Hatikva

Hatikva 2 / 2001

židovský liberální měsíčník

Únor 2001

Úvodník

Naproti tomu...

Klasickou ukázku tradiční židovské názorové jednoty vyprovokoval britský vrchní rabín Dr Jonathan Sacks, když na adresu izraelské vlády řekl: “Ani demokraticky zvolená vláda Izraele nemá pravomoc zrazovat modlitby a sny stovky generací.”

Jeho výrok se týkal Barakova navrhovaného ústupku, aby se Izrael dělil s Palestinci o svrchovanost nad Jeruzalémem, včetně Chrámové hory s mešitami. Pro britské židy to byl další z řady Sacksových výroků, které působívají jako startovní výstřely k hádce. Ta tentokrát vypadá zestručněně takto:

Chrámová hora je věčným svatým místem judaismu a výrok vrchního rabína je zásahem vítaným a měl přijít už dávno.

Rabín Sacks trpí selektivní amnézií. Přece ví, že tyto sny již byly dávno zrazeny. Touží snad ještě po Bohem slíbených územích dnes okupovaných Jordánskem a Irákem?

Bylo od něho naprosto správné jednoznačně prohlásit, že židovský nárok na toto místo je věčný a pro všechny budoucí židovské generace na celém světě.

Tuto otázku mají právo řešit jen Izraelci prostřednictvím své zvolené vlády, protože oni budou muset bojovat a umírat, jestliže jednání selže.

Žádná izraelská vláda nemá právo dělat z Jeruzaléma trumf v jednání.

Vůdce zahraniční náboženské obce nemá právo zasahovat do izraelské politiky, ani kdyby šlo o otázku, která podle jeho názoru stojí nad politikou.

Prvotním úkolem vrchního rabína je udržovat halachu a přesně to udělal.

Tím, že z otázky suverenity nad Chrámovou horou udělal problém náboženský, nahrál militantním muslimům důkaz, že svatou válku musejí vést nejen proti Izraeli, nýbrž proti celé židovské obci a samotnému judaismu.

Rabín Sacks pouze zopakoval, že Jeruzalém byl svěřen lidu židovskému a izraelské vládě do správy na všechny generace minulé a budoucí a pro všechny Židy na celém světě.

Jedna věc je jistá: jestliže se Izrael nepodělí o svrchovanost nad Jeruzalémem, nebude mít nikdy mír.

Rabín Sacks je autentický hlas potvrzující politiku, která trvá od krále Davida.

Rabín Sacks se mýlí: srdcem judaismu je víra v jednotu Boha a lidstva, univerzální mír založený na spravedlnosti. Judaismus dávno překonal modloslužebnictví. Modloslužebnictvím ale může být i zbožňování místa a půdy.

Každá akce demokraticky zvolené vlády musí být vždy vystavená razantnímu protestu, zvlášť když uvádí stát do nebezpečí.

Tím, že svému soukromému názoru dává punc svého úřadu, rabín Sacks uvádí židovskou pospolitost i samotný judaismus do nebezpečné situace, aniž by k tomu měl mandát.

Takže se zase máme o čem hezky pohádat. Až nám dojde jedno, najdeme si další. Všichni budeme mít pravdu, protože pro všechno si najdeme v bohaté židovské náboženské literatuře nějaký podpůrný citát. Najdeme ho tam proto, že se takto hádáme po celé dějiny. A až si zas vzájemně vyříkáme, co nás jednoho na druhém dráždí, smíříme se s tím, že šedivosti, poslušnosti a nudy si holt s námi nikdo moc neužije.

Benjamin Kuras

Rozhovor

Štafeta terezínských dětí

Michaela Vidláková se narodila v r. 1936 v Praze na Letné. Rodiče – Jiří a Irma Lauscherovi byli sionisté, synagogu v Jeruzalémské ulici navštěvovali pouze několikrát do roka v čase velkých svátků.

Co dělali rodiče před válkou?

Máma byla kantorka (učitelka), ještě neměla dokončenou vysokou školu a už ji zařadili do židovské školy v Praze. Doštudovávala při práci. Táta dělal všechno možné. Od roku 1925 do roku 1930 byl v tehdejší Palestině. Spoluzakládal kibuc Sarid a domů se přijel jen oženit. Díky různým náhodám, zdravotním a rodinným problémům tady uvázl až do okamžiku, kdy spadla klec. Bylo mi šest let, když nás odvezli do Terezína.

Co si pamatuješ z té doby, než Vás odvezli?

Vystěhování z moderního bytu na Letné do starého baráku na Žižkov; nesměli jsme si hrát v parcích s kamarády. Jediné místo kam si směly židovské děti chodit hrát, byl židovský hřbitov. Nesměli jsme do divadla a do kina.

Jednou mne nějaká nežidovská přítelkyně mého strýce vzala na své vlastní triko do dětského divadla, což bylo jedinkrát za celé mé dětství. Pamatuji si na léto, kdy šli do transportu moji prarodiče. Kdykoliv byl někdo z rodiny zařazen do transportu, já jsem to odstonala horečkama, bez jakýchkoliv jiných příznaků. Samozřejmě si pamatuji na balení do Terezína a nejvíce si pamatuji tu noc před transportem. To jsem dostala od rodičů povolení malovat na zeď. Takže jsem nad postýlku namalovala velikánského panáka.

Co si pamatuješ z odjezdu do Terezína? Měla jsi strach?

Pamatuji si trochu Veletržní palác, ty davy lidí, ležení na slamníku. Strach jsem neměla, kupodivu to pro děti bylo, nechci říct přímo dobrodružství, ale něco vzrušujícího, ne strach.

A příjezd na místo?

To jsme pak šli dlouho pěšky; držela jsem se za šos táty a ne mámy a tátovi přišel do Bohušovic naproti strýc, tedy tátův brácha, který pracoval v Terezínské pekárně. Což bylo velmi dobré místo. Řekl tátovi, že až příjdem‘ do šlojsky, má nějak se zavazadly prolézt pod provazama, aby nás neprohlíželi. Táta to tak udělal, mrknul na mne a já jsem to v daném okamžiku učinila také.

Byli jste rozděleni?

Ano, táta šel do kasáren, máma nevím kam a já do Kinderheimu. Snad jsem byla 2–3 dny s mámou. Pak šla máma do práce, já do Kinderheimu, který byl úplně přecpaný. Večer se sešouply lavice, dala se na ně deka, a tak jsem spala. Až když šly nějaké děti do transportu, tak mi přidělili místo na kavalci.

Jaké to pro Tebe bylo? Najednou táta jinde, máme jinde, ty v Kinderheimu? Bylo to traumatizující nebo ještě pořád “dobrodružné”?

To už dobrodružství přestalo, protože jsem byla jedináček. Děti tam byly již stmelené, já přišla jako typický zelenáč. Nikdy jsem s tou skupinou dětí nesplynula. Brzy jsem onemocněla a dostala se do nemocnice. Začátky v Kinderheimu byly pro mne velice nepříjemné.

Mohla jsi se vídat s rodiči?

S tátou velmi zřídka, pracoval na stavbě velice dlouhou pracovní dobu. Pamatuji se, že mne přišli navštívit 30. prosince na mé 6. narozeniny. To jsme byli v Terezíně 10 dní. Vzali mne na procházku a já dělala velký kravál, že je mi šest let a mám tudíž už právo nosit hvězdu. A tak máma sundala hvězdu ze svého kabátu a musila ji přišít na můj. Jinak jsem odmítala s nimi jít.

Co dělala v Terezíně maminka?

Pracovala v péči o mládež v Tagesheimu, který byl pro děti, které bydlely s rodiči a přes den byly v této denní instituci. Máma tam vyučovala. Učení však bylo zakázáno.

Viděla jsi tam někdy nějaké nacisty a jak na Tebe působili?

Vůbec si nemyslím, že bych je kdy viděla. Vím, že jsme museli obcházet komandaturu velkým obloukem.

Jací byli dospěláci v Heimu?

Nevím, Heim mne traumatizoval. Ale velmi brzy, v únoru jsem se dostala do nemocnice, neboť jsem měla spálu, tyfus a spalničky najednou. Horečky přes 40, léky žádné. Nemocnice byla v malém domku u Magdeburských kasáren a tam jsem se cítila úplně jako v ráji. Byl tam strašně hodný šéflékař Šafa a Dr. Bruno Mandel z Brna, obětavé sestřičky. Lékař dokázal chodit s dítětem, které se při záškrtu dusilo celou noc sem a tam v náručí. Celou noc ho rozdýchával. Při vizitě jsme se mu schovávali, on si s námi hrál. Na tu atmosféru vzpomínám velmi ráda. Bylo tam čisto, nikdo tam nesměl, sestry nás v náručí nosily k oknům, abychom mohli vidět rodiče. Já jsem psala rodičům dopisy a sestřička je přežehlovala – byli jsme na infekčním oddělení.

Kde ses naučila číst a psát?

