Vzájemně se potřebujeme – Ivan O. Štampach
Rozhovor s Rabínem Dennisem Sasso – Sylvie Wittmannová
Oslava odlišnosti – Benjamin Kuras
Všichni bychom měli být součástí pluralitního židovství – Yehuda Lahav
Židé chtějí někam patřit - Yveta Schanfeldová
Bejt Holešov – Vratislav Brázdil
Slovo pokladníka – Libuše Šancová
Liberální unie nemusí být nadějí jen pro Židy! – Jakub Dvořák
O (dez)Informaci – Petr Weber
Ruku na srdce ... – Benjamin Kuras
(ne)Monopol pana Daníčka – Michal Spevák
-------------------------------------------------
Podíváme-li se do vzdálenější minulosti, zjistíme, že různá etnika a různá náboženství, pokud nebyla v konfliktu, se spíše navzájem ignorovala. To si dnes v otevřené, postmoderní, pluralitní společnosti s obrovskými možnostmi komunikace už nemůžeme dovolit. Zjistili jsme, že nikdo z nás jako jednotlivec nebo jako společenství si sami nestačíme.
Intenzívni výměna informací a podnětů také pochopitelně znamená, že jedni od druhých něco přejímáme. Některým se zdá, že tím ztrácíme svou jedinečnost. Že se v procesu ekonomické a kulturní globalizace smazává odlišnost jednotlivých společenství. Že se všechno stává stejným. Všude stejná elektronika, stejné domácí spotřebiče, stejné nápoje a pokrmy, stejné reklamy, ale také stejná literatura, hudba, filosofie, věda, systémy vzdělávání a nakonec stejné náboženství. Národní jazyky ustupují angličtině, která (také díky počítačům a informačním sítím) stále více přejímá roli univerzálního mezinárodního jazyka.
Z této obavy vzniklo nové uzavírání, nový důraz na odlišnost, na národní a náboženská specifika. Někdy to bohužel vede až k fundamentalismu, k nacionalismu a náboženskému extremismu. Návrat k dílčím zvykům, tradicím, zvláštnostem, třeba i sentimentům ale nemusí být vždy na škodu. Z nastávajícího “světověku” beztak neutečeme. Aspoň něco v něm zachráníme. Celek bude globální, ať chceme, nebo nechceme, ale takto bude bohatší a pestřejší. A sotva bychom mohli jiným něco nabídnout, kdybychom vlastní, od jiných odlišné názory a zvyky obětovali klidu a jednotě. Už řádku let si kladu otázku, v čem spočívá tato odlišnost a co si můžeme předávat jako Židé a ostatní obyvatelé českých zemí. Začíná to pro mne u otázky, jde-li spíše o mezietnický nebo mezináboženský vztah. Je národ v etnickém smyslu určen jazykem (a je to pak pro židovské etnikum biblická hebrejština, jidiš, ivrit?). Nebo je to dáno osobním sebeurčením? To ale bývá podle rozhovorů s židovskými přáteli různé a nejednoznačné. Nakonec se zdá, že nám tato kriteria neposlouží. Je velice individuální, kam se kdo řadí jazykově, kulturně, národnostně. Vyskytuje se i vědomá dvojí příslušnost. Někdo může říci: V určitém smyslu jsem Čech (nejen podle státní příslušnosti), a v jistém smyslu Žid. A platí to, ať se to komu líbí nebo nelíbí. Pokud by šlo o vztah mezi náboženstvími, vyloučíme snad z úvah vztah Čechů, kteří nejsou křesťany (těch je dnes většina) a Židů, kteří se hlásí k jinému náboženství, než judaismu, nebo se nehlásí k žádnému? Musí se snad každý Ital povinně hlásit k římskému katolictví, Brit k anglikánství, Švéd k luterství, Řek k pravoslaví a Žid k judaismu? Tato etapa dějin je už za námi a žádná nostalgie ji nevrátí. Znám české křesťany, kteří jsou více judaističtí, než někteří jejich spoluobčané, kteří jsou Židy i podle té nejpřísněji pojaté halachy. A znám několik pokřtěných Židů, kteří jsou hrdí na to, že jsou Židé a snaží se udržovat korektní a dokonce vřelé vztahy se svým národním náboženským zázemím.
Promyslíme-li podrobněji to, co je zde pouze načrtnuto, zjistíme, že k dalšímu rozvoji vztahů nedospějeme, budeme-li chtít účastníky zařazovat do připravených přihrádek. Každý jednotlivec a každé konkrétní seskupení hledá a buduje si vlastní identitu. S ní je každý přítomen v mnohosměrných procesech komunikace. Každému účastníkovi takového složitého dění prospěje, když se dovede obrátit k vlastní tradici, když na ní umí kriticky navázat a dále tvořit. Identita totiž není nic hotového. Průběžně se dotváří, a tím se pochopitelně i mění. Mohly by to být změny chaotické, ale může to také být změna při zachování kontinuity.
Čech, křesťan nebo zesvětštělý dědic křesťanských tradic potřebuje své židovské, židovsky věřící, jinak věřící a nábožensky nevěřící spoluobyvatele. Byl by slepý a hluchý, kdyby ignoroval např. podněty z textů zdejších židovských autorů napsaných v některém z obou zemských jazyků (či přeložené do nich). Nebyla by česká kultura výrazně ochuzena bez Maxe Broda, Franze Kafky, bez bratří Jiřího a Františka Langerových, bez Karla Poláčka a spousty dalších, nejen literátů, ale též z oblastí, jako jsou hudba, divadlo, filosofie a s ní spjaté humanitní obory? Nebyla by Praha zbavena části svého půvabu, kdyby nestřežila jako oko v hlavě klenot, jímž jsou zachované fragmenty na začátku století zničeného pražského židovského města? A analogicky k ní, třeba v malém Třebíč, Mikulov, Plzeň a další města? Nábožensky potřebují křesťané své židovské “spolucestující” na pouti víry (u nás stejně jako jinde) např. proto, aby pochopili, že Boží zákon není jen břemeno. Že není protikladem Boží milosti. Že právě zákon jako cesta vedoucí k životní plnosti a k radosti může být darem dobrotivého a milosrdného Boha. Potřebují také střízlivou, k člověku obrácenou judaistickou etiku, chtějí-li se osvobodit od lidmi vymyšlených nadlidských a proto nelidských mravních norem a určité morální hysterie v podobě puritánství nebo falešného asketismu. Židé jim pomáhají objevovat zbožnost konkrétní, zemitou, dějinnou a spřátelenou s přírodou. A přitom jde o spiritualitu opřenou o slovo a nikoli o zbožné dojmy a pocity. Důsledný židovský monoteizmus pomáhá kácet všelijaké modly. Judaismus připomíná křesťanovi, že jediný pravý Bůh osvobozuje člověka od stvořených mocností a sil, které by si jej chtěly přivlastnit a ovládnout jej.
