidět
souvislost s moravskými Židy již poněkud křečovitá (nemluvě o obrazu moravského
malíře 15. století “Simeon s Ježíškem“). Vyzvednout lze naopak tabule
věnované židovskému osídlení Moravy,
architektonické a urbanistické plány. Dobrá je rovněž práce Pavla Diase, jehož
fotografie skutečně podrobně mapují současný stav moravských židovských
památek.
Tak tedy závěrem: na výstavě
lze jistě najít mnoho zajímavého a pozitivem je rozhodně již samotná její
existence. Je však velká škoda, že tato příležitost nebyla zužitkována lépe, a
že spousta dobrých úmyslů a snahy přichází vniveč vinou slabší realizace. Jako
příklad jisté nedotaženosti celé věci jednu poznámku. Již předloni se mi
dostaly do rukou propagační materiály celého projektu Židovská Morava –
Židovské Brno. Velmi pěkně graficky zpracované, barevně vytištěné na kvalitním
kartonu. Na titulní straně je hebrejský citát rabiho Nachmana z Braslav (který
ostatně vévodí i brněnské instalaci): “Ztratit naději je jako ztratit svobodu,
jako ztratit své já.“ Vaše nadšení nad kvalitou předloženého materiálu ochladne,
pokud náhodou patříte k těm “nešťastníkům“, kteří ovládají hebrejštinu. Šest
(!) chyb v tomto nepříliš dlouhém citátu je skutečně trochu moc.
Nicméně, jak vybízí motto
výstavy – neztrácejme naději a doufejme, že brněnská akce je jen prvním a
nikoliv posledním pokusem představit židovskou kulturu a historii širší (a to
zejména mimopražské) kulturní veřejnosti.
Kateřina Jelínková
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Současné
i věčné...
Ve středu, 10. ledna, byl
hostem Židovského liberálního klubu pan Dr. Miloš Pojar, ředitel Vzdělávacího a
kulturního centra židovkého muzea Praha. Jeho přednáška měla název “Současné
problémy Izraele“.
Samozřejmě jsem si nenechal
ujít přednášku a besedu s člověkem, který stál u zrodu nových, polistopadových,
vztahů se zemí, která pro nás tolik znamená …
Již v úvodním slově, které tentokrát bylo o něco delší
než obvykle bývá, se Dr. Pojarovi podařilo shrnout a roztřídit základní okruhy
problémů, které stojí v cestě mírovému procesu na blízkém východě. Jako zkušený
diplomat pak v kontextu historického vývoje osvětlil další aspekty současného
stavu – například vztahy Izraele s okolními státy i se světovými velmocemi.
Ocenil jsem také vyváženost informací. Pan doktor Pojar neváhal upozornit ani
na problémy arabského obyvatelstva tohoto regiónu a na pozice, z nichž při
hodnocení celé situace, vychází ono. Míra
pochopení a empatie svědčí o serióznosti jeho přístupu k tomuto tématu.
Rovněž diskuse, týkající se
například politického systému Izraele, problému emigračních vln, ekonomiky a
mnoha dalších, někdy i zdánlivě okrajových témat, souvisejících s mírovým
procesem, byla bohatá. Účastníky zejména zajímaly možnosti dalšího vývoje a
směřování Izraele, který i vzhledem k nadcházejícím volbám zůstává
nejistý. Co však kdy bylo jistého, v
novodobých dějinách tohoto mladého státu?
Při odchodu, jsem si
představoval krásnou dobu, kdy se sejdeme k roztomilému problému, který nastal
v izraelské veřejnoprávní televizi, kde redaktoři zpravodajství odmítli
poslouchat jmenovaného ředitele…
Michal Spevák
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Synagogální
obec
1. Úvod
Židovské obce již od raných
pobiblických časů nábožensky spočívaly na synagoze. Toto slovo znamenající v
řečtině “dům setkávání“ symbolizuje podstatný rys obce – nejedná se jen o místo
modlitby nebo jiné formy uctívání, ale i o místo setkávání, studia, činu. Chrám
byl v hebrejštině znám jako Bejt Mikdaš – Dům svatosti, zatímco synagoga se
nazývá Bejt Kneset – Dům shromáždění, Bejt Ha-tfila – Dům modlitby, Bejt Midraš
– Dům pro studium. Všechna tato jména
poukazují na společnou aktivitu. Vzpomeňme, že i studium je společná, nejen individuální
činnost, sdílení zdrojů, společná cesta za správnými věcmi. Zatímco vědci mohou
diskutovat o přesném počátku a historii synagogy jako instituce, pro nás je
nyní důležité vidět výsledky tohoto vývoje a srovnat je s tím, co víme o jiných
formách náboženské organizace komunity.