Nevím, to se mi nějak naučilo samo. Já jsem uměla číst už ve čtyřech letech.

Jak dlouho jsi byla v té nemocnici?

Přes rok. Protože jsem navíc, při pobytu tam, dostala žloutenku. Všechny infekce totiž ležely vedle sebe. Pak jsem měla měsíc trvale horečky. Nemohli přijít na to proč, asi zánět srdečního svalu. Jediný lék, na který si pamatuji byl prontozil, což jsem dostávala při potížích močového měchýře.

Co tě léčilo? Láska, péče, teplo?

Láska, péče, studené obklady, vývar z krup – blevajz průhledný, škrobový – fuj. Což bylo to jediné, co jsem při tyfu snesla. Psal se rok 1943. Nemocní se většinou do transportů nezařazovali. V nemocnici jsem byla chráněna. To byla práce židovské samosprávy. Po propuštění z nemocnice jsem se do Heimu nevrátila. Táta měl v Bauhofu relativně dobrou pozici a v roce 1944 také nebylo ghetto už tak přecpané. Táta dostal povolení si na půdě radnice vybudovat malinkou mansardičku. Se dvěma nebo třemi kolegy si vybudovali kamrlíček, kde měli dokonce bubínek – malá kamínka s rourou vystrčenou skrz střechu ven. Mámě postavil táta vedle mansardičky palandu. Oddělil nás závěsy. Já s mámou jsme vlastně spaly na otevřené půdě. Když pánové odešli, mohly jsme se ohřát a umýt. Pak zabavili radnici pro SS a my se stěhovali na půdu Q 609. Tam jsme měly palandy bez mansardy, oddělené závěsy. Na druhé straně půdy se nacvičovali Braniboři v Čechách. Místo ukolébavek jsem slýchala sbory, nacvičující české opery.

Vidím, že se usmíváš. Máš i hezké vzpomínky. Přinesl Ti Terezín něco pozitivního?

Terezín byl pozitivní v tom, že jsme tam byli mezi sebou. Židé mezi sebou.

Jak se lidé k sobě chovali? Každá skupina lidí nese s sebou pozitivní i negativní chování. Někteří jsou agresivní, jiní submisivní…

Jako dítě jsem měla pocit, že se nás dospělí snaží maximálně chránit. Ať rodiče, nebo cizí lidi, česky či německy mluvící. Nesla jsem si s sebou pocit, že dospělí mají děti rádi. Ten pocit si nesu s sebou stále.

Každý den v poledne jsem chodila fasovat jídlo s dřevěnou basičkou , kterou mi táta udělal. Ve frontách stáli staří lidé z Německa, kteří patřili k těm nejchudším a nejubožejším v Terezíně. Vyptávali se nás velmi zdvořile a s pokorou ‚Bitte nehmen Sie ihre Suppe?‘ Mě, prťousovi sedmi – osmiletému, zdvořile vykali a mě jich bylo nesmírně líto. Zdáli se mi sotva větší, než jsem byla já; byli do sebe schoulení, vychrtlí. Musela jsem stále myslet na to, jestli musí děda s babičkou také někde žebrat o polévku. A tak jsem někdy polévku odmítla, aby ji mohli dostat oni. No, to bylo samozřejmě ještě horší. Na místo jednoho jich tam bylo náhle x. Jednomu jsem polévku dát mohla, deseti ne. Vidět ty zklamané tváře bylo každodenní trápení.

Jak dlouho jsi byla v Terezíně?

Od prosince 1942 do května 1945. Oba rodiče byli celou tu dobu také v Terezíně. Máma díky své práci měla dobrou ochranu a táta dělal na Bauhofu šéfa skupiny a dostal se až do říjnového transportu 1944. Máma se chtěla dobrovolně hlásit se mnou , a to myslím, že bylo jedinkrát v životě, že táta něco rozkázal a máma poslechla. Táta řekl, že se nikam hlásit nebudeme, protože co je v Terezíně už známe, to co je na Východě ne. Máma argumentovala tím, že rodina má být pohromadě. On však řekl ‚nevím kam jdu, tak vy zůstanete tady‘. Jiné ženy se hlásily s dětmi do transportů za svými muži a nevrátily se.

Každý, kdo se z transportu zachránil, zachránil se náhodou, či něčí pomocí.

Když byl táta ve šlojsce a čekal na navagónování, tak přišla vichřice a strhla střechy nějakých budov. Rozkaz šéfa Bauhofu byl ‚okamžitě opravit‘. Jak a kým? Mladí z Bauhofu byli v transportu. Rozkaz tedy zněl ‚vytáhni je z transportu na práci‘; mistr přišel do kasáren pro pár dobrovolníků. Táta se přihlásil. Všichni se mu smáli, s tím, že má možnost si 2–3 dny odpočinout, tak proč se hrne do práce. Byl říjen, zima a vichřice. Táta však mistra považoval za přítele, který se k němu vždy slušně choval. Rozkaz dostal mistr, nesplnil-li by ho, měl by problém; tak táta šel a přemluvil ještě pár jiných mužů. Pracovali tři dny a na noc byli zavíráni do transportních kasáren. Když přišli třetí večer do kasáren, byla prázdná a jejich zavazadla stála v rohu. To byl poslední transport z Terezína do Osvětimi. Takhle se táta zachránil, bylo mu už přes čtyřicet, plešatý, brejlatý, že by prošel selekcí, o tom se dá pochybovat.

Pověz mi ten slavný příběh dětského stromu.

Já jsem při sázení toho stromu nebyla, byla jsem ještě v nemocnici. Byla u toho máma. Jeden z mladých mužů, kteří se vrátili z pracovního transportu sázení stromků, přivezl jeden stromek s sebou. Bylo to v rámci snahy o uchování židovských tradic u dětí, slavila se Chanuka, Purim, Pesach – samozřejmě bez macesů. Tentokrát šlo o Tu bišvat

– Nový rok stromů.

Chodili jste v Terezíně do nějaké improvizované synagogy?

Já nikdy. Slavili jsme Chanuka, ale neměli jsme svíčky, a tak táta udělal ze dřeva svícínek, na který jsme dávali hořící kousky dřevíček, které se rychle sfoukly, aby něco nechytlo.

Nový rok stromů je slaven dle středozemního klimatu. V Terezíně se stromek tedy musel nejprve zasadit do nějaké plechovky a děti se o něj pak staraly. Ve kterém Heimu to bylo, si už nepamatuji. Ze stromu se stala živá štafeta. Odjíždějící děti ho předávali nově přibyvším. Štafeta pokračovala až do doby, kdy bylo teplo a stromek se mohl vysadit venku. Po válce byl přesazen na hřbitov ke krematoriu.

Moje máma nemohla přenést přes srdce, že všechny její žáčky zabili nacisté v plynových komorách, tak chodila k tomu stromu na “své děti” vzpomínat. Máma si myslela, že nikdo z dětí, které byli u sázení stromku, nepřežil.

Já jsem byla před několika lety v Izraeli na setkání v Beith Terezín, kde jsem vyprávěla o stromečku a o mámě. Přihlásila se ke mně v té době již starší dáma a řekla, že je jedno z těch dětí, co byly při sázení stromku.

Mluvila’s o mamince , která chodívala ke stromu vzpomínat na terezínské děti. Byla to soukromá záležitost paní Lauscherové, nebo také organizovala takové pietní chvíle?

Zpočátku tam chodívala v rámci tradice, kterou zavedl rabi Feder – Kever Avot, před Roš Hašana. Většina přeživších neví, kde mají hroby svých blízkých a před Roš Hašana je zvykem hroby navštěvovat. Rabi Feder zvolil jako symbolický hrob, hřbitov u krematoria v Terezíně. Tam se většinou vzpomínalo mrtvých rodičů a prarodičů. Máma měla tu smutnou povinnost vzpomínat mrtvých dětí.

Za komunistů se o Terezíně nemluvilo jako o židovském koncentračním táboře, vše se točilo jen okolo Malé pevnosti a komunistického odboje. Tak se máma s tátou hned po válce začali starat o řádné zdokumentování Terezína. Léta se tím zabývali. I později v důchodu jezdívali s jednotlivci, či skupinami z Německa, USA atd. do Terezína. A máma vždy při té příležitosti navštívila zmíněný strom. A tak se mu začalo říkat strom Irmy Lauscherové. Což není docela spravedlivé.

Domníváš se, že dnes již konečně je Terezín považován za židovský koncentrační tábor?

Do jisté části podvědomí už to proniklo. Byl to kříženec mezi ghettem a koncentrákem. Dá se říci, že v porovnání s některými jinými koncentráky, to byl ráj. Dá se za to děkovat židovskému vedení, které se snažilo to málo, co bylo, rozdělit co nejspravedlivěji.

Domníváš se, že povědomí o Terezíně – městě je srovnatelné s povědomím o Malé pevnosti?

