Hatikva 3 / 2001

židovský liberální měsíčník

Březen 2001

__________________________________________________

úvodník

TIME OUT

V košíkové je “time out“ oddechový čas. Trenér mění hráče v základní pětce a dává nové taktické instrukce. Možná, že v izraelsko-arabském a zejména v izraelsko-palestinském konfliktu nastává jakýsi “time out“ – čas vyčkávání, i když snad nikoli čas oddechu. Ostatně, ani košíkáři v době “time out“ moc neoddechují.

Ehud Barak jasně prohrál volby – ačkoli snad ne tak jasně, jak by se na první pohled zdálo. Ariel Šaron dostal 62 procent hlasů, to je bezprecedentní vítězství. K urnám však přišlo jen 58 procent oprávněných voličů – mnohem míň než kdykoli v minulosti – takže absolutně Šaronovi odevzdalo své hlasy méně voličů než Barakovi v roce 1999, ba dokonce méně, než v tehdejších volbách získal tehdy poražený Benjamin Netanjahu. Mnozí nyní tvrdí, že výsledek je projevem odmítnutí Barakovy mírové politiky. Avšak i po volbách podle průzkumů většina Izraelců podporuje pokračování mírových jednání a 67 procent – mezi nimi i většina voličů pravicových a konfesijních stran – v zájmu dosažení míru považuje za nutné evakuovat část izolovaných židovských osad na obsazených územích.

Co tedy ve volbách 6. února utrpělo porážku? Barak chtěl jednou provždy ukončit konflikt s Palestinci. V zájmu toho jim nabídl ústupky, které šly až po hranici a podle mínění mnohých až za hranici únosnosti izraelské veřejnosti. Předpokládal – zřejmě mylně – že Arafat myslí způsobem, jakým by podle Barakovy logiky myslet měl. Arafat však Barakovu nabídku (podporovanou prezidentem Clintonem) vcelku odmítl. Velká část izraelské veřejnosti z toho usoudila, že nemá smysl nabízet Palestincům dalekosáhlé ústupky, protože stejně odmítnou i ty nejdalekosáhlejší.

Politici Strany práce, kteří po volbách nabádali svou stranu, aby zůstala v opozici, argumentovali tím, že je třeba umožnit Šaronovi, aby dokázal, je-li sto, dosáhnout míru i bezpečnosti, jak ve své volební kampani slíbil. Podle jejich názoru se brzy ukáže, že možnosti eskalace akcí proti Palestincům jsou velmi omezené, protože každý takový pokus vyvolá aktivní odpor světové veřejnosti. Vojenské vítězství je nemožné, proto nezbude než vrátit se k jednacímu stolu. Až k němu opět zasednou, ukáže se, že podmínky dohody zůstaly nezměněné. Mezitím i Arafat nabude zkušenosti se Šaronovou vládou a udělá z toho své závěry. A až “time out“ skončí, izraelská i palestinská veřejnost dospěje k realističtějším závěrům o možnostech dohody a přerušený mírový proces bude dovršen.

Jiná část Strany práce však usuzuje, že nebezpečí, že se Šaron dostane do vleku krajních nacionalistů a bude provádět hazardérskou politiku, je tak velké, že je třeba vstoupit do jeho vlády, “vyvážit ji“, “upevnit ji zleva“. A je to nutné, i kdyby se kvůli tomu strana musela vzdát části svých zásad. Toto mínění získalo většinu a teď se tedy vydá na cestu “vláda národní jednoty“, o jejíž vytvoření od začátku usiloval i sám Šaron, protože i on si byl dobře vědom, že přílišná závislost na krajní pravici ho může přivést do slepé uličky.

“Time out“ se tedy blíží ke konci. Hráči jsou nově rozestavěni, taktické instrukce jsou dány. Bohužel, na rozdíl od košíkové, v níž se hází míč do koše, v této hře se střílí, a to velmi často ostrými náboji.

Yehuda Lahav, Tel Aviv, 28. 2. 2001

__________________________________________________

příběh

Knoflíková pošta

Poslední světová válka a vše, co jí předcházelo, nebyla válka knoflíková, ve které si tlupa kluků navzájem uřezávala knoflíky, byla to válka, kdy se masově přicházelo o životy, o majetek a o iluze.

Dnes, po více než padesáti letech, jsou místy tendence bestialitu celého nacistického systému zlehčovat. Nově nalezený literární odkaz tajné pošty mezi vězením a svobodnějším světem, kterou pomáhaly udržovat knoflíky, na nichž byly vyryty vzkazy, může být detektivní vzpomínkou, ale i mementem a varováním s přicházejícím třetím tisíciletím současného kalendáře.

Knoflík, taková malá věc a tak důležitá pro to, aby oděv chránil před zimou nebo aby držely kalhoty, byl prostředkem, který udržoval spojení pana Vlastimila, zatčeného pravděpodobně v roce l944, s jeho milou. Nespojoval tedy jen dva kusy oděvu, ale celé životy. Na tento geniální způsob vězeňské komunikace se přišlo náhodou, až po čtyřiapadesáti letech. Už jenom to je úžasně zajímavé a symbolické, zvláště proto, že je teoreticky možné, že ještě žijí vynálezci a aktéři této knoflíkové pošty. Tak, jako žije pan Milan Konečný, který knoflíky pro karetní hru získal ke konci války v krejčovně nacistického lágru a donesl je s sebou až do osvobozené Prahy.

Najdou-li se pamětníci, tím lépe, ne-li, zůstanou i tak tato úžasná knoflíková literatura a shoda okolností, které vedly k jejímu odhalení, dokladem, jaké vynalézavosti a lásky je člověk schopen. A jak krutí a nevšímaví mohou být lidé obecně.

Začněme od konce

Píše se rok 2000, někdy tak v červnu dostává paní Dana Dočekalová od pana Milana Konečného pro štěstí dva knoflíky… Nejsou to ledajaké knoflíky. Jsou to knoflíky, které sloužily jako platidlo. “O knoflíky jsme hráli již v terezínském lazaretu, kam jsem byl zavlečen s aktivní TBC v roce l942. Na nemocniční barák se esesáci báli, a tak nám amatérsky slepené karty dnem i nocí pomáhaly udržet si alespoň psychické zdraví,“ vzpomíná Milan Konečný.

Těch asi padesát knoflíků je ale, jak si vzpomíná, až z krabičky z krejčovny tábora Oranienburg-Schwarzheide, kam se pan Konečný dostal přes Osvětim v červnu l944. Zde znovu hraje s ostatními mukly karty a jako platidlo jim, obdobně jako v Terezíně, slouží knoflíky, které jim krejčí v dostatečné míře a velikostním sortimentu přináší z krejčovny, kde šije esesácké uniformy.

Přežil lágry, přežil “pochod smrti“. Dělaná karetní hra s platidly – knoflíky, pečlivě navlečenými podle velikosti na šňůrce v dřevěném kufříku, doputovala společně s panem M. Konečným až k zázračné svobodě.