Jak kdo koho potřebuje, musí říci především každý sám. Jen je třeba si ujasnit, že ve hře nejsou dvě přesně definované strany, nýbrž nepřehledná postmoderní pluralita. Každý může a má být sám sebou. Zároveň každý potřebujeme ty druhé. V atmosféře intenzívní výměny informací se snáze než dříve přihodí různé “konverze” a zúčastněné strany by si je měly respektovat, i když to může být obtížné pro stranu opuštěnou i pro stranu, která získala nového nadšence. Nemělo by se hned mluvit o přetahování duší. Smyslem interkulturních kontaktů je něco jiného. Nemá jít o křesťanský ani židovský proselytismus. Nemá jít o vyrovnání rozdílů a splynutí všech do jednoho nemastného neslaného celku. Každý jednotlivec má pokud možno zůstat svůj. Stejně tak každé etnické a národní společenství. Jak spojit dvě vlastnosti, které to vyžaduje, hrdost a ochotu poučit se od druhých? Každý by měl zůstat věrný svým kořenům i když s identitou obohacenou o podněty přijaté od druhých. A každý by měl být ochoten nabídnout vlastní zkušenosti druhým.
Možná, že by si někdo přál, aby se zúčastněná společenství sbližovala. Někoho by mohlo mrzet, že se sice odstraňuje nedůvěra a navazuje spolupráce, ale sbližování či dokonce splývání se jaksi nekoná. Že spíše jdeme vedle sebe, snad stejným směrem. A tady nás může posloužit postřeh jednoho moudrého, i když přísného, rabína, který při příležitosti takové debaty jednou upozornil, že rovnoběžky se setkají v nekonečnu.
Ivan O. Štampach
-------------------------
V pátek 21. července vedl bohoslužbu v Bejt Simcha Rabbi Dennis Sasso; v neděli 23. července měla v Bejt Simcha přednášku na téma "midraš" jeho žena Rabbi Sandy Eisenberg Sasso . Udělala jsem s těmito nesmírně sympatickými rabíny následující interview:
Jak a kdy začalo Rekonstruktivní hnutí ?
r. Dennis Sasso: "Rekonstruktivní hnutí začalo s rabi Mordechajem Kaplanem. Narodil se na Litvě roku 1881, v době atentátu na ruského cara, a tudíž v době nových pogromů. Když bylo Mordechajovi asi 8 let, odjel s rodiči přes Francii, do USA. Již v Evropě byl ordinován ortodoxním rabínem a později v USA znovu jako konzervativní rabín. Po zkušenostech s Ortodoxií se rozhodl pro novou formu judaismu, odpovídající potřebám amerických Židů východoevropského původu. Pro takovou formu judaismu, která by pokrývala spirituální, religiózní a intelektuální potřeby kongregantů. Na Reformní judaismus nahlížel spíše jako na novou kulturní formu, než na formu spirituální a ortodoxii povazoval za nepřijatelnou pro život moderní společnosti. Snažil se své učení přizpůsobit dvěma světům: židovské kultuře a spiritualitě na straně jedné a americké demokracii na straně druhé. Jeho judaismus je úzce spjat s přírodou a touhou člověka po řádu. Tóru považoval za lidské přibližování se Bohu a vystupování k Němu. Tedy proces, směřující zdola nahoru, nikoli za nadpřirozené předávání shora dolů. V roce 1922 vytvořil novou kongregaci Society For The Advancement of Judaism; měl 4 dcery a žádného syna. A tak byl prvním rabínem, který zahájil éru nové ženské ceremonie Bat Micva. Jeho dcera byla první Bat Micve v USA. Zdůrazňoval, že muži stejně tak, jako ženy a ženy stejně tak, jako muži mají shodná práva v judaismu a společně mohou přinášet nové hodnoty do židovského života. V roce 1934 napsal své stěžejní dílo "Judaismus jako civilizace". Vyučoval 50 let na Jewish Theological Seminary (konzervativní rabínský seminář v USA). Jeho bývalí studenti založili federaci, a tak v roce 1955 vznikla v Chicagu Židovská rekonstuktivní federace. Dnes čítá kolem 100 kongregací. V roce 1968 byl založen Rekonstruktivní rabínský institut". (pozn. Sandy & Dennis Sasso nastoupili studia v roce 1969)
Domníváte se, že Rekonstruktivní hnutí je blíže americké formě Reformního judaismu nebo evropské Haskale, či Pozitivnímu Historickému judaismu litoměřického rabína Frankla?
r. Sandy Sasso: " Judaismus není jen to, v co věříme, nebo micve, které konáme. Judaismus je kultura. Kultura, která má svůj jazyk, literaturu, umění a drama. Modlitba je tedy jednou ze součástí této kultury. Rozdíly v některých modlitbách různých židovských hnutí jsou součástí kultury v kultuře. (Zde r. Sandy Sasso odkazuje např. na skutečnost, že všechny formy liberálního judaismu vzpomínají ve svých modlitbách pramatky stejně tak, jako praotce.) Rekonstruktivní hnutí je velmi blízké Konzervativnímu judaismu, který se vyvinul z Franklova Pozitivního Historického judaismu. Vychází z hodnot minulosti a je obohaceno modernismem. Věří, že nejsme jen dětmi Učení, ale jsme zároveň předky Učení. Tak jako se Halacha vyvíjela v minulosti, musí se vyvíjet i dnes a v budoucnosti."