No, to určitě ne. Jen, co se týče mládeže, navštívilo loni Malou pevnost ke 20ti tisícům za půl roku a museum ghetta necelých 9 tisíc. Myslím, že je to dáno mizernou informovaností a propagací. Přetrvávající povědomí v cestovkách, že Terezín je Malá pevnost, se za deset let nezměnilo. Řidiči autobusů vyhání cestující do Malé pevnosti a nevozí je do ghetta. Naprostý nedostatek informací v tištěných průvodcích a skutečnost, že v Malé pevnosti není infromační bilboard je velmi negativní.

Kdo by se měl předně postarat o informovanost a propagaci?

Bezesporu vedení památníku Terezína, konkrétně jeho ředitel.

Co pro to může udělat Terezínská iniciativa? Může-li?

Terezínská iniciativa si pozvala Dr. Munka ve snaze přesvědčit ho o nutnosti informování veřejnosti – místní i zahraniční. Jeho argumenty, které tam vznesl, byly natolik nanicovaté, že bylo jasné, že s ním o tom není kloudná řeč. Nevím, o co mu jde, ale fakt je, že ve směru židovské propagace nedělá prakticky nic.

Lze však poděkovat výchovnému oddělení Muzea Ghetta.

Mám to takto publikovat? Nebo to chceš vypustit?

Nechci to vypustit. Již jsem to publikovala v Terezínské iniciativě a opakuji to vždy znovu a vždy hlasitě.

Dopovíš mi příběh o stromečku?

Moji rodičové doprovázeli do Terezína také rodinu Marca Talismana z USA. Marc se velmi zasloužil o propagaci českého židovského světa v USA. Jeho dcera měla právě před Bat Micva. Pro Bat Micva si v Americe zvolila téma Ec Chajim – strom života.

Na oslavě byl přítomen skladatel Berlinski z Lipska.

Asi v roce 1994 nebo 1995 probíhal v Drážďanech týden bratrství za účasti organizace Sühne Zeichen, která sice nemůže odčinit, co se stalo, ale může alespoň stavět mosty. Od 60 let s nimi moji rodiče spolupracovali. Když rodiče zemřeli, spolupráci jsem podědila. A tak jsem byla pozvána do Drážďan. Mezi spoustou pozvánek na různé akce v Drážďanech byla také jedna na koncert. Koncert byl v kostele. Netušila jsem, co je na programu. Sedím v lavici, vidím program a na něm: Strom Irmy Lauscherové – kantáta. Samozřejmě jsem byla naprosto šokovaná. Máma byla už nejméně 8 let po smrti. Já se ocitám v Drážďanech a setkávám se tam s jejím jménem. To mne úplně vyvedlo z míry. Kantáta byla kombinována se světly, velmi silný vjemový zážitek. Po koncertu jsem šla za farářem. Představila jsem se jako dcera Irmy Lauscherové a chtěla vědět, jak se tam skladba dostala. Farář řekl, že velmi dobře znal moji maminku a že skladatel je ten pán, co hrál na varhany a přijde hned dolu. Byl to pan Berlinski. Hned jsme se objali. Jemu bylo tenkrát již přes 80 let. Vyprávěl mi o Bat Micva dcery Marca Talismana, která ho tak oslovila, že napsal tuto kantátu. Berlinski je Žid narozený v Lipsku, žijící jako Marc ve Washingtonu.

Historie stromu tady však nekončí. Jak nesu máminu štafetu a jezdím s lidmi do Terezína, vyprávěla jsem příběh i lidem z kanadské pobočky amerického JOINTU. Svěřila jsem se jim se svým přáním, aby potomek tohoto stromu rostl v Jad Va-šem v Izraeli. Zajistili dendrologa, ten z roubů vypěstoval semenáček, který roste v Jad Va-šem. Vedle něho je tabulka na památku terezínských dětí a jejich učitelky Irmy Lauscherové.

Am Jisrael chaj!

připravila Sylvie Wittmannová

Izraelský zápisník

Izraelci zvolili premiéra. To je asi jediné konstatování, které se obejde bez komentáře. Volby to byly zvláštní. Překvapení se nekonalo – kandidáti zůstali stejní, předvolební prognózy se také moc nelišily od skutečnosti a Ariel Šaron s přibližně 62% hlasů zvítězil nad Ehudem Barakem s 38% nejvyšším rozdílem v historii izraelských premiérských voleb. Šedesátiprocentní volební účast byla naopak nejnižší za dobu existence Izraele.

Samotný průběh volební kampaně jakoby výsledek předjímal. Zatímco Šaronovy spoty v rozhlase a televizi působily na voliče rozesmátě a optimisticky, Barakova taktika spočívala pouze v temném upozorňování na nevýhody plynoucí ze zvolení protikandidáta. Vlastní východiska příliš nenabízela.

Kdo je vlastně nový izraelský premiér? V politice se pohybuje někdy od sedmdesátých let, předtím byl stejně jako Barak vojákem ve vysokých hodnostech. O některých jeho kouscích z dob, kdy býval vojenským velitelem se vyprávějí hotové legendy – například obklíčení několikatisícové egyptské armády sedmi tanky za války v roce 1956. Na druhou stranu je mu připisována odpovědnost za nezabránění masakru několika tisíc palestinských uprchlíků křesťanskými milicemi v Libanonu v roce 1982. Poté odešel z armády a pohyboval se pouze v politice. Zde obdržel populární přezdívku “Buldozer” pro vehemenci, s jakou stavěl izraelské osady na západním břehu Jordánu a v Gaze.

V době, kdy už to možná nečekal ani sám, se nyní dostává na vrchol moci. Situace se od začátku osmdesátých let značně změnila. Rozšiřování osad již bude těžko připadat v úvahu. Namísto toho se, podobně jako kdysi Jicchak Rabin, musí z vojáka změnit v politika, který se pokusí vyjednat kompromis s Palestinci. Tento problém v Izraeli již několik let odsouvá do pozadí všechny ostatní, pro společnost minimálně stejně podstatné. Řešen však musí být okamžitě, už kvůli mezinárodnímu tlaku, vedenému USA.

Izraelci zvolili Šarona i proto, že jasně stanovil meze, za které nelze zajít. Ehud Barak působil dojmem, že chce mír za každou cenu. Tedy i za cenu odevzdání části Jeruzaléma včetně Chrámové hory Palestincům. Tady však možná zašel až příliš daleko, stejně tak jako v případě návrhů na vyklizení téměř všech osad na bývalých palestinských územích. Proti tomu se staví i značná část izraelské společnosti. Pak je logické, že volí spíše politika, který deklaruje ochotu se s druhou stranou dohodnout, ale dohodnout, a ne se podvolit. Je více než pravděpodobné, že některé osady zlikvidovány budou, rozhodně však ne v tak masivním měřítku.

Přejme sobě i Arielu Šaronovi, aby se mu povedlo splnit, co si předsevzal, a mohl se poté odebrat do zaslouženého politického důchodu. Přece jen mu je 72 let.

Jakub Šváb, 7. 2. 2001, Jeruzalém

Z našeho života

Radost ze Života

Ve středu, 7. února, byla hostem židovského liberálního klubu paní Lilian Malkina. Když Klára Kohoutová organizovala toto setkání, říkal jsem si, že účast bude slabá. Že paní Malkinu každý našinec už zná, a co tak může být na besedě s ní nového. Naštěstí jsem se mýlil.

Účast byla tak hojná, že se návštěvníci museli se svými židlemi tísnit i ve vchodu do oddělené místnosti, která byla pro tento večer v kavárně rezervována. Paní Malkina stála, jako na jevišti, v koutku místnosti a rozdávala svým povídáním plnými hrstmi šarm, osobitý humor i životní optimismus.

Bylo to povídání jiné, než jaké jsme s ní až dosud zažil. Mluvilo se o jejím dětství v Estonsku, o útrapách spojených s válkou i všudypřítomným antisemitismem, kterého se tento evropský región nezbavil až doposud. O její pouti po divadelních angažmá, o filmových natáčeních v rodné vlasti i zde v Čechách. Jaké to bylo, když po padesátce “vzala své čtyři kastrůlky” a začala nový život v zemi, kterou přijala i do svého srdce. O trápení s češtinou a se svým roztomilým ruským akcentem, který z ní v nové vlasti dělá cizince snad nadosmrti.

Když jsem později přemýšlel o tom, s jakou lehkostí a humorem dokáže mluvit o zážitcích a situacích, které by jiného člověka asi přivedly k zoufalství, upřímně jsem jí záviděl. Záviděl jsem jí nezdolnost a sílu, s níž tento krásný člověk kráčí svým životem a dokáže i v těch nejnemožnějších chvílích odstoupit od sebe samého a zasmát se. Možná se slzami v očích, ale přece…

Po této besedě mám pocit, že paní Malkina bydlí ve vedlejším bytě a znám ji snad od narození. Je dobré mít takového souseda.