Na čtyřiapadesát let se mu karetní hra a platidla ve formě knoflíků stala, spolu s dřevěným kufrem, na kterém seděl, aby při krátkých zastávkách na pochodu smrti nemusel sedět na studené zemi, už jen tichou hmotnou vzpomínkou.

Knoflíky promlouvají

Druhé dějství knoflíkové “story“ se tedy odehrává až po padesáti čtyřech letech, a je neméně zajímavé, než ono vězeňské v Terezíně, Osvětimi, v pracovních táborech Oranienburg-Schwarzheide, na pochodu smrti a cestou ke svobodě.

Pan Konečný se v roce 2OOO rozhodl, že karty, kufřík a knoflíky, které si donesl z lágru, předá do terezínského muzea. Ještě předtím několik knoflíků rozdal jako cenné dárky spolupracovníkům na obci, kde přes svůj vysoký věk pracuje. To stále netušil, podobně jako celou dobu, kdy o knoflíky hráli v lágrech, že jsou z rubové strany popsány.

Dva knoflíky dal tehdy (v červnu 2OOO) také paní Daně Dočekalové, která si s nimi v “pracovním procesu“ hrála a důkladně je prohlížela. Při tom, jako jediná, přišla po tolika letech na to, že ty knoflíky mají něco vyrytého z rubové strany. Když zaostří zrak, čte první slova i věty. Její dva jsou popsány, jsou dopisem.

Začíná pátrání

Co ty další? Jsou popsané i knoflíky darované předsedovi a tajemníkovi ŽO obce i jiným? Ano, i ty jsou dopisem. Zdá se, že je psal týž člověk a že na sebe často obsahově i časově navazují. I těch šestnáct knoflíků, co si pan Konečný ponechal, je z rubové strany popsáno texty, spadajícími zřejmě do druhé poloviny roku l944.

Z těch dochovaných zbývá přečíst ty, které jsou paradoxně uloženy nejlépe. Jsou totiž již vystaveny v terezínském muzeu. Ale i tam v závěru roku 2OOO začali horečně pracovat s lupou a fotoaparátem. Nezbývá než práci amatérů i odborníků spojit a pokusit se (literárně, filmařsky, televizně) zrekonstruovat a zpopularizovat celý příběh.

Závěr

Knoflíky prošly bez povšimnutí mnohokrát desítkami rukou, ať při výrobě, běžném užívání či jako pošta z vězení. Prošly úspěšně kontrolami, ale zřejmě se, i s jejich majitelkou, která musela být zatčena, dostaly zpět do vězení. Sloužily pak při nesčetných tajných hrách a už jako tichý svědek dokonce odpočívaly v terezínském muzeu. Teď, až po čtyřiapadesáti letech, konečně vydávají “hlasité“ svědectví, které je hodno popularizace.

J. J. Sterec

HLEDÁME SVĚDKY

Pokud je Vám o pozadí či aktérech těchto událostí cokoli známo nebo máte-li dojem, že můžete jakkoli přispět k jejich objasnění, ozvěte se, prosím, redakci Hatikvy.

_____________________________________________

židovský rok

Purim v premenách času

Každý rok na sviatok Purim, ktorý podľa židovského kalendára býva vo februári alebo v marci, vládne v uliciach izraelských miest karnevalová nálada.

V deň Purimu sa fantázii medze nekladú a po uliciach sa promenádujú deti i dospelí v dômyselných maskách, či už vlastnoručne vyrobených alebo kúpených v masovom výpredaji. Poriadajú sa mnohé verejné i súkromné maškarné bály a v Tel Avive býva obrovský sprievod masiek. Dokonca i veľavážení rabíni a politici si nasadia veselé masky a pridávajú sa k všeľudovej zábave.

Purim má svoj pôvod v biblickom príbehu Ester. V dávnych dobách vládol v Perzskej ríši kráľ Ahašver, ktorý sa zaľúbil do svojej krásnej židovskej konkubíny Ester a urobil z nej kráľovnú. Mal však zlomyseľného poradcu Hamana, ktorému sa znepáčil nepokorný Žid Mordechaj a vydal rozkaz na povraždenie všetkých Židov v ríši. V obavách o osud svojho ľudu, sa Ester rozhodla využiť všetok svoj pôvab a okúzliť kráľa tak, aby jej splnil každé prianie. A tak sa i stalo – kráľ Ahašver neodolal jej zvodom a v opojení lásky dal obesiť Hamana a zrušil jeho desivý rozkaz.

Na pamiatku odvážnej Ester i zázračnej záchrany židovského ľudu pred istou záhubou sa dodnes slávi sviatok Purim. Po stáročia bol tento sviatok sprevádzaný divadelnými hrami príbehu Ester, z ktorých sa vyvinula tradícia karnevalu. V synagógach sa číta príbeh Ester a pri každej spomienke mena zlomyseľného Hamana deti pobúrene točia rapkáčmi. Jedávajú sa makové koláče v tvare trojúholníka, Hamanove uši. Jedným z pozoruhodných prikázaní, spojených s týmto sviatkom je opiť sa tak, aby človek prestal rozoznávať medzi Hamanom a Mordechajom, medzi zlom a dobrom. Tento veselý sviatok nielenže pripomína vratkosť židovského osudu, ale i dovoľuje, raz do roka vysmiať sa osudu do tváre – pod ochranou masky.

Jeden z pamätihodných Purimov sa udial pred 10 rokmi. Práve skončila vojna v Perzskom zálive, v ktorej síce padali raketové hlavice na Tel Aviv, ale nakoniec Sadam Hussejn napriek svojim sľubom Izrael nezničil. A tak na Purim Izraelčania s velkou úľavou vymenili plynové masky za purimové a radostne tancovali v uliciach.

O niekoľko rokov neskôr bol radostný sviatok poznamenaný tragickými udalosťami. Židovský fanatik Baruch Goldstein si po svojom vysvetlil význam Purimu a v priebehu pár sekúnd zastrelil 35 moslimov uprostred modlitby. Udalosť, ktorá šokovala Izrael, sa odohrala v Hebrone, v svätyni, kde sú pochovaní židovskí praotcovia Abraham, Izák a Jakub a ktorá zároveň slúži ako synagóga i mešita. O rok na to palestínsky bombový atentát zasiahol purimový karnevalový spievod v Tel Avive a medzi početnými obeťami bolo i niekoľko detí. Pre tohtoročný Purim sú viac príznačné v uliciach davy policajtov a vojakov, než pouličné výzdoby. Medzi Izraelčanmi a Palestínčanmi už päť mesiacov trvá de facto vojnový stav a moslimská militantná organizácia Hamas sľúbila spestriť oslavy sériou teroristických útokov.

Zdá sa, že pred ďalším tragickým vývojom môže Izraelčanov a Palestínčanov zachrániť iba purimový zázrak. Ten sa však nestane sám od seba. Posolstvo príbehu o Ester, v ktorom sa na rozdiel od ostatných biblických príbehov ani raz nespomína božie meno, spočíva v tom, že osud človeka ako i zázraky sú v ľudských rukách.