Můžeme tedy říci, že Rekonstruktivismus vychází z Wissenschaft des Judentums?
r. Dennis Sasso: " Svým způsobem ano. Je založen na evropské Haskale , ale byl míněn pro potřeby amerického života. V dnešním světě se evropský život americkému velmi přibližuje. Kaplana ovsem zajímal východoevropský Žid a jeho děti, žijící v Americe. Východoevropský Žid, který neprošel zkušeností Wissenschaftu, ale stal se americkým Maskilem. Kaplan se obával asimilace v neidentifikovaného Američana. Ortodoxie byla pro moderní život zcela nepřijatelná. Americká reforma pak židovsky neautentická. Konzervativní hnuti bylo přijatelné, ale nešlo dostatečně do hloubky. Částečně ovšem vycházel z rabína Solomona Schechtera, který byl zakladatelem Konzervativního hnutí v USA. Rabi Kaplan hluboce věřil v lidský původ Tóry, zatímco Konzervativní byli pro něho stále bržděni vírou v "jakési" nadpřirozené zjevení Tóry. Věřil, že Halacha nemůže být používána jako autoritativní metoda židovského života. Konzervativní Žid se podle něj stále ohlížel přes své pravé rameno, co na to Ortodoxie. Konzervativním např. trvalo 10 let, než prostudovali Halachu tak, aby mohli dojit k závěru, že mohou ordinovat ženy rabínkami. "
Jaký je hlavní rozdíl mezi reformou a rekonstruktivismem?
r. Dennis Sasso: " Dnes se američtí Reformní dostávají tam, kde byli Rekonstruktivní již před mnoha lety, v době, kdy Rekonstruktivismus vznikal, americká Reforma odmítala židovský rituál a kulturu. Byla antisionistická a odmítala spirituální spojení s Erec Jisrael. Situace se u Reformy změnila v roce 1937 při tzv. Kolumbijské Platformě. Tam došlo k úplné revizi Reformního judaismu. Rekonstruktivní hnutí vznikalo uvnitř Konzervativního hnutí, dnes jsou vsak Reformní Rekonstruktivním bližší."
r. Sandy Sasso: " Můžeme jednoduše říci, že Rekonstruktivní judaismus ovlivnil všechny směry v judaismu, a to i moderní Ortodoxii. Viz rituál Bat micve. Rekonstruktivní mimo jiné prosazují tzv. JCC (Jewish Community Center), kam se lidé nechodí modlit, ale hrát divadlo, číst, poslouchat hudbu a přednášky, či sportovat. Rekonstruktivní používají při bohoslužbě více hebrejštinu, než Reformní. Při bohoslužbě se diskutuje, např. o příslušné části bohoslužby, či pasáži Tóry. Reformní bohoslužba je mnohem formálnější. Rabín a kantor jsou na Bímě a ostatní je vnímají jako aktéry. V Rekonstruktivní synagóze je aktérem každý jednotlivec.
Zmiňovali jsme Halachu, kdo je Židem dle Rekonstruktivních?
r. Dennis Sasso: "Rekonstruktivní hnutí tvrdí, že Židem je ten, kdo se narodil a) židovské matce b) židovskému otci a neparticipuje na jiném, než židovském náboženství. Patriolineárním Židům však doporučuje konverzi pro uzavírání sňatku, či studium na rabínských institutech. Pro nás je podstatné lidi k židovství přivádět a ne je odhánět, tak, jako to činí některé ortodoxní autority. Poznal jsem v Praze mnoho lidí, kteří se navracejí zpět domů k judaismu, ale nemnoho těch, kteří se vracejí k formě ortodoxní, více těch kteří jdou směrem moderního judaismu." Dle Ortodoxie se však tito lidé nevracejí k judaismu, k Tóře, ale jen k jakémusi folklóru. Ortodoxie neuznává patriolineární Židy. r.Dennis Sasso: "V Tóře není nikde psáno, že dítě musí být zrozeno ze židovské matky, aby bylo Židem. Takový text v Tóře neexistuje!" Ortodoxie však tvrdí, že ústní Tóra ( Tóra še be al pe) je rovna Tóře psané. Tedy rabínské zákony - Halacha mají stejnou platnost jako Tóra Mojžíšova. r.Dennis Sasso: "Ano a my rabíni máme povinnost pokračovat v rozvíjení Tóry še be al pe. Rozvíjet ji tak, aby byla ozvěnou tradice a obohacená novými hlasy." Kdo je dnes autoritou, která může rozhodovat o změnách? r. Sandy Sasso: " Pouze komunita, nikdo jiný. Např. modlitbu Kol Nidre doslova nenáviděla většina židovských autorit a tato modlitba byla rabíny zakazována. Dnes je Kol Nidre stěžejní modlitbou svátku Jom Kipur ve všech židovských komunitách - ortodoxních či liberálních. Není v židovství přípustné , aby autority vytvářely zákony, které komunita nepřijme."
Sylvie Wittmannová
( Příště si povíme o ženské roli v moderním judaismu)
------------------------------------
Nejprve otřepaná anekdota:Finkelstein přijde za ortodoxním rabínem s otázkou: “Můj syn chce na barmicvu hondu. Co je honda?” Ortodoxní rabín se dlouze prohrabává svou knihovnou a po půl hodině odpoví:“Honda? Honda? Nevím a nikde to nevidím. To bude něco moderního, jděte se zeptat konzervativního rabína.”Finkelstein jde za konzervativním rabínem a říká: “Můj syn chce na barmicvu hondu. Co je honda?”“Honda, honda, už jsem to někde slyšel, ale nevím. To člověče asi nebude nic židovského.Jděte se zeptat reformního rabína.”Jde tedy Finkelstein za rabínem reformním: “Můj syn chce na barmicvu hondu. Co je honda?” “Honda?” usměje se reformní rabín. “To je japonský moped. Co je barmicva?”