Michal Spevák

Mystika písmen jako dekorativní inspirace

V pátek 2. února se v kavárně “G+G” konala vernisáž výstavy Kyry Munk Matušíkové. Její práce zde budou k vidění do až konce měsíce.

Autorka, vitální čtyřicátnice narozená v Bratislavě, vystudovala v rodném městě Střední školu uměleckého průmyslu a v letech 1986–1992 pak Vysokou školu uměleckého průmyslu v Budapešti. Věnuje se tvorbě grafiky, maleb a soch. V průběhu devadesátých let vystavovala na řadě míst v Evropě, USA a Izraeli.

Převážnou část zde vystavených prací tvoří grafiky a malby. Jejich dominantním tématem jsou estetické variace s hebrejskými písmeny (alefbet), které autorka dotváří barevnými plochami. Zjevná fascinace tvůrce hebrejskými písmeny je patrná i v grafických listech, kde překrývají další motivy, povětšinou židovské symboly, jako menoru, či Davidovu hvězdu. Aplikace staré kresebnosti hebrejských písmen pak působí až kaligraficky, což myslím není na škodu výrazu, neboť se takto pojatá písmena odkazují na tradici v kontextu s modernistickým pojetím plochy. Jemné ladění použitých barev, a až snové podklady základní tapety ploch, pak podtrhují jejich dekorativní charakter. Další část vystavených prací pak tvoří díla, již podle názvu inspirovaná judaistickými texty, jako Kabala, Tóra,…Ty pak autorka ztvárňuje v různých barevných náladách se zjevnou úctou k inspiraci.

Jakkoli se může zdát, že vystavené práce nevybočují z řady těch módních, které čerpají z židovské tématiky nebo se na ní odvolávají, mají práce Kyry Matušíkové punc opravdovosti a určitě neurazí žádný interiér. Jejich výstava je už dostatečným důvodem přijít na dobrou kávu právě sem.

Za zmínku ještě stojí pozoruhodná extatická šou s názvem “Chaoticko-komorní performace”, kterou měli možnost návštěvníci vernisáže shlédnout v tanečním provedení Antonie Svobodové, za klavírního doprovodu známého feministy, Mirka Vodrážky.

Michal Spevák

Analýza

Stručná analýza vztahu české společnosti k etnickým minoritám

Ve vztahu k etnickým a národnostním menšinám prošla česká, respektive československá společnost po roce 1945 zásadní proměnou, na jejímž počátku byl vznik “etnicky čisté” a “kulturně homogenní” společnosti. Po roce 1948 postoj české populace k národnostním menšinám výrazně proměnila také uzavřenost komunistického režimu, díky níž bylo vnímáno vše “cizí” často jako apriori podezřelé a nepřátelské. Tento postoj posiloval nejen znovu vybičovaný nacionalismus, jehož intenzita byla do značné míry spojena s druhou světovou válkou, ale také politika kulturní a sociální homogenity, kterou komunistická moc důsledně prosazovala při uskutečňování své vize nové československé společnosti. Absence a potlačování jiných kultur, způsobů života a ideologií vedly jak k nárůstu sebestřednosti české populace, tak logicky k posílení xenofobie. Činnost národnostních spolků byla výrazně omezena a podrobena přísné kontrole.

Podobné postoje a problémy však můžeme sledovat i ve vztahu k jiným než etnickým menšinám (např. sexuálním), jejichž existence byla nejen přehlížena, ale také důsledně tabuizována. Většina společnosti o jejich existenci sice věděla, ale informace, na jejichž základě se vytvářel její postoj k těmto skupinám, byly značně zkreslené, založené na předsudcích a často i výmyslech.

Společenské změny po roce 1989 znamenaly v oblasti postoje české společnosti k etnickým a kulturním minoritám mnohem menší posun než by se mohlo na první pohled zdát. Díky společenským a sociálním otřesům, které s sebou tyto změny přinesly, se dokonce postoj české veřejnosti k některým minoritám zhoršil. To platí zejména v případě menšin etnických. Ke xenofobii a netoleranci, která je jedním z nejhorších dědictví minulého režimu, se ještě přidaly obavy o sociální situaci, o vlastní bezpečnost, ale také problémy s hledáním nové identity v transformující se společnosti. V postojích české veřejnosti k cizincům obecně a k usazeným cizincům zvlášť, se tyto skutečnosti (kulturní a etnická blízkost, ekonomický výnos, údajný či skutečný podíl na kriminalitě, apod.) podílí na míře akceptability těchto cizinců. Nejtolerantnější jsme vůči cizincům, které bychom mohli označit jako “kapitálové bílé euroameričany” (Američané, Francouzi, Italové či Němci); druhou skupinu tvoří “bílí příbuzní”, tedy “nezápadní” obyvatelé středoevropského prostoru (Poláci, Maďaři, Slováci), dále pak emigranti a Židé; poslední skupinu, kterou velká část obyvatel vnímá jako značně problémovou, tvoří především etnicky a kulturně odlišní lidé (Arabové, Vietnamci, černoši a zejména Romové).

Odmítavý postoj k cizincům, stejně jako k některým etnickým skupinám dlouhodobě usazeným na našem uzemí (především k Romům), charakterizují některá česká a zahraniční média jako důsledek českého rasismu. Toto tvrzení je však značně zkratkovité a dokládá neznalost problému. S výjimkou malé části obyvatel, která inklinuje k politické ultrapravici, pramení odmítavý a nedůvěřivý postoj vůči cizincům a etnickým skupinám skutečně především z xenofobie, ztráty jistot a pocitu bezpečí, které s sebou přinesla společenská transformace. Tito “jiní” a nám “vzdálení” lidé jsou pak považováni zcela v souladu s ideou “obětního beránka” za příčinu nebo důležitého činitele mnoha problémů (např. kriminality). Obecně přitom platí, že značný podíl na této xenofobii a intoleranci má především neznalost daných kultur, která nahrává vzniku předsudků a stereotypního vidění problému, a která jenom více prohlubuje strach z “jiného” a “cizího”. Zároveň s tím je ovšem třeba říci, že samotná xenofobie je spíše antropologickou dispozicí. Skutečným problémem a nebezpečím – patologickou obavou (xenoagresí) se stane teprve, když se cizinci začínají vnímat optikou “my kontra oni”, přičemž v chápání druhé strany (“oni”) hraje hlavní roli generalizace s ideologickým podtextem.

Zvláštní kapitolou je proměna postoje státních orgánů k národnostním menšinám. I zde došlo oproti období před rokem 1989 k jistému posunu, způsobenému především demokratizací politického systému. ČR přijala za součást svého ústavního pořádku Základní listinu práv a svobod a zavázala se dodržovat práva národnostních menšin. Byl zrušen státní dohled nad národnostními spolky a především bylo umožněno se svobodně přihlásit k vlastní národnosti. Bohužel se ale nepodařilo připravit a prosazovat koherentní a promyšlenou národnostní politiku, která by pomohla vytvořit základní rámec soužití majoritní společnosti a etnických minorit. Většina polistopadových vlád i přes proklamovanou snahu řešit dané problémy marginalizovala národnostní a etnickou problematiku, a často ji dokonce považovala za zbytečně zveličenou. To platí zejména o vztahu k romské menšině. Kroky, které byly v této oblasti učiněny, byly značně nesystematické a někdy se dokonce držely principů používaných v období před rokem 1989. Teprve v posledních dvou letech je možné pozorovat jistou snahu o vytvoření životaschopné koncepce, která by daný problém pomohla řešit.

I přes znatelný pokles xenofobie od počátku devadesátých let (v roce 1991 se hladina indexu xenofobie české populace rovnala hodnotě 1,54 ze škály 0–5; v roce 1999 se pohybovala kolem hodnoty 0,9) je česká společnost v porovnání se západoevropskými zeměmi stále poměrně xenofobní. Vzhledem k mnoha skutečnostem lze nadále předpokládat spíše stagnaci xenofobie v české společnosti, nikoli rapidní nárůst (s výjimkou některých konkrétních skupin – Romové, Arabové) či podstatný pokles. Významným faktorem se kromě problémů s romskou minoritou stane zřejmě také migrace. Již dnes, i přes poměrně malý počet uprchlíků a stále značnou národnostní homogenitu české populace, je velká část obyvatel ČR (43 %) přesvědčena o přílišné otevřenosti ČR vůči imigrantům a cizincům a jejich počet by omezila pouze na ty, které “nutně potřebujeme” (chybějící pracovní síla, odborníci, atd.).

Zároveň s tím se dá předpokládat další diferenciace postoje k cizincům a menšinám. Hlavním faktorem této diferenciace bude kulturní a etnická příbuznost, dále pak míra asimilace, kterou bude daná menšina ochotná podstoupit a v neposlední řadě ekonomické postavení dané skupiny. Velký vliv na další formování postoje české veřejnosti k cizincům, stejně jako k etnickým a kulturním minoritám usazeným na uzemí ČR, bude mít úspěšné dokončení ekonomické a především společenské transformace, které, jak se zdá, bude úzce spjato s úspěšnou (případně neúspěšnou) integrací ČR do evropských struktur. Nárůst xenofobie může být přitom zdánlivě paradoxně způsoben nejen posilováním nacionálního izolacionismu, ale také necitlivým přístupem centrálních evropských orgánů k místním specifikům.