Nataša Dudinská, Jeruzalém

__________________________________________________

rozhovor

Nalézt to místo

Pro předškolní a školní výchovu židovských dětí existuje v celé Evropě dvacet šest pedagogických institucí, vzniklých za podpory amerického podnikatele Ronalda S. Laudera. Jedna z nich – Školka R. S. Laudera – pracuje již sedmým rokem v Praze 7, na Letné, v ulici Na výšinách 3.

Abychom vám přiblížili, jak taková židovská školka funguje, požádali jsme o rozhovor PhDr. Kateřinu Bíglovou, která od samého počátku stojí v jejím čele.

Můžete se, prosím, zmínit, jaké byly začátky? Existovalo v Praze obdobné zařízení již někdy v minulosti?

Začátky byly především poměrně hektické, od chvíle, kdy tento projekt z podnětu pana Laudera vznikl, jsme do zahájení provozu měli pouhé tři měsíce času. Existovala tu spousta různých, odlišných představ, ale žádné konkrétní zkušenosti. Podobná instituce v Praze nikdy, ani před válkou, nefungovala. Pouze ve 30. letech jedna rabínova dcera po nějakou dobu provozovala určité zařízení pro děti, ale to nebyla výchovná instituce ve smyslu dnešních školek. Podle nemnoha pamětníků to bylo místo, kde se děti mohly zábavnou formou seznamovat s židovskými tradicemi a kam je maminky vodily spíše příležitostně na hodinku či na dvě. Nebylo to nic nač bychom mohli navázat.

Nicméně, nápad na zřízení školky mě natolik zaujal, že jsem se rozhodla podílet se na něm. Jako klinická psycholožka jsem za léta prošla nejrůznějšími dětskými zdravotnickými zařízeními, takže jsem měla jasnou představu o tom, co které věkové období obnáší z hlediska zdravého vývoje dítěte.

Měla jste nějakou zvláštní průpravu pro vytváření specificky židovské náplně této školky?

S oním židovským prvkem to bylo poněkud složitější. V tom směru byl mojí jedinou průpravou fakt, že jsem vyrostla v židovské rodině, ovšem asimilované. Sice se u nás často scházelo mnoho židovských přátel mých rodičů, ale o náboženství se hovořilo jen tak na okraj a spíš žertem – například u karet.

Ačkoli na druhou stranu, maminka nám dokázala předat určitý étos. Nemluvilo se o těch věcech mnoho, ale stačilo aby řekla “Tohleto Žid nedělá.“ Pamatuji se, že mi říkávala “Ty se musíš chovat nejméně tak dobře jako ti nejslušnější lidé okolo nebo ještě lépe, protože jsi Židovka. Jednak proto, že my sami na sebe máme jiná měřítka, a stejně tak kvůli ostatním. Podle toho, jak se budeš chovat ty, tak se bude okolí dívat i na jiné Židy, budou si myslet, že se tak chovají všichni.“

Vycházet při budování židovské výchovné instituce jenom z toho, by bylo málo, ale určitý základ to přece jenom je. Víte, ono je to trochu jako v tom známém chasidském příběhu: Vesnička je v ohrožení a lidé poprosí svého moudrého a spravedlivého rabína, aby šel na určité místo do lesa a tam se pomodlil, aby nebezpečí odvrátil. Stane se. V další generaci se situace opakuje s tím rozdílem, že rabín upozorňuje, že již bohužel neumí hebrejsky. Lidé ho přesvědčí, ať se tedy alespoň pomodlí tak, jak umí. Stane se, nebezpečí je zažehnáno. Když se stejná situace opakuje ve třetí generaci, namítá rabín, že se už ani neumí správně pomodlit, a lidé ho požádají, aby se tedy alespoň pokusil nalézt to místo...

Myslím, že obdobná byla a je i naše výchozí situace, a to se netýká jen školky.

Jak to tedy s židovskou výchovou vypadá dnes?

Zpočátku nám někteří lidé v dobré víře předkládali i taková doporučení a návrhy jako – hlavně, aby si ti vaši kluci hned zvykali mít cices, nosit kipu, naučili se modlit před každým jídlem a podobně. Ale my jsme nechtěli odradit ani ty rodiče, kteří o takových věcech nic nevědí. Chtěli jsme být otevření a přátelsky přijmout každého, ať pochází z jakéhokoli prostředí. Každý byl vítán.

Začínali jsme s pouhými sedmi dětmi a zejména zpočátku jsme se vyvíjeli v těsné spolupráci s jejich rodiči, kteří byli nesmírně aktivní, přinášeli své představy a návrhy a se vším nám velice ochotně pomáhali, stejně jako další lidé. Dostávali jsme knihy, pomůcky... Většina z nás se učila za chodu. Často jsme v přípravě svátků byli jen o jeden jediný krok napřed.

Důležité bylo a je, aby školka byla přijatelná pro všechny židovské děti. Ať už pocházejí z rodin halachických Židů, kteří žijí podle všech pravidel, nebo naopak z rodin, kde se tradice, ať již z jakýchkoli důvodů, nedodržují, ale chtějí je poznat a naučit se jim. Ať jsou zkrátka jakkoli židovské.

Na jedné straně tedy například ve školce jíme košer a všichni to musí respektovat, na druhé straně nikdo se nikomu nebude smát, že neví, co je to dejme tomu “dreidl“. Stejně tak chceme být přijatelní pro děti z jakýchkoli sociálních poměrů. Platí se 700 Kč ročně, zájmové činnosti zvlášť.

Jakým způsobem děti seznamujete s tradicemi a jak slavíte svátky?

Především se snažíme, aby je to bavilo. Dvakrát do roka – na chanuku a na purim – připravujeme s dětmi divadlo, učíme je písně a tanečky, které se k tomu konkrétnímu svátku váží. Na vystoupení se přicházejí podívat rodiče, čímž se vytváří určitá zpětná vazba, a navíc děti cítí a prožívají vlastní důležitost.

Teď už máme dostatek zkušeností a jde spíš o takové cizelování. Všechna tahle vystoupení i činnosti, které v souvislosti s jednotlivými svátky vykonáváme, se snažíme rok co rok obměňovat, aby to nebylo jednotvárné. Před nedávnem byl například Tu Bi-švat – zatímco loni jsme na zahradě zasadili strom, letos děti vyráběly stromky keramické, jako dárek pro své blízké.

Je povzbudivé pozorovat, jak se pro tyhle malé děti svátky pomalu stávají součástí jejich takříkajíc osobní historie. Jestliže jim například vyprávím o vysvobození Židů z egyptského otroctví, je to pro ně velice reálná záležitost a dohadují se mezi sebou, zda jsem to zažila přímo já osobně nebo “jen“ kdysi dávno moje babička. Stává se to přímo součástí jejich identity a přesně o to jde. O to, aby věděly, kdo jsou, odkud jsou, kam patří a také, že v něčem mohou být odlišné od jiných lidí a že na tom není nic špatného. Že záleží především na tom, kým chtějí být.