Na uklidněnou ujišťuji, že na světě není jediný reformní rabín, který by nevěděl, co je barmicva. A taky riskuji, že budu nudný jako Sigmund Freud, když se pokusím vysvětlit, co tato anekdota znamená. Totiž to, že jsou, vždy byly a vždycky budou dva protichůdné proudy židovského myšlení, které udržují judaismus v neustálém napětí a střehu a na obou koncích tíhnou k extrémům. Jeden, který se neprodyšně izoluje do úzce vykládaných židovských tradic. Druhý, který se okolním světem nechává okouzlovat natolik, že židovské tradice opouští. Najdeme je v celých židovských dějinách: ve styku s Egyptem, Babylónem, Persií, Řeckem, Římem, křesťanskou Evropou, Islámem, osvícenskou demokracií i ateistickým komunismem. Kdyby si Bůh přál, aby Židé žili v naprosté izolaci od ostatních národů, poslal by je na Island, ne na Střední Východ, kde se vždy prolínaly desítky národů ve střídavém vraždění, znásilňování, rodinném míchání, smiřování a pokusech o soužití pod nadvládou jednoho či druhého. Byl by je na ostrově nechal pěstovat svůj unikátní životní styl a nerozesílal by je po celém světě pod vládu odlišných národů, kultur a civilizací. “Budete národ kadoš, protože já, váš Bůh, jsem kadoš,” přikázal jim. Kadoš se sice běžně překládá jako svatý, což je ale křesťanský pojem, který nikdo přesně neví, co v praxi znamená. Původní význam je mnohem jednoduší a jasnější. Kadoš znamená odlišnost, jinakost, oddělenost. Tak jako je Bůh naprosto odlišný od stvořeného světa, tak chce mít Židy odlišné od ostatních národů. Zavazuje je odlišnost pěstovat, praktikovat, oslavovat, tvrdohlavě na ní trvat, bránit, ctít, učit se s odlišností druhých žít v míru. Úcta k odlišnosti je možná ten nejvzácnější prvek judaismu, který jej odlišuje od ostatních náboženství. Díky ní ve světě existuje nonkonformismus, odpor ke glajchšaltu a disent, ale taky tolerance, kompromis, zákony na ochranu pronásledovaných, utlačovaných a vyháněných. Úcta k odlišnosti – posvěcování svatosti – je to, zač Židé celé dějiny znovu a znovu chodí na mučednickou smrt.V izolaci se odlišnost od vnějšího světa pěstuje snadno a mechanicky. Teprve v soužití s jinými to začíná být výzva, která si vyžaduje neustálé pozornosti a přemýšlení. Proto taky vyhnání mezi národy, které se tradičně vykládává jako národní katastrofa, obsahuje i požehnání pro celé lidstvo. Právě proto, že obsahuje výzvu neustále odlišnost vnímat, pěstovat a ctít. Původní základy židovské etiky již dnes převzala a pokládá za své vlastní většina duchovních a etických učení. Na úctu k odlišnosti ale většina z nich stále zatím zapomíná. A co je horší, zapomínají ne ně i Židé – mezi sebou. V červnu a začátkem července v Jeruzalémě dosud nestíhaní pachatelé zapálili dvě synagogy, jednu konzervativní a jednu reformní, a rozbili skleněný vchod a okna reformního rabínského semináře, který postříkali nápisy “Satan”. Podle svědků ve všech případech měli pachatelé na sobě černé uniformy ultraortodoxních sekt, stejné jako demonstranti, kteří v Praze hájili lidská práva pohřbených. Posvěcování odlišnosti jako svaté přikázání je to nejsvatější, co judaismus ještě dnešnímu světu může – a má povinnost – nabídnout.Proč povinnost? Protože svět bude pro každého Žida bezpečný, až bude bezpečný pro každého, kdo se od někoho jiného něčím liší.
Benjamin Kuras
-------------------------------
Všichni bychom měli být součástí pluralitního židovství
Žiji v Izraeli padesát let. Většina izraelských Židů jsou buď nevěřící, nebo se jenom velice laxně spojeni s náboženstvím. Myslím si, že religiozita není nutná pro příslušnost k židovství. A to tak v Izraeli, jako i v diaspoře. Člověk může být spojen se židovstvím také svou národní příslušností nebo kulturní zakotveností. Jsou také lidé, kteří zachovávají svou příslušnost k židovství z piety k tradici, předkům, holokaustu a podobně. Všichni by měli být součástí pluralitního židovství. Vždyť v židovském náboženství neexistuje hierarchie. Není žádný vrchní židovský rabín, který by určil co je a co není židovské. Fakt, že v náboženském životě dominují ortodoxní Židé neznamená, že jsou ve většině. Naopak, jsou v menšině, většina má k náboženství velice volný vztah. Kdybychom za Židy uznávali jenom ty, kteří se hlásí k ortodoxii, židovství by ztratilo většinu těch, kteří k němu patří. Nemůžu souhlasit s tím, že reformní, konzervativní či liberální hnutí vzdaluje Židy od židovství. Myslím, že opak je pravdou. Například mnoho smíšených rodin v USA se kloní k židovství právě pro otevřenost reformních komunit. Kdyby tito lidé měli volit mezi ortodoxní a křesťanskou komunitou, volili by křesťanství.