Největším problémem zůstane i nadále postoj k romské menšině, která, jak už bylo řečeno, je navzdory historickým faktům vnímána jako cizorodý prvek. Díky tomu je značně zkomplikována možnost její plnohodnotné integrace. Ta je navíc znesnadněna velkou izolací od majoritní populace spojenou s vzájemnou neznalostí obou skupin, dále pak katastrofální nezaměstnaností v romské populaci, která je spolu s nízkou mírou vzdělanosti hlavní příčinou všeobecně nižší životní úrovně. Kromě těchto skutečností je třeba ještě přihlédnou k tomu, že velkou část Romů tvoří imigranti ze Slovenska (tzv. Rumungři). Stejně tak je třeba si uvědomit, že mnohé společenské, kulturní a politické tlaky způsobily postupný rozpad kulturní identity romské populace, který ještě více prohlubuje pocit nechtěnosti, osamělosti a vykořeněnosti. Ten je podtržen malou ochotou veřejnosti, a často i orgánů státní správy a samosprávy, řešit problémy spojené se vzájemným soužitím věcně bez neopodstatněných předsudků a zažitých stereotypů. V neposlední řadě se na obtížném začleňování podílí a nadále bude podílet neochota romské menšiny přijímat některé programy a návrhy, které jsou z jejich strany často považovány za prostředky asimilačního a nepřátelského tlaku majoritní společnosti.

K hlavním rizikům vývoje vztahů mezi majoritní společností a etnickými a kulturními minoritami bude zřejmě stále patřit xenofobní postoj značné části české populace, o jehož dalším vývoji je možné spíše jen spekulovat. K faktorům, které ho mohou ovlivnit, bude určitě patřit vstup ČR do EU a s ním spojený větší příliv cizinců. Se vstupem do EU přestane být ČR pouze tranzitní zemí a pro mnohé uprchlíky se stane zemí cílovou. Většinou přitom půjde o uprchlíky, kteří jsou pro českou veřejností nejméně akceptovatelní. V této souvislosti bude velmi záležet na úspěšnosti integrace, a to jak v rovině ekonomické (případné velké sociální otřesy by zcela jistě přinesly i nárůst xenofobie), tak v rovině společenské.

S výše uvedeným souvisí i další faktor, který se bude zřejmě podílet na formování vztahu majoritní společnosti k etnickým a kulturním minoritám. Tím je ekonomická a sociální situace české společnosti. Na negativním a nepřátelském postoji vůči zmíněným minoritám by se zřejmě neodrazily jenom ekonomické problémy, ale také ztráta některých sociálních výhod, která je již nyní dávána do kontrastu se státní podporou sociálně slabým rodinám etnických menšin, především Romů. Díky špatné informovanosti majoritní části české společnosti, ale také díky nesystematickým krokům státní správy v této oblasti, je již dnes tato skutečnost jedním z nejožehavějších problémů ve vztahu k romské minoritě. Bohužel zatím nic nenasvědčuje tomu, že by v budoucnu měla nastat nějaká podstatná změna.

Dalším důležitým faktorem budou demografické změny, které na jednu stranu pravděpodobně způsobí další nárůst romské populace, a na straně druhé mohou způsobit, podobně jako v mnoha ostatních evropských zemích, vážný nedostatek pracovních sil, který bude moci být částečně vyřešen příchodem imigrantů (viz též předchozí).

Z výše uvedeného je zřejmé, že nelze vyloučit komplikaci ve vztahu k dalším skupinám (např. k Vietnamcům), k nimž má většina populace sice spíše podezíravý postoj, nicméně v praxi je buď ignoruje nebo toleruje. Stejně tak nelze vyloučit objevení se nových problémů s příchodem nových menšin či posilování zatím malých skupin. V této souvislosti by se rizikovým mohl stát zejména vztah k etnickým skupinám pocházejícím z islámských zemí, které jsou již nyní hodnoceny částí populace jako nebezpečné (již nyní je občané ČR hodnotí jako druhou nejméně přijatelnou skupinu).

Oproti tomu nelze předpokládat výraznější nárůst antisemitismu, který se bude i nadále vyskytovat v okruhu krajní politické a kulturní pravice. Z většiny provedených výzkumů totiž zřetelně plyne tolerantní až vstřícný přístup většiny české populace k Židům.

Jak už bylo řečeno, případný rozvoj a zlepšení vztahů majoritní populace ke kulturním a etnickým minoritám bude záviset především na jejich úspěšném rovnoprávném začleňování. Jeho nutnou podmínkou bude kromě nezbytného legislativního rámce, který zaručuje všem obyvatelům ČR stejná práva bez ohledu na jejich původ, také důraz na výchovu v duchu multikulturality a etnické tolerance. Mnohé problémy spojené s interetnickým soužitím totiž pramení ze vzájemné neznalosti. Tato výchova však musí být promyšlená a systematická a nemůže být zaměňována s příležitostnou reklamní osvětou (viz tzv. projekt tolerance vlády ČR). Zkušenosti ze zahraničí, stejně jako některé projekty uskutečněné u nás, přitom jasně ukazují, že k úspěšné integraci je třeba nejen zlepšit podmínky integrované minority (v tomto případě především vzdělanost a sociální úroveň), ale také postoje majority vůči minoritě a její představy o ní, které často pramení z neznalosti.

Důležitou podmínkou v procesu plnoprávného začleňování je pak také pocit sounáležitosti s konkrétním prostředím, v němž k integraci dochází, tedy s určitou lokalitou a společenstvím, které ji obývá. V této oblasti se musí nutně zlepšit práce místních samospráv. V některých obcích byly již učiněny první kroky, které by měly daný problém pomoci řešit. Klíčovou se totiž ukazuje především začleňování do konkrétního společenství (obce). “Náš” Rom či Vietnamec je vždy vnímán jinak než nepřátelský cizinec. Velmi vhodnou cestou by mohlo být např. vytváření “komunitních center”. Ústřední státní instituce (ministerstva, Úřad vlády, atd.) by měly hrát spíše úlohu koordinační a kontrolní, popřípadě by měly garantovat některé náročnější projekty – např. projekty spojené se zvýšením vzdělanosti romské populace, začleňování tématiky interetnického soužití do kurikula některých předmětů na základních a středních školách, či projekty, které budou na celostátní úrovni řešit omezení katastrofální míry její nezaměstnanosti.

V neposlední řadě bude úspěšnost rovnoprávného začlenění etnických a kulturních menšin záviset na vzniku občanské společnosti, bez níž je celý proces v praxi nemyslitelný, protože by nenašel adekvátní odezvu v majoritní společnosti.

David Václavík

Povídka

Veľkonočná Hostina

Z bytu vychádzala vábivá vôňa ohlasujúca lahodný zrod údeného mäsa duseného v kapuste. Pomaly sa šinula dole ulicou a cestou sa spájala s ďalšími vôňami, pretože v tento deň sa všade chystal slávnostný obed. Široká aromatická rieka sa valila hlavnou cestou popri škole, až na železničnú stanicu. Vo Svätom Jure bol Veľkonočný pondelok.

Manželky a matky varili, otcovia a synovia behali s korbáčmi a dcéry prijímali šibačov. Kde mali krásavicu, tam sa striedali húfy mládencov, ale domy s druhotriednym tovarom zostali zabudnuté. Stačilo však, aby ohrdnutá vykukla cez okno a hystericky zjačala, – Partia! – predstierajúc strach z možnosti, že by vošli, ba až falošnú úľavu, že dom obchádzajú, potrundžení mládenci okamžite zaregistrovali svoju dôležitosť a s veľkým krikom vtrhli do brány, ktorú by inak obišli bez povšimnutia. Vo Svätom Jure boli na Veľkonočný pondelok všetci spokojní.

Genovéva nečakala šibačov. Ešte pred dvoma rokmi, keď bola slobodná, to bolo iné, ale dnes je vydatá a v postieľke má malú dcérku, dnes má povinnosť uvariť dobrý obed. Keď príde muž zo šibačky unavený, vyhladnutý a v nálade, musí mať na tanieri niečo dobré, aby videl, že najlepšie mu je doma pri mladej žene. Všetko je nachystané ako sa patrí. Maličký byt uprataný, na peci veľký kastról plný voňavej kapusty a údeného mäsa, pod obrúskom bucľaté, bielučké knedle.

Ozvalo sa zaklopanie. Žeby oneskorení šibači? Snáď nie, veď je už obed. Pomaly otvorila dvere.