Kolik dětí momentálně školku navštěvuje a kolik učitelek se o ně stará?

Letos k nám chodí 25 dětí, což znamená, že máme plný stav. Většímu množství dětí už by nebylo možno věnovat takovou individuální péči a pozornost, jaké jsou třeba. Po prázdninách odejde pět dětí do první třídy, takže budeme mít pět volných míst. Letošní zápis bude probíhat 28. a 29. března, od 9 do 15 hodin.

Máme dvě stálé učitelky, obě jsou výborné profesionálky a obě jsou velmi vstřícné vůči dětem i rodičům. Kromě toho k nám jednou týdně dochází učitelka hebrejštiny a na částečný úvazek u nás působí akademická malířka, která vede keramický kroužek.

Nabídka zájmových kroužků je ovšem, pokud vím, širší...

Děti mají možnost navštěvovat keramiku, flétnu, plavání, angličtinu, výtvarný nebo dramatický kroužek. Na předškolní zařízení je to neobvykle široké spektrum, což je dáno mimo jiné tím, že naše třída je součástí velké školky se značným počtem dětí. Většina kroužků je společná pro děti židovské i nežidovské, pouze keramika je takříkajíc jenom “naše“, a to z toho důvodu, že je pojímána jako součást židovské výchovy.

Jaké vztahy panují mezi židovskou třídou a nežidovským okolím? Vyskytly se nějaké problémy?

Ne, za celou dobu nedošlo k jedinému konfliktu ani mezi dětmi, ani mezi rodiči. Naopak. Pořádáme řadu společných akcí a považujeme to za velice důležitou věc. Svět je přece o tom – komunikovat, domluvit se... Znát se, vidět odlišnosti a respektovat se. Pro vývoj dítěte je mimořádně významné učit se sdílení společného prostoru a sounáležitosti. Je to vlastně jen pokračováním něčeho, co už tu kdysi bylo, co bylo běžné.

I pro nežidovské děti je důležité vidět, že zde není žádné tabu, nic záhadného, tajemného... Zveme je na oslavy našich svátků a my zase navštěvujeme ty jejich, třeba posvícení, i další. Nebudou si pak jednou představovat, že Židé mají rohy nebo ocas. Zkrátka víme, že si navzájem můžeme být užiteční.

Co byste doporučila těm rodičům, které na jedné straně možnost posílat děti do židovských institucí láká, na druhé straně váhají, mají mnohdy zkreslené představy a snad i strach?

Na základě svých zkušeností mohu říci, že člověk by výchovu dětí neměl pojímat příliš normativně. Měl by je nechat vyrůstat v klidu a pohodě a do ničeho je netlačit. Nechat je dozrát a umožnit jim, aby měly dětství příjemné, zajímavé a hlavně plné podnětů. Vychováváme je především pro ně samé.

Každý rodič se samozřejmě musí zorientovat a rozhodnout sám. Ale je dobré vědět, že není důvod obávat se například vlastní domnělé “židovské nedostatečnosti“, neznalosti atd. Je dobré si uvědomit, že takových je nás po všech známých událostech většina a že to není žádná hanba. Není třeba se děsit, co že řeknou ostatní a jaké bude přijetí. Důležité je zprostředkovat dětem tu možnost, nemluvě o tom, že takové rozhodnutí často bývá terapií i pro rodiče.

Ptala se Irena Dousková.

__________________________________________________

analýza

Blízký východ čekají nelehké časy

Premiérské volby 6. února vyhrál kandidát pravicového Likudu Ariel Šaron, který přesvědčivě porazil dosavadního premiéra Ehuda Baraka poměrem 62,5 : 37,4. Úřadu se ujal 8. března jako pátý ministerský předseda země od listopadu 1995, kdy byl zavražděn Jicchak Rabin.

Rabin uzavřel v r. 1993 historickou dohodu s vůdcem Organizace pro osvobození Palestiny Jásirem Arafatem a zaplatil za to životem rukou židovského náboženského fanatika.

Rabinův nástupce Šimon Peres, jeho celoživotní politický souputník a rival, chtěl pokračovat v započatém díle. Dobře promyšlené teroristické útoky islámského Hamásu a Džihádu, které si vyžádaly desítky obětí v Izraeli, a patrně zaměřovací chyba izraelského dělostřelectva, která způsobila smrt stovky Palestinců v libanonském táboře Kana, měly za následek, že premiér Peres prohrál premiérské volby těsným poměrem několika desítek tisíc hlasů 29. května 1996. Odvrátila se od něj část izraelských židovských voličů (v důsledku teroru, kterému nezabránil) a část arabských (v důsledku zmíněného masakru v táboře Kana).

Do úřadu nastoupil vůdce Likudu Benjamin Netanjahu a vládl tři roky. Během svého předčasně ukončeného mandátu ani on nedokázal zabránit terorismu; vztahy s Palestinci zatížil neúměrnými provokacemi (otevření tunelu ve Starém městě, výstavba sídliště Har Homa ve východním Jeruzalémě), nicméně, uzavřel dohodu s Palestinci o vyklizení Hebronu (1997) – ve městě zůstala jen malá židovská enkláva – a sjednal dohodu s Palestinci ve Wye Plantation ve Spojených státech (1998). Tato dohoda mu politicky zlámala vaz: ústupky Palestincům (odevzdání dalšího území) se zdála přílišná některým Netanjahuovým pravicovým spojencům ve vládě. Výsledkem byly předčasné parlamentní a premiérské volby 17. května 1999, ve kterých byl Netanjahu poražen 12procentním rozdílem vůdcem Strany práce a volebního bloku Jeden Izrael Ehudem Barakem. Strana Likud poklesla z 32 na 19 mandátů v Knesetu.

S nástupem Ehuda Baraka do funkce premiéra byly spojeny velké a patrně přehnané naděje – mj. zakončení mírového procesu s Palestinci, mír se Sýrií, odchod izraelských vojsk z jižního Libanonu. Tyto naděje jako celek splněny nebyly. Barak dosáhl jen stažení armády z jižního Libanonu – to bylo jednostranné rozhodnutí. Ani smrt prezidenta Asáda nepřinesla náznak flexibility ze syrské strany dospět k dohodě. A završení mírového procesu s Palestinci se zdálo být na dosah ruky, a přesto jednání, která měla své “vrcholy“ a “pády“, se nakonec nezdařila. Vinu na tom mají obě strany, Izraelci i Palestinci. Premiéru Barakovi nelze upřít jedno: podobně jako kdysi Rabin (ostatně Barak byl jeho žákem i vyhlédnutým nástupcem) projevil historickou odvahu k dalekosáhlému kompromisu (viz dále) a šel až na nejzazší meze – své vlastní i izraelské. Ale: jsa více vojákem než politikem, hrál “s kartami příliš u těla“, překvapoval své stoupence i odpůrce svými “tahy“, postupně pro svou politiku ztrácel – a ztratil většinu v Knesetu. A hlavně: nedokázal svou politiku vysvětlit izraelským voličům, z nichž asi 60 % schvaluje mírový proces… S Palestinci jednal mnoho a často, na hranicích Gazy v Erezu, u sebe v Kochav Jaisru, v Egyptě i ve Spojených státech, ale zároveň pokračovalo rozšiřování židovských osad na palestinském území, stavěly se nové silnice, kácely olivové háje, bouraly “nelegálně“ postavené palestinské domy…

Arafatova vina je historicky větší. Ve chvíli “hodiny pravdy“, při izraelsko-palestinských jednáních v Camp Davidu v červnu r. 2000, za asistence prezidenta Clintona, nepřijal onen historický kompromis, který se mu nabízel a který by býval musel tvrdě prosadit doma i vůči arabskému světu (ostatně jako Barak, ale kdysi i Rabin nebo Sadat nebo král Husajn). Zkrátka: Arafat vyrostl z teroristy v politika, ale nikoliv ve státníka.