Yehuda Lahav, Izrael
(v osobním rozhovoru dne 31. července 2000)
------------------------------------------------
Je to s námi Židy ale potíž. Co říkám potíž, někdy to až elektrické napětí ze všech těch nezodpověditelných otázek jako kam patřit, kam nepatřit a co taková příslušnost vlastně znamená, je tak vysoké, že skoro jiskří vzduchem sedm dní do týdne, ano, dokonce i na šábes. V každodenním snu, který s americkými Židy prožívám tím, že v Americe bydlím, je to trošku jako ve Werichově pohádce, plné ‚maharádžů, rádžů, džů, ů,' tedy plné ortodoxních, konzervativních, reformních i těch takzvaných “svobodomyslných” Židů. Židé chtějí někam patřit a scházet se v místech, kde je jich co možná nejvíc. O našem městečku Cherry Hill se ví, že relativně vysoké procento jeho obyvatelstva tvoří Židé, a to jak ortodoxní tak i konzervativní, liberální, reformní i ti ostatní, ti nezrovna moc věřící. Něco jako místní židovské centrum, Cherry Hill samozřejmě přitahuje stále víc Židů – například těch ‚Maharádžů', tedy ortodoxů, navštěvujících Sons of Israel (neboYoung Israel, svatostánek zběhů ze Sons of Israel, kterým se jejich rabín nezdál dost ortodoxní, a modlitba dost rychlá). V obrovských konzervativních synagógách se sbíhá mnoho 'džů' (tedy těch, kteří to s ortodoxií vzdali), kteří jsou čas od času pomlouvány členy ortodoxních synagóg za to, že nejsou dost pobožní a naopak od ‚džů' (členů reformních synagóg), za to, že pobožní jsou až moc a že mají přemrštěné požadavky na průpravu dětí, kterým se blíží bar nebo bat micva. Stížnost, že rabín není dost ortodoxní, nebo dost “židovský” je v Americe častá. Obvyklá je ale i stížnost, že rabín je naopak příliš pobožný. Židé by ovšem rádi patřili i nepatřili. Máme jednu takovou sousedku, která se nemůže rozhodnout a vždy s velkým vzdycháním střídá účast na ortodoxních, konzervativních a liberálních bohoslužbách. Aby vyhověla svým sousedům (ne nám), kteří jsou sice nově, ale odsud až na věčné časy ortodoxní, skrývá před nimi například to, že na šábes jezdí autem, které obyčejně schovává u nás v garáži. To prý aby se jejich děti i nadále kamarádily s jejími dětmi. Jiní rádžové, například můj manžel a já, by taky rádi patřili, ale zároveň je jim to protivné, a tak to řeší tím, že chodí do synagógy ob dvě městečka dál, v Mt. Holly. Oproti silnoproudovým synagógám cherryhillským to má několik nesporných výhod. Za prvé je Temple Har Zion od nás vzdálen dvacet kilometrů, zatímco do dvou z největších synagóg v Cherry Hillu to máme pěšky asi deset minut. Za druhé – a to je ještě lepší, v Mt. Holly je strašně málo Židů. To znamená, že se tam každý sjíždí, tak jako my, aby si připadal tak trošku jako tlupa výletníků, opojených, že jsou někde na lepším. Tím si přihodíme jako nášup pocit určité záslužnosti z toho, že máme svou buňku Judaismu zde, v divých končinách. A naše bohoslužby se vyznačují neformálností a originalitou: náš pan rabín je slouží pod mírným vlivem buddhismu (během dne pracuje jako počítačový odborník v buddhistickém klášteře). Zajímavé je, že i rozdíly mezi lidmi jsou v této menší odstrčenější synagóze nepoměrně menší, než je obvyklé. A tak Židé žijí mezi sebou v poněkud podobné situaci, v jaké se ocitají i v poměru k ostatnímu, nežidovskému, světu, do něhož odjakživa (a to i v Americe) nějakým způsobem patří i nepatří, a do něhož patřit chtějí i nechtějí. Někdy mi připadá, že za tímto věčným životním bádáním vězí iluzorní cíl poznání, a poznání, to že je vlastně domov - pro nás Židy vlastně komplikovaný a sporný pojem. Někteří z nás ho hledáme ještě dál než dvacet kilometrů od svého prozatímního bydliště. Sníme po tisíciletí o Jeruzalémě. A někteří o domově sní po dvacet let a přes tisíce kilometrů. To jsou ti až úplně na konci, ti 'ů', jako já, která bydlím v Cherry Hillu, do synagógy (občas) docházím v Mt. Holly a mojí domovskou organizací je pražská ŽLU. Ovšem já se v elektrickém napětí, ať už silno- nebo slaboproudovém, moc nevyznám, přestože elektřinu používám každý den. Hlavně jsem teda ráda, že právě z toho napětí pochází světlo, které nám tak pěkně svítí, ať už doma v Praze nebo tady v Americe.
Yveta Schanfeldová
-------------------------------------
Vážený pane Kohoute,
dostal jsem od Světlany Žákové z MF Dnes e-mail, který jste jí zaslal kvůli kontaktu na nás. Jsem za to velmi vděčen, poněvadž o vzniku ŽLU jsem již nějaké informace měl, ale zatím se mi nepodařilo s nikým zkontaktovat. Jsem rád, že jste projevil zájem nás poznat a že k tomu již díky článku v novinách došlo, protože to považuji za velmi důležité. Co se článku týká, tak chci jen upozornit, že je třeba jej brát trochu s rezervou, poněvadž noviny to vždy mírně přibarví a dramatizují, což je vidět především na samotném nadpisu, který vymyslel někdo z editorů aniž by s tím sama redaktorka, která článek psala souhlasila a také já sám, neboť se s nadpisem zcela neztotožňuji. A proto bych chtěl na úvod naší komunikace a spolupráce nás trochu představit a něco o nás napsat, aby bylo z čeho vycházet.Takže, jak již bylo uvedeno, je nás tu v Holešově několik, kteří bychom chtěli konvertovat k liberálnímu judaismu. Dlouhou dobu jsme hledali způsob jak to