Stanica mala názov SVÄTÝ JUR. Keď vlak zastal, hodiny ukazovali 11,30. Nikto nenastupoval, pretože zvláštny vlak nebol určený k preprave civilného obyvateľstva. V otvoroch vagónov sa zjavili muži v starých vojenských mundúroch, ale neboli to vojaci. Unavené pohľady a vyschnuté ústa nevnímali vzduch naplnený mladou jarou. Viezli sa veľmi dlho a nepoznali cieľ svojej cesty. Nevedeli, či ďalší tábor, ktorý ich čaká, bude pracovný alebo zberný alebo likvidačný. Nemysleli tak ďaleko, mali jedinú túžbu, uhasiť smäd, utíšiť hlad.

Veliteľ využil pauzu a dovolil zbedačeným cestujúcim vystúpiť. Kto chce, môže sa ísť napiť, kto si trúfa, môže si ísť vypýtať jedlo. O hodinu sa vlak pohne. O hodinu musia byť všetci späť, neprítomnosť sa bude považovať za zbehnutie, prečin trestaný príliš kruto.

Chlapi vystúpili z vagónov, hlúčik odhodlaných vykročil na cestu do mestečka a pomaly sa rozptyľoval. Bol Veľkonočný pondelok roku 1943.

Dvaja zo skupiny kráčali dosť dlho, ale stále nenachádzali odvahu vkročiť do niektorého z domov vypúšťajúcich vábivé vône jedla. Čas bol však neúprosný. Pozreli na seba a vstúpili do odchýlenej brány. Vo dvore bolo troje dverí. Dvoje pekné široké sľubovali bohatú domácnosť, tretie úzke nenápadne s vyšliapaným schodíkom, hovorili o chudobných majiteľoch. Vôňa prezrádzala, že slávnostný obed sa chystá vo všetkých troch kuchyniach. Muži bez akéhokoľvek slovného dohovoru zaklopali na úzke ošarpané dvere. Chvíľu čakali. Dvere sa pomaly otvorili.

Otvorené dvere spojili dva svety. Na jednej strane stála žena, ktorá mohla slobodne rozhodnúť čo urobí, nebola ponižovaná, prenasledovaná, ani odkázaná na cudziu láskavosť a svedomie, dvaja muži oproti nej predstavovali svet potupy a diskriminácie.

Príchodzí zdvorilo pozdravili a v krátkosti zhrnuli svoju situáciu.

– Cestujeme z Košíc, ideme zvláštnym vlakom, sami nevieme kam. Sme hladní a smädní. Máme hodinu času, aby sme poprosili dobrých ľudí o pomoc.

Hovorili maďarsky. Gazdiná poznala iba niekoľko maďarských slov, trošku viac vedela z nemčiny, spýtala sa hostí, či hovoria aj týmto jazykom. Hovorili. Kvôli hostiteľke sa vyjadrovali v krátkych jednoduchých vetách.

– Prosím, poďte ďalej, – ponúkla ich gestom aj slovom.

Vstúpili. Byt pozostával z izby dvakrát štyri metre a malej malilinkej kuchyne. Priestor bol plný vône jedla. Muži najskôr zahnali smäd čerstvou studenou vodou.

– Sadnite si, – povedala a trochu rozpačito pokračovala, – vy ste židia, a ja mám len bravčové mäso, to asi nebudete chcieť.

– Sme veľmi hladní a nemôžeme si vyberať. Keby ste boli taká láskavá, zobrali by sme si aj z toho.

Vybrala z kredenca hrubé biele taniere, na každý uložila nakrájané knedle, navŕšila kopec kapusty a prikryla kusom ružového mäsa. Nedočkavo sa pustili do jedla, o chvíľu boli taniere prázdne. Nič sa nepýtala a ešte raz naplnila taniere. Muži, i keď už pomalšie, skonzumovali aj druhú porciu.

Hostia sa iba na prvý pohľad ponášali na tulákov, dôstojnosť ich vystupovania, jemné správanie a osobná noblesa naznačovali, že v inom čase, inom prostredí a inom oblečení, boli doma v kultivovanom svete.

S obavou pozreli na hodiny. Čas pokročil. Veľmi úprimne poďakovali za obed a už-už sa chystali odísť.

– Počkajte, – zadržala ich a podala kus chleba, – toto na cestu.

– Ďakujeme pekne, – poďakovali po maďarsky, a každý mladej žene pobozkal ruku voňajúcu láskavosťou, štedrosťou, mierom.

– A vy, kto ste, čím ste, keď nemáte toto, – ukázala na ich mundúry, – kto ste boli predtým?

Jeden z nich vyslovil meno a dodal, – Ja som doktor práv.

– Koncertný majster, – pridal k svojmu menu druhý.

– Šťastnú cestu, – povedala ticho s obavou, že bežné želanie v tomto prípade zaznie ako výsmech.

Dvere sa zatvorili. Muži sa náhlili dole ulicou. O chvíľu ich vlak odvážal nevedno kam. Staničné hodiny ukazovali 12,30.

Nemohla nemyslieť na zvláštnu návštevu. Nakŕmila dieťatko, nakŕmila manžela, opäť upratala byt, ale stále ju prenasledovala predstava dvoch zarastených, vychudnutých cudzincov, ktorí sa aj napriek svojmu zovňajšku, chovali s vyberanou zdvorilosťou. Čím dlhšie o celej príhode premýšľala, tým väčšmi si vyčítala.

Večer nemohla zaspať, pustila sa teda do rozjímania a oslovila v duchu neznámeho Boha, – Židovský pane Bože, odpusť mi, že som sa previnila voči tvojim vyznávačom. Prišli hladní, smädní, a ja som nemala nič iné, iba to čo som práve varila. Keď si predstavím, že ich prázdne, vyhladnuté žalúdky sa naplnili mastnou kapustou s mäsom, ešte k tomu s bravčovým, ktoré vaše náboženstvo zakazuje, viem, že i keď som chcela pomôcť, tak som im možno ublížila. Možno z môjho pohostenia ochoreli a teraz ich trápia bolesti. Odpusť mi to, židovský pane Bože, odpusť mi moju vinu.

A mladá žena zaspávajúc nepočula, že Boh jej odpovedá, – Ničím si sa neprevinila, Genovéva zo Svätého Jura, neurobila si nijaký zlý skutok, práve naopak, tvoj čin lahodí môjmu nebeskému postulátu. S tou božou predstavou to máš trochu popletené, predsa vieš, že Boh je len jeden. Prečo si vy ľudia na zemi myslíte, že každé náboženstvo má svojho Hospodina? Ja som naozaj stále jeden a ten istý, pre kresťanov aj nekresťanov, dokonca aj pre Indiánov a vyznávačov ohňa. Všetkých vás vidím a počujem a nechávam na vás, aby ste ma vnímali ako vám to najviac vyhovuje. Potešila si ma, Genovéva zo Svätého Jura, aj keď nechodíš do kostola, aj keď nechodíš na spoveď a na prijímanie. Vieš, mne na tých administratívnych prejavoch príliš nezáleží. Tvoje konanie bolo modlitbou, za ktorú ti budú všetky viny odpustené. Pohostila si pocestných, napojila si smädných, postarala si sa o biednych. Ako by sa mi to mohlo nepáčiť? Chválim ťa, Genovéva zo Svätého Jura, a zapisujem tvoj skutok do knihy spravodlivých.

Viola Almássyová-Kováčová

Bratislava, Október 1993

Viola Almássyová-Kováčová

(nar.r. 1944 ve Svatém Juru) žije v Bratislavě. Pracuje v redakci odborného časopisu Vodohospodársky spravodajca. V roce 1993 vydala v bratislavském nakladatelství Karát knížku “Čas barchesu”. Momentálně připravuje knihu povídek, jejichž námětem jsou převážně osudy slovenských Židů v období holocaustu. Z chystaného cyklu, který by se měl jmenovat “Lamed vav”, pochází i povídka “Vel’konočná hostina.”

Zbieram príbehy o ľudskosti a chcem, aby ich stálo v rade 36.

V poviedke Veľkonočná hostina, ktorá je v poradí piatou, stojí láskavosť, svedomie a citlivé srdce proti diskriminácii, potupe a prenasledovaniu.

Představujeme Vám

Stromy sázejí i Kardinálové

S paní Zošou Vyoralovou jsem si původně chtěla domluvit rozhovor o Židovské agentuře, kterou v České republice reprezentuje. Sama mi navrhla, že do únorového čísla Hatikvy by se spíše hodilo povídání o Keren Kayemeth LeIsrael, který u nás rovněž zastupuje.

V únoru totiž slavíme Tu Bi-švat, Nový rok stromů. A právě stromy, či spíše stromečky, si pravděpodobně vybaví každý, kdo již někdy slyšel o Keren Kayemeth LeIsrael.

Takže Keren Kayemeth LeIsrael rovná se stromečky?