V čem tedy vlastně mohlo být dosaženo kompromisní dohody? Především je třeba si uvědomit, že mírový proces trvá již deset let, od Madridské konference r. 1991. Obě strany jsou jím unaveny a frustrovány, palestinská více. Totální mír ani bezpečnost nepřinesl (lze vůbec totální bezpečnost nastolit?), ale své bohaté plody přece ano – deset let mírového procesu, to je mír s Jordánskem, opatrný rozvoj vztahů s dalšími arabskými zeměmi (90 tisíc Izraelců navštěvuje ročně Maroko, desetitisíce Egypt i Jordánsko), nákupní, turistické i kulinární návštěvy Izraelců v Dženinu, Náblusu, Kalkíliji, Tulkarmu, Ramalláhu, Betlémě… Provalení “neviditelné“ hranice mezi západním a východním Jeruzalémem. Palestinské autonomie nad Gazou a 42 % území Západního břehu. Spojení obou částí silnicí. Mezinárodní letiště v Gaze. Budování palestinského přístavu rovněž v pásmu Gazy.

Ale po celé roky se před sebou hrnuly nejobtížnější problémy – otázka Jeruzaléma, hranic budoucího palestinského státu, židovských osad (té největší překážky míru např. dle Cartera, Bakera i Pavla Tigrida) a palestinských uprchlíků. A v nich mělo být dosaženo kompromisu, aby mohla být podepsána konečná mírová dohoda.

Když obě strany postupně “sestoupily se stromů“ a přestaly hlásat maximalistické požadavky, v Camp Davidu, ale i později při dalších jednáních, hlavně ještě v únoru letošního roku v Tabě, a to těsně před izraelskými volbami, se dohoda jevila v otázkách hranic a osad – Izrael nabídl vyklizení osad z Gazy a asi 20 % ze Západního břehu, 80 % osad by zůstalo ve třech blocích a bylo by začleněno do Izraele výměnou za území u Gazy v Negevu – celkově 95 % by připadlo palestinskému státu, který by byl vyhlášen. Složitější byl samozřejmě problém Jeruzaléma, zatížený emocionálně a nábožensky. Nakonec však Barak nabídl princip rozdělení města, dokonce přistoupil i na Clintonův návrh rozdělení Starého města mezi Palestince a Izraelce – a to vše bylo Arafatovi málo. V otázce uprchlíků trval Arafat na principu návratu všech palestinských uprchlíků (údajně 3,7 milionu) do vlastního Izraele a na principu jejich odškodnění jen Izraelem. To nemůže nikdo v Izraeli přijmout, to by byla sebevražda každého politika a sebevražda státu Izrael jako takového. Barakův návrh na návrat 100 000 uprchlíků do Izraele a odškodnění dalších pomocí izraelských, amerických a jiných peněz Palestinci odmítli. Jednání v Camp Davidu ztroskotala a následovaly známé události: 28. září přišel na Chrámovou horu v Jeruzalémě Ariel Šaron v doprovodu policie a s Barakovým souhlasem. Tato návštěva, považovaná Palestinci za provokaci, se stala rozbuškou pro násilné události z jejich strany, nazývané intifádou al-Aksa, které trvají dodnes. Vyžádaly si na 400 lidských životů – z většiny Palestinců, 13 izraelských Arabů a několika desítek Izraelců. Arafat jim nedokázal zamezit – nebo nemůže, mladí radikálové jako Marvan Barghouti (aktivista organizace OOP Tansin) nebo Muhammad Dahlan (vedoucí mládeže Al-Fatahu v organizaci Šabíba) mu patrně přerůstají přes hlavu a vytlačují z vlivu umírněnější Abu Alu nebo Abu Mazena.

Vlna násilí, kterou rozpoutali Palestinci a na kterou zřejmě ne vždy adekvátně reagovali Izraleci (nasazením tanků, raket a helikoptér), teroristické činy jako např. výbuch v Netaniji, najetí autobusu do Izraelců čekajících na zastávce v Holonu nebo loňský lynč dvou izraelských vojáků v Ramalláhu, vražda mladého Izraelce jedoucího se podívat na palestinskou známost z internetu, atd. atd., to vše a mnoho dalšího vyvolalo v Izraeli hlubokou deziluzi, depresi, rozklad mírového tábora. Další šok způsobilo chování izraelských Arabů, kteří se poprvé zcela zjevně postavili na stranu Palestinců – a policejní zákrok v Nazaretu proti nim měl za následek 13 mrtvých.

Pozice premiéra Baraka se stala neudržitelnou. K dohodě s Palestinci, která by ho možná ještě mohla zachránit, nedocházelo, takže 10. 12. Barak oznámil, že odstupuje z funkce premiéra a byly vyhlášeny volby na 6. února 2001. Po vymanévrování Netanjahua a nezdaru snahy nominovat Perese do premiérských voleb se nakonec utkali Barak s vůdcem opozice Šaronem.

Ariel Šaron, narozený v r. 1928 v mošavu Kfar Malal u Tel Avivu z rodičů, kteří přišli do Palestiny z Brestu Litevského, má za sebou kontroverzní vojenskou kariéru. Jako voják činil odvážná rozhodnutí, často proti rozkazům svých nadřízených. Jako politik byl buď v opozici, anebo ve vládních funkcích, kde se většinou stavěl proti většinovému mínění vlády nebo jejího předsedy. Často se zdálo, že jeho politická kariéra je u konce (Libanon 1982); nicméně, stoupal po funkcích ve vlivných ministerstvech až do funkce ministra zahraničí ve vládě Netanjahuově. Nyní přebírá tento věčný opozičník vládní odpovědnost ve funkci nejvyšší.

Palestincům nemíní nabídnout ani zdaleka to, co mohli mít od Baraka. Předcházejícími dohodami se necítí být vázán, mírové dohody nehodlá zakončit, ale chce dospět k jakési dočasné dohodě. Trvá na zastavení násilí, na tom, že žádná další území se vracet nebudou, Jeruzalém zůstane nedělitelný, uprchlíci zůstanou tam, kde jsou. Rovněž s osadami se hýbat nebude. Šaron představuje vyústění revizionistické sionistické politiky táhnoucí se od Žabotinského po Begina, Šamira k Netanjahuovi a k němu osobně. Jeho vítězství je těžkou porážkou izraelského mírového tábora, středu i levice, intelektuálů, sekulárních a nenacionalistických proudů v izraelské společnosti.