2. Vybavení a aktivity
Jeden židovský pedagog
(Clive Lawton), když ukazuje skupinám ne-Židů zajímajících se o judaismus
“typickou synagogu“, začíná dvěma
nejdůležitějšími (protože nejméně očekávanými) zařízeními – nástěnkou a
toaletou. Proč?
Nástěnka ukazuje aktivity
obce nad rámec bohoslužeb. Pořadník služeb u vchodu nebo kiduše, zprávy ze
skupin mládeže, oznámení o vyučování a přednáškách, inzeráty na dobročinné
sbírky atd. Podle nástěnky si lze udělat dobrou představu o dění v komunitě (stejně jako o tom, co postrádá) a
je to dobrá příležitost pro vysvětlení těmto návštěvníkům, co bereme jako dané,
že se v “židovském místě pro bohoslužbu“ jedná o víc než o samotný rituál.
Potom toalety... protože
budova disponující takovým zařízením současně sděluje, že jej potřebuje, že v
ní lidé pobývají delší dobu, že se potřebují občerstvit, že nežijí jen v
sousedství atd. Jen málo kostelů má toalety! Takovéto mundánní aspekty jsou
ponechány mimo zdi kostela, pokud jsou vůbec. V judaismu není v tomto ohledu
žádný odstup mezi “světským“ a “svatým“.
3. Svatá nebo světská?
Otázka je ve skutečnosti
spíše umělá. V minulých staletích by se nad ní pozastavilo jen málo Židů.
Synagoga pro ně byla budova
(nebo místnost), kam se chodili modlit, když mohli a kam chodili studovat. V
některých obcích sloužila i jako noclehárna pro poutníky nebo byla půdou pro
malou ješivu. Lidé zde mohli jíst, pít, kouřit (kromě šabatu) a chovat se jako
v nějakém klubu. Některé byly malé a chudé – odrážející členstvo obce, jiné
měly solidní, ozdobné budovy, rovněž odrážející své prosperující členy. Některé
byly postaveny natrvalo (i když historie někdy rozhodla jinak), jiné sloužily
jako dočasné, postavené malými skupinami přistěhovalců, dělníků, uprchlíků nebo
evakuovaných lidí.
4. Základ a organizace
Klíčová myšlenka, kterou
musíme mít při úvahách o organizaci synagogy na paměti je, nic takového není.
Není žádný farní systém, ani nejsou žádné geografické hranice území, kde
synagogy mohou nebo nesmí být založeny, alespoň ne dány Židy! V minulosti byly
učiněny pokusy o ustavení takových pravidel a hranic a všechny vedly ke
katastrofě. V 19. století se představitelé Bevis Marks Synagogue v Londýně
pokoušeli zabránit založení další obce uvnitř jisté vzdálenosti od své
budovy, aby zabránili soupeření.
Výsledkem bylo roztržení komunity a její rozpad. Není nic, co by odradilo
skupinu Židů od založení jejich vlastní synagogy, kdekoli chtějí. Stávalo se,
že se v jedné budově nacházelo více “synagog“ několika malých komunit. Během
historie se vůdčí židovské osobnosti marně snažily prosadit určitou jednotnou
formu. Je možno použít jisté sankce jako odepření udělit kongregaci právo
uzavírat sňatky nebo určitou rabínskou autoritu, ale i to závisí na místních
zákonech, které v Anglii vydává centralizovanější struktura než v Americe.