Rozhodně nejen to. Historie KKL je sto let stará. Teď se bude slavit výročí. Byl založen v prosinci 1901, na 5. sionistickém kongresu v Basileji a jeho prvotním posláním bylo vykupovat zemi, vysoušet ji, kultivovat, prostě připravovat ji pro přistěhovalce do tehdejší Palestiny, kteří měli podporu sionistického hnutí. Jedná se tedy o “fundraising”, shromažďování prostředků.

Co znamená název Keren Kayemeth LeIsrael?

Je to spolek pro obnovu Izraele, ustálený překlad do angličtiny je doslova “Židovský národní fond”. Státu Izrael dnes patří více než 90% půdy na jeho území. Ta nesmí být podle biblických zákonů prodána, ale pouze pronajímána, a to na 49 let.

Co se dělo s Keren Kayemeth po vzniku izraelského státu?

Fond i poté pokračoval v podpoře osidlování a zakládání nových osad, a to i v přírodně méně vhodných či odlehlejších oblastech (například v Negevské poušti). Začal také podporovat zalesňování země. Dnes má činnost KKL poměrně široký záběr, pomáhá při vytváření rekreačních ploch, stavbě umělých jezer a podobně.

V materiálech KKL je mezi současnými projekty zmiňována “druhá záchrana” či “druhé vykoupení” Jezreelského údolí.

Ano, to je obecný problém. Na některých místech je již zemědělská půda natolik zasolena, že je potřeba ji znovu rekultivovat. A je tu celá řada dalších projektů. Byla jsem nedávno v Izraeli na celosvětové konferenci KKL. Kromě oslav sta let existence, které se chystají na příští rok, se mluvilo hlavně o tom, že je potřeba trochu přesunout důraz ze stromů na další projekty. Uvědomila jsem si při té příležitosti, jak dnes vypadá činnost KKL v zahraničí. Z bohatších zemí se skutečně do Izraele posílají sta miliónů dolarů.

Takže jaké projekty teď KKL prosazuje?

V současné době je hlavní síla napřena do projektu “Kapka vody pro Izrael – kapka života pro Izrael”, takže projekt zaměřený na vodu, na boj s jejím věčným nedostatkem.

Vraťme se ještě ke stému výročí. Jak se na něj chystá KKL v Čechách?

Rádi bychom při této příležitosti uspořádali výstavu. Chtěla bych prostřednictvím Hatikvy oslovit pamětníky nebo čtenáře, kteří mají doma nějakou památku, například staré kasičky, jidiš se jim říká “puške”.

Keren Kayemeth LeIsrael zde měl jistě svou pobočku již před válkou.

Ano, pobočka tu byla. Moje známá si pamatuje, jak lítala s kasičkami, protože její rodiče byli sionisté. Za první republiky tu byl velký boj mezi asimilovanými, sionisty a ortodoxními, hlavně na Podkarpatské Rusi. Oslavy by měly vyvrcholit přesně za rok, u příležitosti svátku Tu Bi-švat v roce 2002.

Jak jsme na tom dnes v Česku se stromečky pro Izrael?

Standardní příspěvek je 100 Kč. Je však třeba si uvědomit, že je to cena velmi symbolická. Volají mi lidé s tím, že posílají peníze a očekávají, že budou mít někde stromeček se svým jménem. Vysvětluji jim, že tato cena je skutečně jen symbolická. V bohatších zemích, tam kde nebyla činnost KKL přerušena, stojí jeden stromeček 20 dolarů. Takže u nás se shromažďují peníze a teprve větší nashromážděná suma se pak najednou pošle do Izraele, kde jsou poté vysázeny stromky v některém z českých hájků.

Zaplatit je možné přímo u nás hotově, pak dostane dárce ihned na místě diplom. Nebo jsou na některých místech, v muzeích, na radnicích, na Biskupské konferenci, v cestovních kancelářích, k dispozici letáky se složenkami. Pak pošlu poštou děkovný dopis a diplom, do nějž si dárce sám vyplní jméno. V zemích, kde má KKL větší tradici, chodí třeba lidé na návštěvu a místo kytky donesou svému hostiteli diplom, tedy symbolický stromeček.

Takže dobrý tip na dárek.

Samozřejmě. Existují i tzv. “zlaté knihy”, kde se k brit mila, bar micva či svatbě věnují větší částky a jsou pak zapsány v této knize.

A pokud někde uvidím typickou modrobílou kasičku a vhodím do ní libovolný obnos? Předpokládám, že i tyto peníze jsou pak zahrnuty do celkové částky, která se do Izraele zašle.

Samozřejmě. Nicméně v současné době máme kasičku zatím jenom v židovské škole. Dali jsme ji tam spíše symbolicky. Jako připomenutí doby, kdy u nás lidé KKL znali a bývalo zvykem, že rodiny, či dítě před každým šábesem přispělo do kasičky nějakou symbolickou částkou, 10 halířů a podobně. Jde tedy spíš o výchovu mládeže. V židovských školách ve světě je zvykem, že mezi sebou třídy soutěží, která vybere nejvíc peněz. Diplom od KKL pak může viset na nástěnce a třída ví, kolik už má v Izraeli “svých” stromů.

A je ještě jedna možnost, kterou bych chtěla zmínit. Tak třeba pražský pan primátor zasadil třináct stromů za sebe a své radní. Vlastníma rukama. Pokud jede do Izraele nějaká skupina, je možné připravit v Jeruzalémě ceremoniál, kde účastníci dostanou samozřejmě diplomy a odznáčky, a ještě si stromy zasadí vlastníma rukama. Je to velmi dojemné a dotyční mají určitě pocit, že v Izraeli nechali kus svého já. Takto sázeli v Jeruzalémě stromy třeba členové brněnské a olomoucké židovské obce nebo loni dámy z WIZO.

Pořádá u nás KKL nějaké akce, sázení stromů, oslavy Tu Bi-švat?

Zatím příliš ne. Ale chtěla bych zdůraznit, že vlastně teprve začínáme, znovu po šedesáti letech. Loni jsem vyřizovala hromadu dva roky starých dopisů. Ráda bych se při této příležitosti také omluvila všem, kteří poslali příspěvky a dlouho se nemohli dočkat svých diplomů. Zveřejnili jsme totiž zprávy o obnovení činnosti KKL a zájem byl tak veliký, že jsme ho zpočátku nezvládli. Zprávu jsme posílali na všechny židovské obce, dávali jsme ji i třeba do “Hlasu z Jeruzaléma”, pravoslavného časopisu. Takže mi chodily dopisy: “Drahá sestro v Kristu…” To je třeba si uvědomit, že zájem není jen v židovských řadách. U široké křesťanské veřejnosti, bez rozdílu konfese, našel KKL velikou odezvu. Vždyť Izrael je svatou zemí také pro křesťany. V Izraeli sázejí stromy i kardinálové. V Česku se tedy momentálně hlavně soustředíme na to, abychom postupně znovu vytvořili u lidí povědomí, co to KKL vůbec je a získali jejich zájem a podporu.

Můžu se jít v Izraeli projít do českého lesa?

Ano, existují již čtyři české háje: Les prezidenta Havla v kibucu Sarid, Les Yatir v poušti Negev, Les na památku Jicchaka Rabina a jeden les, který byl součástí zalesňovacích prací po velkém požáru, ke kterému došlo v roce 1995 v okolí Jeruzaléma.

Ptala se Kateřina Jelínková

Keren Kayemeth Leisrael, Židovský národní fond v ČR, Na Příkopě 10, 110 00 Praha 1

Telefon/fax: 2426 1520, 2421 3012

Gójové a gádžové

Doufám aspoň, že to v jazycích našich židovských a rómských spoluobčanů znamená něco hodně urážlivého, protože rasa dávající přednost lichvářům a prasečkářům si nic jiného nezaslouží.

Ale aby nedošlo k nedorozumění – mluvím tu i o sobě, i o své vlastní hanbě: já mám také konto v takzvané České pojišťovně a také jsem ještě donedávna jedl vepřové, které klidně mohlo pocházet z vepřína v oněch Letech... Nechci se však starat o to, zda a jak se kauza židovského hřbitova, na němž se má stavět barák České pojišťovny vyřeší, zda a jak je už možná problém vepřína v Letech vyřešen. Nechci dokonce ani mít na takové věci čas! Mě uráží jen samotný fakt, že je možné se o něco tak zjevného vůbec hádat a dohadovat. Já nevím jak vy, ale když se hrabu v zemi a najdu tam něčí kosti, zas to potichu zasypu a jdu si rýpat o kus dál. A když mi řeknou, že stojím na místě, kde trpěli a umírali nevinní, nezatoužím tam pěstovat vepře ani jiná zvířata. Zatajím dech a smeknu. Z úcty a taky asi trochu ze strachu, co by se mohlo stát... Když už o duši nic nevíme, měli bychom se alespoň chovat obezřetně a uctivě – co když se finanční ústav zrovna tady nebude našim pražským židovským předkům líbit? A copak takové vepřové z míst někdejšího rómského utrpení vůbec může být zdravé a dobré? Ptám se sám sebe, kde se v těch smradech, co staví budovy na prachy nebo vedou továrny na prasata, vzala ta naprostá ztráta základní úcty a lidského soucitu? Že by je byla máma špatně kojila? Ale předčasným odstavením od prsu taky nevysvětlíte všecko... Tady je mně vždycky líto, že i s nimi je zapotřebí demokraticky rozmlouvat, a sním o nějaké osvícené totalitě, která by jim jejich rejdy rázně zatrhla.