Bezprostředně po volbách přikročil Šaron k formování vlády nabídkou odstupujícímu premiérovi Barakovi na vytvoření společné vlády národní jednoty, tvořenou Likudem, Stranou práce a některými menšími stranami. Složitá jednání o složení vlády a programu (složitá mj. proto, že Barak hned po volbě ohlásil odchod z politického života a potom obdržel nabídku o vstupu do vlády na místo ministra obrany) se zkomplikovala 20. 2., kdy Barak na nátlak vlastní strany ohlásil, že nabídku pro sebe nepřijímá, a potvrdil svůj odchod z politiky.

Ústřední výbor Strany práce rozhodl na svém zasedání v noci z 26. na 27. února, po bouřlivé debatě, emotivním a hřímavém projevu Šimona Perese a ještě bouřlivějším hlasování, že Strana práce vstoupí do koaliční vlády národní jednoty. Po jednáních Ariela Šarona s představiteli dalších stran mohl Šaron dne 6. března oznámit složení své vlády.

Izrael, Palestince i celý Blízký východ čekají nelehké časy.

Miloš Pojar

psáno pro Hatikvu a Mezinárodní politiku

__________________________________________________

náboženství

Jewish Renewal - náboženství jako terapie

Svět je nemocný, bolavý a porouchaný. Příčinou jsou tisícileté cykly opakované krutosti a tyranie, které procházejí lidskými dějinami od samého počátku. Předávají se z generace na generaci, z ideologie na ideologii, z civilizace na civilizaci, a vzpoury proti nim končívají opět v krutostech a tyraniích.

Jejich hnací silou je zakořeněná psychologická šablona oprávněného hněvu a touhy po odplatě. Co předchozí generace a tyranie předaly nám, to my bezděky a podvědomě předáváme generacím dalším. Tyranie, zotročování, zneužívání, vykořisťování a utrpení jsou na každém kroku lidských dějin tak silně viditelné, že se většině lidstva zdají být jedinou možnou realitou tohoto světa. Citová otupělost, beznaděj a marnost se staly pilířem lidského přežívání. Ten se udržuje vztyčený podpěrami slepoty a bezcitnosti k bolestem druhých i vlastním. Slepota přerůstá v neschopnost vnímat stav utrpení jako defektivní a bere jej jako samozřejmý. Bezcitnost se přeměňuje v přežívací mechanismus, který přirozené lidské touhy po spravedlnosti vnímá jako nežádoucí idealismus, planou utopii, snílkovské šílenství. Tyto touhy se pak zatlačují hluboko do nevědomí, až se přestanou vnímat. S nimi se do nevědomí zatlačují i bolestné emoce, jejichž potlačené energie se stávají hnací silou repetice cyklů krutosti a bezohlednosti, které nedokážeme zvládat. Tak se člověk stává bezmocný a odevzdává se osudu, na pospas silám, jimž nerozumí, jimž podléhá, jichž se děsí a jež mu nakonec nezbývá než zbožňovat v naději, že se jim zavděčí a získá jejich přízeň. Ne-li v tomto životě, tak alespoň v nějakém tom vysněném příštím.

Tak vzniká a zpevňuje se základ toho, čemu tradičně říkáme pohanství, idolatrie, modloslužebnictví, a čehož pozůstatky přežívají nebo ožívají i v monotheistických náboženstvích a v atheismu. Vytvářejí rámec vnímání světa jako neměnného mechanismu ovládaného neměnnými silami, které vládnou svévolně nebo jejichž smysl není člověku dáno chápat a na nichž nemůže nic změnit. Pohanství a idolatrie se dají definovat jako přijímání, obrana a oslavování neměnného statutu quo. Každá obrana a oslava neměnného statutu quo je návratem k idolatrii.

Toto je v kostce stav lidské duše, jak jej zmapovala psychologie konce 20. století a jak jej vidí zakladatelé nejnovějšího židovského náboženského hnutí Jewish Renewal. Tento stav definovala už kabalistická filozofie symbolicky jako svět roztříštěné nádoby a vypracovala na něj základy receptu nápravy pod pojmem tikun olam – léčba, náprava a zdokonalování světa. Jewish Renewal tento recept přebírá jako svoje hlavní krédo.

Jewish Renewal vznikl na přelomu 80. a 90. po vlně hromadného útěku židovské mládeže hippie generace od organizovaného náboženství k duchovním disciplinám “Věku Vodnáře“, jako transcendentální meditace, zen-buddhismus, hinduismus, psychoterapie Nového věku, protiválečné a protirasistické protesty a ekologická hnutí.

Co se dělo, vysvětlil jako první spisovatel Chaim Potok: nazval to nástupem třetí éry židovských dějin. Předchozí éry judaismu kněžského a judaismu rabínského byly náboženstvím zprostředkovaným, závislým na interpretaci duchovních autorit svých dob. Třetí éra je érou dospívání k osobní odpovědnosti za svůj vlastní duchovní život, přímého hledání a nacházení Boha a smyslu lidské existence, citlivosti k potřebám planety a vesmíru.

Zpět k judaismu židovské aktivisty “Věku Vodnáře“ přivedl filozof Abraham Joshuah Heschel, když jim znovu objevil úžas z vesmíru, přírody a člověka, vedoucí k poznávání “Nevýslovného“ – The Ineffable. Heschelovo pojmenování nově objevovaného Boha působilo jako dobrodružné osvobození od zkostnatělého náboženství i bezduchého materialismu. Heschel oživil radikální společenské cítění biblických proroků. Vysvětlil revolučnost židovského objevu Boha jako energie nabité potenciálem nekonečného zdokonalování světa. Jako vášnivé a prosebné výzvy z věčně nedosažitelné, ale představitelné budoucnosti, která člověka potřebuje, aby jí pomáhal svět přetvářet. A od níž má Žid uloženou povinnost být věčným svědkem sdělujícím, že všichni lidé jsou tvořeni k obrazu Nevýslovného, jehož realitou je nekonečná a věčně obnovovaná svoboda, která přesahuje všechny omezující definice a kategorie. Že Bůh je energie přítomná ve všech lidských interakcích a že její podstatou a jejím cílem je hojení, léčba, náprava a transformace světa. Že každý jednotlivec má schopnost poselství Nevýslovného vnímat a přetvářet v léčivý čin, v akci osvobozující od tyranie. A že navíc právě toto je základní a původní idea a tradice, na níž stojí Mojžíšova Tóra a která prostupuje celý biblický i rabínský judaismus, od chvíle, kdy Abraham zaslechl to slavné “jdi!“.