Jak to může být
tak snadné? Protože judaismus připouští absenci prostředníků mezi Židem a
Bohem, není žádná ústřední autorita, která může nařizovat, kdy, kde a jak se má
Žid modlit. (Chrám v Jeruzalémě byl jedním takovým pokusem centralizovat a
řídit celou věc, ale to je důvodem, proč, v souladu s jedním náhledem, se jako
protiklad vyvinula synagogální struktura!) Pokud si skupina Židů pronajme
společnou místnost, stává se z ní synagoga. I když byly takové věci jako
formální “zasvěcovací bohoslužba“, jsou skutečně umělým zavádějícím označením.
Budova se nestává “svatou“, je určena ke zvláštnímu účelu a její určení je
symbolizováno slavnostním vnesením Sefer Tóra (svitku Tóry). Od tohoto okamžiku je místnost nebo budova
“zasvěcena“ ke službě Tóry v nejširším smyslu slova.
Jelikož nejsou žádní biskupové nebo něco takového, obec se organizovala na principech zákona,
spolu s obecní strukturou. (V mnoha obcích existuje určitá forma demokratické
spoluúčasti členů nebo plátců, i když má často více formální než skutečnou
podobu.) Volení hodnostáři vybírají příspěvky od dalších Židů přejících si
připojit se ke komunitě – často ve formě “pronájmu sedadla“ s cenou závislou na
jeho umístění. Prodávají nebo se starají o nabývání rituálních nezbytností a
náležitostí, hřbitovů, lázní apod. Zaměstnávají, tam kde je to nutné, na plný
nebo částečný úvazek učitele, řezníka, uklízečku nebo jinou potřebnou pracovní
sílu. Každá obec fungovala jako nezávislá samosprávná, samoregulující
spolupracující společnost. Z prostředků obce se hradí učitel dětí, vytápění,
svatby pro osiřelé dívky, pohřby pro nemajetné, strava a podpora pro uprchlíky
... výčet může pokračovat, nicméně uvedené činnosti se považují za důležité
funkce komunity, souběžně s bohoslužbou.
5. Finance
Jak již bylo uvedeno výše,
obec vybírala od svých členů příspěvky. Sedadla se pronajímala (ta nejlépe
umístěná byla nejdražší). V minulosti se používaly i jiné formy daní a některé
přetrvávají dodnes, např. dávka na košer stravu, “prodej“ nebo “aukce“ určité
pocty během bohoslužby (praxe známá v jidiš jako šnodering z hebrejského She
nodeh – “kdo nabídne“), pokuty pro členy, kteří porušili obecní zákony,
poplatky za náhrobní kameny, zvláštní daně na pokrytí nečekaných událostí atd.
Každá obec jako nezávislá entita měla za účelem vybírání a vyplácení příspěvků
svého vlastního pokladníka.
Dnes jsou hlavním zdrojem
příjmů synagog našeho typu příspěvky členů a dary členů – my opravdu nemůžeme
ukládat pokuty!
6. Národní organizace
I když mají synagogy co
největší nezávislost, našly v průběhu let užitečnost vzájemného spojení za
určitými účely, čímž mohlo být dosaženo rovnoměrného rozložení finančních
nákladů, někdy ovšem na úkor této nezávislosti. V Anglii máme např. Spojenou synagogu (The United
Synagogue) hlavně v oblasti Londýna a hrabství Home, ale její vrchní rabín
požívá národní autority. Další jsou Federace synagog (severní a východní
Londýn), Reformní synagogy Velké Británie, Unie liberálních a progresivních
synagog, Adat Israel a četná menší seskupení nebo naprosto nezávislé komunity
se svými vlastními pravidly, zaměstnávající své vlastní rabíny.
7. Závěr
Tato struktura dělá
synagogální život velmi pružný, skoro se jedná o klasické “buňkové“ schéma za
cenu chybějící ústřední vedoucí autority nebo disciplíny. Na každého člena je
tím zároveň vložena velká zodpovědnost. Jeho hlas, přítomnost nebo činnost může
komunitu značně ovlivnit. Není možno se vždy spolehnout “na někoho jiného“, kdo
zaplatí účet nebo udělá práci.
překlad z knihy “Jewish by Choice“ - Tomáš Bartoň