Já sice vím, že oni tihle generální ředitelé podobných ústavů o žádné požehnání předků nestojí, jim je to jedno, za to si nic nekoupí, ale já je aspoň nebudu mít rád. A jestli Česká pojišťovna bude ve Vladislavově ulici budovat bez ohledu na pietu, zruším u nich to své pitomé pojištění a nechám se okrádat jinde (a vepřové, jak už jsem řekl, nejím!).

Jiří Dědeček (převzato z www.mobil.cz)

S tužkou na provázku... (1)

Mám tužku přivázanou k tenkému provázku. Jeden konec provázku, na kterém visí tužka, je volně, a druhý navlékám na hřbet knížky. Takže kdekoliv čtu, ať už doma (před spaním a u jídla) nebo na cestách (ve vlaku, v letadle, v autobusu, v metru, v tramvaji a na refýži) nebo v čekárně a ve frontě, můžu tužkou podtrhnout myšlenku, slovo nebo odstavec, který mě zaujal. A o tom požitku z myšlenek a knížek bych vám chtěla vyprávět...

Každý Žid je především čtenář. A moje matka, coby rabínova dcera, měla dokonce svou definici, kdo je a kdo není Žid. Podle ní je Žid ten, kdo si vždycky najde čas na čtení. Ten, kdo ho nemá, prostě není Žid. Vždyť umět číst je jednou z hlavních povinností Žida. Denně číst je dokonce náboženská povinnost. Židovská. Žádné jiné náboženství to nepožaduje.

Moje matka byla přesvědčena, že čtení je ušlechtilejší činnost než psaní. Psavců bylo vždycky hodně. Knížky psali i Hitler, i Stalin i spousta jiných “vůdců”. Moje matka měla pravdu a potvrdila to i psychologie: Lidé toužící po moci, kteří chtějí ovládat druhé, kteří mají vůdcovské sklony, samolibí mocipáni, arogantní zabedněnci, namyšlení polovzdělanci a primitivové neradi čtou a zvláště pak ne krásnou literaturu. Nemají zájem o lidské příběhy. Nedokážou si představit a poznat jak, proč a kdy se lidé tak či onak chovají a jednají. A nemají rádi čtenáře. Čtenář je osoba podezřelá, protože četba je činnost nejvýš osobní a individuální. Takže když člověk čte, přestává být součástí davu a je tedy míň manipulovatelný.

Je zajímavé, že čtení beletrie je užitečné i ze zdravotního hlediska. Rozvíjí fantazii a doporučuje se jako způsob mozkového joggingu. Je zjištěno, že lidé, kteří čtou, podstatně méně trpí nejen sklerózou, ale i jinými fyzickými neduhy. Čtení prý dokonce zpomaluje stárnutí a prodlužuje život. Moje matka taky tvrdila, že ten, kdo o sobě říká, že nečte, jako by říkal, že si nečistí zuby. Což o to, dá se žít i bez čištění zubů, ale stejně je to jaksi cítit...

Knížky dělím na ty, které jsou velmi zajímavé a ty, bez kterých se nedá žít, včetně těch, které bych si s sebou vzala na pustý ostrov. Dnes se omezím jen na ty, které bych si vzala na pustý ostrov.

Patří k nim Feuchtwangerův ŽID SÜS. Ten, kdo ho přečetl, se už určitě nebude ptát, kdo je Žid a co je židovství. Neznám lepší definici, než tu Feuchtwangerovu: “Neměli stát, který by je sdružoval, neměli zemi ani krále, ani společnou životní formu. Jestliže přesto tvořili jeden celek, byli-li přesto sjednoceni více než ostatní národy země, byla to Kniha, která je slučovala... Nosili s sebou Knihu po dvě tisíciletí. Byla jejich národem, státem, vlastí, dědictvím a majetkem. Skrz ně se dostala ke všem národům světa a všecky národy se k ní hlásily. Avšak jedinými zákonitými vlastníky, badateli a opatrovníky byli toliko oni.”

Na pustém ostrově bych se neobešla bez francouzského spisovatele Romaina Garyho a jeho románu PŘÍSLIB ÚSVITU. Je to román o opravdové židovské mamince. Řekla bych o židovské pramáti. Nebo spíš o pravzoru židovské mame. (Kam se na ni hrabou všechny ty milující, pokorné, šetrné, obětavé, vlastenecké a ještě bůhvíjaké Matky s velkým M všech takzvaných klasických děl.)

Pak je to útlá knížečka ŽIVOT PŘED SEBOU, kterou Gary napsal pod pseudonymem Ajar. Je to úchvatný román o opravdové lidské toleranci a pomoci. Vypravěč, arabský kluk líčí, jak tlustá Židovka Róza, která přežila koncentrák, vychovává odložené děti pařížských “žen, které bojují o přežití” – totiž prostitutek. V tom příběhu je zahrnuto všechno – filozofické, psychologické, sociální a politické aspekty židovství i celého lidského bytí. Když se člověk cítí na dně, stačí tu moudrou knížku otevřít na jakékoli stránce, a hned je mu lépe – ten život sice může být smutný, ale přesto stojí za to ho žít.

Jona

a nakonec ….:

Potkal Kohn Roubíčka

Obchodní dopis adresovaný firmě “Polgeszeft” v místě:

“Prosím vás, abyste mi poslali pytel pepře nejlepšího druhu, jako posledně. Ostatně – počkejte chvíli, podívám se do skladu, zda nepotřebuji také vanilku.

Právě se vracím ze skladu. Vanilky mám ještě dost – a jak se ukázalo, mám také dostatečnou zásobu pepře.

Takže mi neposílejte ani vanilku, ani pepř.

V úctě...”

Výzva, žádosti a informace

______________________________

Pražské zastoupení Keren Kayemeth LeIsrael žádá čtenáře Hatikvy o pomoc.

(o KKL viz blíže rozhovor v rubrice “Představujeme vám”)

V příštím roce bude KKL slavit sto let své existence a při této příležitosti chce v Praze uspořádat výstavu. Prosíme proto čtenáře, kteří by našli jakoukoliv památku na předválečné působení Keren Kayemet v Československu (kasičky, fotografie, diplomy), případně si na tuto dobu pamatují, aby se nám ozvali.

Předem děkujeme.

Zoša Vyoralová, Keren Kayemeth Leisrael, Židovský národní fond v ČR,

Na Příkopě 10, 110 00 Praha 1, Telefon/fax: 24 26 15 20, 24 21 30 12

______________________________

Prostory pro naši kavárnu

Skupina podnikatelů, členů ŽLU, usiluje o zřízení kavárny.

Tento podnik by měl umožnit realizaci kulturních a společenských aktivit pražské židovské menšiny. Projekt předpokládá 200–300 metrů čtverečních nebytové plochy v Praze 1, 2, nebo 3.

Prosíme tímto čtenáře měsíčníku Hatikva, aby nás upozornili na nebytové prostory, vhodné pro realizaci tohoto projektu.

Kontakt: Michal Spevák, 02-22 72 15 25, e-mail: kavarna@awh.cz nebo redakce Hatikvy

______________________________

Purim 5761/2001

Židovská liberální unie v ČR a Bejt Simcha pořádají purimové odpoledne

v pátek 9. 3. od 16:30 hodin v Mánesu. Vstupné pro dospělé 75 Kč, děti zdarma.

Přijďte se pobavit. Děti v maskách vítány.

______________________________

Pesah 5761/2001

Židovská liberální unie v ČR a Bejt Simcha pořádají společný pesachový seder

Zájemci o společný večer v neděli 8. 4. sledujte příští Hatikvu, kde uvedeme podrobnější

informace.

______________________________

BAR MICVA

Bejt Simcha Vás srdečně zve na Bar Micva Marca Mageda.

Koná se ve čtvrtek 22. února v 10 hodin v terezínské skryté synagóze (Dlouhá ul. 17).

Chceme tančit, zpívat a oslavovat život s Vámi se všemi na místě, které kdysi znamenalo smrt. Marc uctí památku dvou chlapců, kteří před vlastním Bar Micva zahynuli.

Bližší informace: Bejt Simcha, Mánesova 8, 120 00 Praha 2

Tel/Fax: (02)22 25 24 72, e-mail: chevra@bejtsimcha.cz

______________________________

Programy kulturních a náboženských akcí, otištěné v Hatikvě, jsou uvedeny na našich internetových stránkách samostatně.

úplný KONEC