Jewish Renewal je dílem Heschelových žáků ze všech stran náboženského spektra. Rabíni Zalman Schachter-Shalomi a Shlomo Carlbach přišli z přísného ultraortodoxního chasidismu, Marshall Meyer, Michal Lerner a Wayne Dosick z liberálnějšího křídla konzervativního a reformního. Všichni prožili hippie kulturu, procítili “vibrace Věku Vodnáře“, podíleli se na protestních hnutích, mnozí jsou psychologové praktikující psychoterapii. Všichni si z vodnářského hnutí přinesli “prosáklost a opojení Bohem“.

Experimentují s každým aspektem židovských tradic, který může posloužit současným potřebám naléhavé léčby a zdokonalování světa. Carlbach do modliteb vnesl nové židovské melodie opakované ve stylu indické mantry a prolínající celou lidskou bytost. Klade se důraz na chápání biblického textu a jeho relevantnost pro současný stav věcí a událostí. V pasážích z Tóry se při kongregačním čtení nacházejí terapeutické prvky. Bohoslužby se v mnohém podobají skupinové terapii, v níž namísto tradičního rabínského kázání často přichází obvyklé vodnářské sdílení zkušeností a nesnází, společné léčení konkrétních osobních, společenských a politických problémů. Hledání smyslu a vůle Nevýslovného se děje v úzce sblížených komunitách, které se učí tolerovat podivnosti a výstřednosti jednotlivců a brát je s humorem.

Jewish Renewal přesahuje politické dělítko mezi ortodoxií a reformou. V něčem je ortodoxnější než ortodoxie, v něčem radikálnější než reforma. Schachter-Shalomi zpřísnil pravidla košer diety na “eco-kosher“, který zakazuje veškeré potraviny, jejichž způsob pěstování či zpracování poškozuje ekologii planety. Na druhé straně stojí naprosté zrovnoprávnění žen a ženského aspektu Božství známého z židovských tradic jako Šechina čili přítomnost Boží. Vrací se kabalistické vnímání přítomnosti andělů a magické energie hebrejských písmen. Prožívá se Mojžíšova koncepce Boha jako síly, která umožňuje transcendenci z otroctví a útlaku, dává nám schopnost a ukládá povinnost svůj svět léčit, osvobozovat a zdokonalovat. S vědomím, že i my léčitelé sami jsme nemocní, pošramocení a nedokonalí, proto léčbou druhých a svého prostředí léčíme i sebe. S důvěrou v Boha, který je v židovských modlitbách věrným léčitelem, dává zrak slepým, laskavost živým, vzkříšení mrtvým, podpěru padlým, léčbu chorým, svobodu vězněným a věrné přátelství těm, kdo leží v prachu.

Jewish Renewal se teprve utváří a hledá. Mnozí tradicionalisté z obou stran některé jeho aspekty a praktiky pokládají za pomatené. Ale že po jednom desetiletí své existence ve skupinkách zanícenců začíná přinášet konkrétní výsledky, se dá vysoudit i z toho, že tikun olam se stal stěžejním námětem chystaného letošního světového kongresu organizace World Union for Progressive Judaism, která sdružuje přibližně dva miliony Židů v kongregacích reformních, liberálních a rekonstruktivních.

Benjamin Kuras

Vychází zároveň v časopise Dingir

__________________________________________________

Od Bar Micva k Purimu

(popřemýšlení)

Dostala jsem dopis od americké rodiny, že chtějí, aby jejich chlapec Marc měl Bar micva v Terezíně. Ohromně mě to zaujalo. Co je to za lidi? – Úplně mi mluví z duše.

Ano, Terezín si zaslouží živé Židy, radující se Židy, zpívající a oslavující Židy. Přesně tak to chápu a mnozí v Bejt Simcha také. Proto jsme v Terezíně pořádali chanukové a purimové oslavy. Proto jsme v Terezíně uspořádali velký seder pro 160 lidí včetně bývalých vězňů Terezína či jiných, horších koncentráků.

Ale kdo jsou tito Američané? Pocházejí z Čech? Měli v Terezíně příbuzné? Proč se bude americká rodina trmácet tak daleko? A tak se stalo: Bejt Simcha zapůjčila Tóru, jad, kidušový pohár, připravila pohoštění, přivezla košer víno a dva námi milované terezínské vězně. Přijelo nás do terezínské minisynagógy asi dvacet.

Dívám se na toho kluka, vypadá na deset a ne na třináct let. Celá rodina oblečená, jak se na takovou slavnost sluší, ohromně elegantně. Dědeček, velký fešák, pečlivě připravil bohoslužbu a celou ceremonii. Všichni dostali tištěné pořadí modliteb a modlitební knihy. Muži si navlékli tefilin, kdo neměl své, půjčil si od dědečka.

Kluk je dyslektik a dysgrafik, celý text “Mišpatim“ se naučil čantovat zpaměti. Byl úžasný. Pak přečetl svůj proslov. Proslov dospělého muže, který si plně uvědomuje své židovství, svou identitu, svou zodpovědnost, své povinnosti. Četl před rokem o Terezíně knihu. Dozvěděl se o terezínských dětech a o tom, kolik jich bylo zavražděno nacisty a lidskou lhostejností. Rozhodl se stvrdit své židovství, svou dospělost, právě v Terezíně. Chtěl evropskému židovstvu alespoň svým uvědoměním si společné identity nahradit byť i jen jedno terezínské dítě. Nikdy jsem neviděla v očích třináctiletého chlapce – muže tolik úcty. Bar micva Marca Mageda byl ohromný zážitek.

Nikdo z jeho rodiny neměl české příbuzné, nikdo z příbuzných nebyl vězněn v Terezíně. Rodina Magedů má prostě hlubokou úctu k martyriu evropských Židů, proto přijeli právě do Terezína stvrdit dospělost svého jediného syna. Syna, který je považován za handicapovaného pro svou dyslexii a disgrafii. Jsem také dysgrafička. Musím na něj stále myslet.

Pavel Stránský všem vyprávěl své životní zážitky, do synagógy vstoupila skupina asi deseti amerických studentů s rabínem a Eliškou Levinskou, bývalým terezínským dítětem. Všichni naslouchali v úctě a pokoře. Také jsme ovšem tančili a zpívali s Katrinou Tlustou. Nikdo netušil, že Eliška se studenty a rabínem přijde. Asi to tak mělo být. Pavel Stránský a Michaela Vidláková provedli Marca s rodinou Terezínem. Terezín byl plný židovské oslavy, smíchu, života, hrdosti.

Osmého března byl vyvražděn český rodinný tábor v Osvětimi – Březince. Právě osmého března tohoto roku oslavovali židé na celém světě svátek Purim. Záchranu perských Židů královnou Ester a jejím strýcem Mordechajem před genocidou. Lidé se veselili, tančili a opíjeli se. Lidé, jejichž strýci a tety, bratranci a sestřenice, prarodiče a rodiče byli 8. března zavražděni, měli 8. března trdlovat a radovat se ze záchrany perských Židů, která se odehrála před 2500 lety. Vůbec tomu nerozumím. Ne, že bychom odjeli do Osvětimi tančit hrdě vedle ruin krematorií a plynových komor s plivnutím do tváře Hitlerovi – Hamanovi, za zpěvu Hatikvy nebo Am Jisrael Chaj. Ale měli jsme si hezky v teplíčku trdlovat na židovské diskotéce ve Frominu pořádané Chabadem anebo za zvuku banja ve 3. patře pražské Židovské obce.