zrealizovat. Asi před dvěmi lety, když jsem v bydlel 5 týdnů v Praze, kde jsem byl na studiu hebrejštiny, tak jsem se snažil od různých lidí s kterými jsem se seznámil zjistit jakým způsobem by bylo možné konvertovat, ale jediná možnost byl ortodoxní rabbi Sidon, což by ale podle mých zjištěných informací bylo prakticky stejně nemožné, hlavně když nejsme z Prahy. A tak jsem to nakonec ani nezkoušel, ale snažil jsem se najít jiné řešení. Mezi tím, asi v listopadu minulého roku na konferenci Židé a Morava v Kroměříži jsem se potkal s dalšími dvěmi lidmi s kterými jsem se znal již z dřívějška z nichž jeden je členem židovské obce a druhý uvažoval také o konverzi, spolu se svou rodinou. Při té příležitosti mě požádali, zda by mohli v pátek přijet do Holešova do synagogy, v které pracuji, aby jsme společně přivítali šabat. Ten, který je členem ŽO, do synagogy čas od času přijel, aby se tu pomodlil, takže jsme se znali všichni mezi sebou, ale ne společně jako celek. V pátek jsme se sešli, šabat jsme přivítali a od té doby se scházíme pravidelně každý týden. Všechno tato setkání se dějí samozřejmě pouze na čistě soukromé úrovni. Mezitím se náš počet rozšířil ještě o pár dalších lidí, které jsem také znal z dřívějších let, z nichž jeden se touto otázkou zabývá asi 20 let a z toho 10 let navštěvuje Přerovský klub Společnosti přátel Izraele, kde mívá pravidelně přednášky na témata z oblasti judaismu. Další kolega judaismus přímo studuje v Praze na Husitské teolog. fakultě.Mimo to, jsme na jaře v Holešově založili klub České společnosti přátel Izraele, kde míváme vždy jednou za měsíc schůzky s programem pro veřejnost. K tomu také většinou každou neděli děláme v rámci možností menší brigády na židovském hřbitově.Když jsme celkem tři (já, Martin Schön a Michal Kocián - člen ŽO Praha) jeli na letošní Purim na židovskou obec do Olomouce, kde byl zrovna přítomný rabbi Hellner z Anglie, využili jsme proto této situace a přes Ing. Dobrého se s ním setkali a o našem úmyslu konvertovat s ním promluvili - já a Martin Schön. Výsledkem bylo, že jsme se s ním dohodli na tom, že nám pošle témata, která máme nastudovat a až se tak stane, tak že bude pověřen jeden rabín, aby s námi provedl zkoušky a dovedl nás ke konverzi. Následně tyto materiály poslal. Mimo nás dva, kteří jsme s rabbi Hellnerem hovořili, však i několik dalších lidí je rozhodnuto konvertovat, ale ti zatím neměli možnost se s ním setkat. Co se týká našeho stáří, tak nejmladšímu bude 19 let a to je ten, který je členem ŽO a nejstaršímu bude 38. Jeden je ženatý a má dvě děti, ostatní jsme zatím svobodní. Dva z nás byli v minulosti aktivní křesťané, já římský katolík a kolega adventista, ale oba jsme se z teologických důvodů s křesťanstvím rozešli i když nadále s nimi udržujeme přátelské kontakty. To by tak ve stručnosti bylo několik informací o nás. Naším snem by v budoucnu bylo, až odkonvertujeme a budou splněny všechny podmínky, že by tu snad mohla někdy oficiálně vzniknout menší židovská komunita, což ale zatím je jen na úrovni "snu". Proto jsem velmi rád, že jsme se díky článku zkontaktovali a budeme být moci ve spojení, s důvěrou, že nám v celé této věci budete moci pomoct a udat směr, protože jsme doposud v tom byli sami. Určitě by bylo dobré, kdyby existovala na vaší straně nějaká možnost podpory v přípravě na konverzi, případně její vhodnější způsob, což by nám všechno hodně pomohlo.Tak jsem se vám pokusil popsat celou naši situaci, aby jste měl o nás nějakou představu a mohl mít na základě toho další otázky. Jsem velmi rád, že v ČR vznikla ŽLU a že může být snad i budoucností pro nás. Proto vám velmi děkuji, že jste se ozval, a žiji s nadějí, že budeme moci od této chvíle pracovat na celé věci již společně. Mimochodem, díval jsem se na vaše stránky, jejichž adresu jste poslal v e-mailu, a musím konstatovat, že mne velmi zaujaly a co nejdřív je podrobně prostuduji. Na oplátku zasílám adresu stránek o židovských památkách v Holešově. http://www.samuel.cz/~bejt_holesov Jelikož s tím nemám žádné zkušenosti a jsou to zatím mé první stránky, tak omluvte případné nedokonalosti.Budu se těšit na zprávu od Vás a další spolupráci.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pomalu se blíží Roš Hašana 5761, a podle tradice, kterou všichni ctíme, bychom do Nového roku měli vstupovat mj. s vyrovnáním veškerých našich dluhů, tak abychom byli v přeneseném slova smyslu zapsáni do Knihy dobrého života či Knihy zásluh. A proto, až si budeme před Novým rokem posílat gratulace se slovy “Ksivó vachasimó tauvoh!” měli bychom mít všichni zaplaceni i členský příspěvek Židovské liberální unii. Chceme jistě, každý z nás, podílet na jejím rozkvětu. Málo platné, dobrá vůle, přísliby a předsevzetí nezaplatí zcela jistě ani poštovné na rozesílání Hatikvy… Těm, kterým výjimečné události neumožní se s tímto dluhem do příchodu Roš Hašana vyrovnat, s politováním nebude moci být zasíláno další číslo Hatikvy. Poslední možnost k zaplacení členských příspěvků bude pak před zahájením členského shromáždění v listopadut.r.
Libuše Šancová
----------------------------------------------------
Názory polemika diskuse
Liberální unie nemusí být nadějí jen pro Židy!
S potěšením jsem si přečetl článek pana Benjamina Kurase "Liberální unie je nadějí pro Židy" v LN z 24. 5. 2000. Především jsem se dozvěděl, že judaismus je živý. Jsem farářem Českobratrské církve evangelické, tak to snad může někoho zaskočit, že z toho mám radost. Avšak netřeba snad vzdělaným čtenářům připomínat, že sám Ježíš byl Žid, původem i vírou, a ve svém poslání viděl právě naplnění Abrahamova poslání, stát se požehnáním (Gn 12,2).Každé potěšení je vždy bohužel rubem zklamání. Zklamán jsem byl zejména tím, jak se v naší zemi vyprofilovala oficiální židovská obec, včele s panem Sidonem. Co o ní vlastně víme? Slyším v duchu zlobné "nic!" pana Leo Pavláta, věčně kritizujícího ignoranci českých občanů, zároveň však šroubujícího ceny vstupného do jím spravovaných muzeí do neuvěřitelných výšek, takže tato jsou přístupna pouze bohatým zahraničním turistům. Každé slovo pana Sidona nám pak zlobně odsekává: "nestrkejte nos do židovských záležitostí". Je to člověk, který veřejně hájil myšlenku návratu do ghet, který několika našim naivním farářům, toužícím po upřímném židovsko-křesťanském dialogu odsekl: "dejte nám už konečně pokoj!" Je to pokrytecké, neboť ti, kdo naše neznalosti kritizují jsou titíž, kteří by měli poučit. Omezují se pouze na jalovou kritiku, provokování konfliktů a dětinské schovávání svých "tajemství" za zády. Možná nemůžeme některým Židům jejich zahořklost vyčítat, ale moudrý člověk by se jí nedal takto určovat. A tak postoje představitelů pražské Židovské obce musely nutně zklamat člověka, odkojeného pohádkami o moudrých rabínech. Člověk najednou vidí, že je-li třeba rozlišovat mezi křesťanem a křesťanem, je totéž nutné i mezi Židem a Židem. Jenomže je alternativa?Sláva Bohu! Ano! Vzkaz pana redaktora Kurase, který jsem z jeho zprávy vyčetl zní: jsou tu také nezahořklí Židé, pro něž judaismus není jen hýčkáním si nějakých soukromých folklorních pošetilůstek, ale především něčím, co mohou nabídnout svému okolí. Pan Kuras přece napsal, že reformě-liberální judaismus "Židům v demokratickém světě udělal dobré jméno, umožnil jim soužití s hostitelskými většinami - a tím na ně uvalil nežádoucí břímě učit se žít s jinými". ŽLU se, slovy pana Kurase, hlásí k pozitivním momentům historie evropských Židů - tedy, že Židé jsou spolutvůrci evropské kultury, ne jen jejím trpným objektem. Populární židovská historiografie ráda redukuje židovskou historii pouze na pogromy. Vlastní lid tak okrádá o podstatnou součást jeho identity. Pan Kuras na proti tomu zmiňuje podíl Židů na renesanci, humanismu, osvícenství atd. což snad někteří považují za zradu "víry Abrahamovy a Mojžíšovy". Já v tom vidím naplnění Abrahámovského poslání "být požehnáním", nebo Jeremiášova "Usilujte o pokoj toho města, do něhož jsem vás přestěhoval, modlete se za ně k Hospodinu, neboť v jeho pokoji i vy budete mít pokoj" (Jr 29,7).V rozhovoru pro LN o onom hřbitovním problému prohlásil pan Sidon, že se budou proti rušení hrobů bouřit, podřídí se však platným zákonům. Znělo to navenek pokorně, je to však projev postojů pražské obce ke společnosti, s níž neumějí a nemají zájem žít, pouze v ní přežívají. Budou se kriticky stavět k zákonům, které považují za nespravedlivé, ale spravedlivé fungování této (demokratické) společnosti za svoji věc nepřijali. Sebekriticky doznávám, že i my, křesťané, zejména čeští evangelíci, žijící po staletí rovněž v ghetu, jsme na tom svojí mentalitou podobně. S Židy nás nepojí pouze Starý Zákon, ale i společné neduhy. K tomu, co pan Kuras na židovské obci kritizuje, by se daly v křesťanském světě snadno nalézt analogie. Z jeho prezentace ŽLU však zavál čerstvý vítr, který může i křesťany osvěžit.A právě to je to, co se mi na jeho příspěvku tolik líbilo: jsou tu Židé, kteří jsou tu pro celou společnost, ne jen pro Židy. Kéž by se totéž dalo říci i o nás! Tito tedy naplňují poslání svého otce Abrahama a svoji otevřeností snad překonají kurz smetiště dějin, kam se odsuzuje sebestředný přístup skanzenních Židů i křesťanů. Pokud čtu ve vzkazu ŽLU správně, pak nebude požehnáním jen pro Židy, ale pro nás pro všechny.Na závěr chci vyzvat ke konstruktivnímu dialogu Židů a křesťanů. Pan Sidon si jej v jednom rozhovoru představoval jako soud, na němž se bude rozhodovat, kdo komu víc ublížil. V podobném duchu se nesou návrhy dialogu filosemitizujících křesťanů. K čemu to je však dobré? Většina církví se již dosti zřetelně od středověkých předsudků distancovala a kdo to slyšet chtěl, ten o tom ví. Co však pomůže přebírání křivd, které spáchal kdosi kdysi v minulosti, na což současní křesťané žádný vliv neměli. Nechme toho, co bylo, to nevede nikam. Zamysleme se spíše nad tím, co bude. Křesťané i Židé mají společné kořeny; nemohli bychom mít i budoucnost společnou? Nechme boje proti oboustranným předsudkům. Tím se nezruší. Vezměme si Bibli a Židé ať se s námi podělí o to, jak mluví k nim a my jim zase povíme, co říká nám. Poslechněme si, co jim říká Talmud a podělme se s nimi, co zas nám Nový Zákon. Předsudky se už poddají. Pokud si je ovšem někdo nehýčká, neboť na nich založil svoji identitu. K čemu taková identita však je?
Jakub Dvořák
----------------------------------------
Se zájmem a trochu nevěřícně jsem četl v druhém čísle Hatikvy “informaci” Františka Fendrycha o schůzce v Kafkově kavárně a následujícím zasedání rady FŽO (nikoliv Prezidia FŽO, jak bylo uvedeno v onom článku). Nevěřícně proto, že ač jsem spolu s F. Fendrychem na obou sezeních byl přítomen, mám pocit, že jsme každý seděl na jiné schůzi. Napsal jsem pod dojmem těchto setkání pár osobních názorů a pod názvem “Pohled zvenčí” jsem je 12. června poskytl redakci Hatikvy. Nebyly (zatím?) uveřejněny, většina tezí z Fendrychova textu je v nich osvětlena trochu jinak. Nebudu se k tomu vracet, možná čtenáři Hatikvy ještě budou mít možnost učinit si vlastní úsudek. Dovolím si jen na tomto místě vyjádření k několika tvrzením:
A) “… návrh stanov byl konzultován s tajemníkem Federace a výhrady nezazněly…”. I zazněly a opakovaně a navíc, tajemník při všem uznání jeho odborné způsobilosti je věcně zaměstnanec a “politicky” jeden z šesti členů Prezidia, respektive čtyřicetisedmi členů RFŽO. Právě takovouto váhu má jeho názor, ať kladný či záporný.
B) “… byly vzneseny výhrady k náboženskému životu členů Unie …”. Nevím jak kdo, já jsem neslyšel výhrady (ba ani si nevzpomínám, že by ausgerechnet o náboženském – podtrženo mnou – životě ŽLU bylo mnoho hovořeno, ale slyšel jsem dr. Pavláta, jak opakovaně nabízel Španělskou synagogu pro duchovní aktivity ŽLU všeho druhu, podrobněji viz ve zmíněném “Pohledu zvenčí”.
C) “… vedení Federace se potřebou zřídit jedenáctou židovskou obec vůbec nezabývalo …”. Přesně tato otázka byla mnou samým na uvedeném setkání podrobně rozebírána, se všemi aspekty a souvislostmi. Bylo jasně řečeno, že Prezidium se touto otázkou začalo zabývat a požádalo rabína Sidona o názor. První úvahy byly již na Prezidiu předloženy ve formě pracovního materiálu, ale každý soudný a nezaujatý pochopí, že to není problém k vyřízení za 5 minut. A to mimochodem na obou stranách. Právě ustanovené občanské sdružení ŽLU, registrované ministerstvem vnitra, se mávnutím proutku nestane židovskou obcí, tedy církevní institucí, pod mateřskou péčí ministerstva kultury.
D) “… Simona Sternová neměla možnost seznámit přítomné (rozuměj na Radě FŽO, opět nikoliv na Prezidiu FŽO) s cíli a posláním ŽLU …”. S. Sternová dostala slovo na zasedání RFŽO mimo program a na její žádost hned v úvodu zasedání. Hovořila bez jakéhokoliv časového omezení o tom, co (zřejmě) uznala za vhodné. Po jejím vystoupení nebyl žádný dotaz. Sám jsem měl na jazyku jeden, a sice proč otevřeně nehovořila o ryze praktických věcech, které by potřebovala ŽLU, jako místnost, synagogu apod. Smlčel jsem, neboť myslím, že k umění prosadit se patří schopnost získat pro svůj názor podporu tam, kde se rozhoduje nebo může rozhodovat. F. Fendrych seděl v téže místnosti, a to na dvou židlích zároveň, jako plnoprávný člen RFŽO a jako představitel ŽLU. Nepronesl, pokud mne paměť neklame, ani slovo. Informace mohou býti různé, přesné, méně přesné, zkreslené, někdy zmutované až v informační šum. Ten je však zpravidla špatným pomocníkem, jak v běžném životě, tak i ve vědecké činnosti.
Petr Weber
---------------------------------------
Vážený pane Daníčku, buďte prosím fair a otiskněte aspoň toto: Jestliže si ortodoxie v Praze neosobuje monopol (náboženský a majetkový), jak vysvětlíte prohlášení rabína Sidona v reportáži The Jewish Chronicle 25.2.2000: “Pražská obec je ortodoxní, protože má ortodoxního rabína. Tak to zůstane, dokud jsem zde já, takže pochybuji, že spatříme mnoho liberálních aktivit.” Ruku na srdce: že si z českých Židů děláte srandu?
S pozdravem, Benjamin Kuras
----------------------------------------------
Reaguji na článek pane Jiřího Daníčka, předsedy Židovské obce v Praze, který vyšel v červencovém Roš Chodeš, pod titulem "Nemáme žádný monopol". Podle tohoto titulu, chtěl patrně pan Daníček sdělit něco, čím by čtenáře ujistil o demokratičnosti židovského života v Čechách. Z jeho dost rozsáhlého textu se čtenář může dovědět něco o autorově pohledu na historické poslání židovských obcí. Pak o kriteriích členství v pražské židovské obci. Co vše pražská obec dělá pro své členy. Trochu "síry" na hlavu Benjamina Kurase. Jak se zbavila obec zjevných spolupracovníků minulého režimu a jak se nynější představitelé zasloužili o jeho pád. Dále pak, co vše musí obec financovat z rozpočtu. A nakonec se čtenář doví, že pražská obec usiluje jen o "židovský charakter" a že "Každý si může založit vlastní sdružení a uskutečňovat vlastní představu o čemkoli - třeba o judaismu".Jakkoli pan Daníček uvádí svůj text ne jako polemiku s článkem pan Kurase v LN Liberální unie je nadějí pro Židy, ale jako "… nutnou obranu …", což opakuje i v závěru, musí čtenář jeho text jako polemiku vnímat. Jinak by to bylo slušné slohové cvičení na téma "referát". Při vší úctě k práci Židovské obce v Praze a k dosaženým pozitivním výsledkům, kterých je určitě mnoho, meritem této polemiky je a zůstává problém monopolu na výklad a praktikování judaismu v Čechách. Tomu se však pan Daníček nechlapsky vyhnul. O jeho přístupu k jakékoli alternativě v tomto směru však vypovídá arogantní poznámka ve smyslu "ať si kdo chce zakládá spolky a vykládá si třeba judaismus". Pokrytectví pana Daníčka pak spočívá, podle mého názoru, ve vědomí skutečného stavu věcí. Pan Daníček přeci ví, že jeho výkladem halachy je z plnoprávného členství v pražské obci apriori vyloučena polovina Židů ze smíšených manželství. Pan Daníček přece ví, že institucionalizovat náboženské cítění v duchu liberálního (ale i skutečně ortodoxního) judaismu je v současnosti prakticky nemožné dík legislativním překážkám. Pan Daníček přece ví, že Federace židovských obcí nemůže vytvořit v témž teritoriu (třeba v Praze) druhou Židovskou obec. Pan Daníček přece ví, že pražský a jen pražský rabinát rozhoduje kdo je a kdo není v Čechách Žid. Pan Daníček také ví, že svým nástupnictvím po "předešlých židovských obcích", včetně té komunistické, vděčí za financování právě jeho výkladu a jen jeho výkladu judaismu.Pan Kuras formuloval to, co již delší dobu "kvasilo" v českých židovských obcích. Dokladem je zjevná i tajená účast členů právě pražské Židovské obce v aktivitách Židovské liberální unie. Možná všechny odpůrce pana Kurase irituje jeho anglosaský styl přímočaré publicistiky, protože jsme pořád zvyklí na C a K uhlazenost, poťouchlost a alibizmus. Nesnažme se však mluvit a přitom nic neříkat. Když má někdo monopol, tak ho prostě má. Je už jen otázkou, zda to tak má být. A o tom měl pan Daníček psát.
Michal Spevák
-----------------------------------------