Nešla jsem ani na jednu z oslav 8. března. Nechtěla jsem vidět masky, ani ty nasazené a snímatelné, ani ty již nesnímatelné, vrostlé do tváří. Nechtěla jsem plnit náboženskou povinnost při holajdačkách a opilých pohledech. Ta naivita! Dupající nohy na candrbálech oslavující záchranu Židů v Persii, zadupávající fakt, že čeští Židé byli téměř beze zbytku vyvraždění včera! Raději jsem myslela na americkou rodinu Maged, kteří přijeli do koncentráku stvrdit svoji příslušnost k českým Židům, k Židům celého světa, a dospělost svého syna Marca. Zatímco my se chováme jako malé děti.

Sylvie Wittmannová

__________________________________________________

vzdělávání

Reformní hnutí a sionismus

Sionismus je politickým národním hnutím v rámci judaismu; má však i svůj význam náboženský. Ačkoliv zmínky o “Siónu“ a naději na návrat z exilu prostupují liturgii a rabínské spisy po celé židovské dějiny, pojem “sionismus“, tak jak jej chápeme dnes, odkazuje obvykle k politickému hnutí, založenému či podnícenému Theodorem Herzlem, sekulárním rakousko-židovským novinářem.

Herzlovo přesvědčení, že jedinou nadějí Židů je jejich vlastní stát, vycházelo z jeho osobních zkušeností (zejména ze střetu s odkrytým antisemitismem ve Francii během Dreyfusova soudu). V tomto ohledu reflektoval Herzl politickou filosofii své doby, kdy mnohé etnické skupiny hledaly svou politickou nezávislost.

Herzl svolal první “Sionistický kongres“ ve švýcarské Basileji v roce 1897 a sepsal “vědeckofantastické“ dílo nazvané Nová-Stará země. Palestinu své doby – pustou, zaostalou a málo obydlenou zemi bez průmyslu – zde staví do protikladu k fiktivní budoucnosti, v níž se rozvine moderní společnost evropského stylu a země vzkvétá. Ačkoliv se Herzl snažil přesvědčit německé a turecké vůdce o svém snu a získat jejich souhlas s návratem Židů do Palestiny (a upracoval se tak k předčasné smrti), měla jeho práce jen malý dopad na praktický rozvoj sionistického hnutí.

Představy a spory

Praktický rozvoj na sebe vzal několik různých podob, z nichž některé uspěly, zatímco jiné vedly do slepé uličky. Východoevropští sionisté (z nichž mnozí Herzla příliš nerespektovali!) zakládali vlastními silami osady v Palestině; jiní se snažili získat pro osídlence podporu bohatých sponzorů (pařížský baron Rotschild byl jedním z hlavních donátorů a stoupenců – ovšem z povzdálí; baron Hirsch se rovněž angažoval při řešení stejných problémů, raději však usazoval Židy na rančích v Jižní Americe – tento program však selhal). A ještě jiní se pokoušeli získat zájem evropských politických lídrů, kteří měli udělovat koncese a povolení k osidlování zaostalé Sinaje (El Arish), dalším plánem, který načas rozdělil sionistické hnutí, bylo usadit Židy v Ugandě.

Za těmito spory stály zásadní názorové rozdíly, které ovlivňují a podněcují diskuse v rámci sionistického hnutí dodnes.

Bylo hlavní potřebou vytvoření židovského státu, státu založeného na principech židovského zákona a morálky, anebo jí bylo vytvoření státu pro Židy někde, kde by na rozdíl od svých současných domovů ve východní Evropě nebo v severní Africe byli plně přijímáni a nebyli vystaveni útlaku a kde by mohli vytvořit sekulární společnost “jako jiné společnosti“, od nichž by se lišila jen nepřítomností antisemitismu? To je otázka, která dosud nebyla vyřešena – a pravděpodobně ani nikdy nebude!

Jedním extrémním hlediskem je odmítání existence jakéhokoliv státu, který vznikl jako výsledek lidského snažení a nikoliv zásahem Mesiáše. Jiní naopak odmítají stav, kdy by jejich život měl být jakkoliv omezován či řízen náboženskými hodnotami. Reformní judaismus se upírá k naději, že někde uprostřed mezi těmito extrémy je prostor pro kompromis a syntézu!

Vývoj v letech 1918–1948

Po 1. světové válce došlo k rozpadu tureckého impéria a Palestina, která byla dobyta britskými vojsky generála Allenbyho, byla rozhodnutím nově založené Ligy národů svěřena od roku 1920 do mandátní správy právě Velké Británii. Ta měla spravovat zemi co nejlépe s ohledem na zájmy všech jejích obyvatel, ale zároveň (a zde dochází k osudnému rozporu mezi různými oficiálními dokumenty) měla umožnit Židům vybudování “národního domova“ v zemi. (Tento pojem nebyl totožný s pojmem “nezávislý stát“.) To nicméně znamenalo, že Palestina nebyla kolonií v tehdejším chápání smyslu tohoto slova.

Během trvání mandátu (Británie se jej vzdala v roce 1947, změna vstoupila v platnost od května 1948) se svět dramaticky změnil. Palestina získala lepší komunikace a průmysl, vznikla a rozvinula se nová osídlení, zatímco v Evropě se situace Židů v zemích ovládaných či ohrožovaných od roku 1933 nacisty značně zdramatizovala, takže stále více jich hledalo útočiště v Palestině. Z toho prostého důvodu, že nikde jinde je a jejich rodiny nebyli ochotni přijmout. V tomto období rozehrála Británie delikátní diplomatickou hru, při níž se snažila na jedné straně uchlácholit Židy tím, že povolila určitému počtu imigraci, na druhé straně nebyl tento počet příliš vysoký, aby Británie nevzbudila nevoli nežidovských obyvatel země. Došlo i k pokusu o rozdělení země na “židovskou“ a “arabskou“ část.

Arabští obyvatelé Palestiny se v letech 1929 a 1936–1939, v období velkého neklidu, pustili do boje proti této politice. Od roku 1945, kdy se jasně ukázalo, že Británie není ochotna změnit svou politiku ani tváří v tvář změněným podmínkám poválečného světa (ani tváří v tvář soucit vzbuzujícím zástupům židovských uprchlíků, hledajících nový domov a nový život), pustili se do boje proti ní i židovští obyvatelé Palestiny. Prostředkem boje se stalo “ilegální přistěhovalectví“ i násilí, cílem bylo přehodnocení celého problému.

Výsledkem bylo nakonec historické hlasování Ligy národů v listopadu 1947, které schválilo rozdělení Palestiny na židovská a arabská území poté, co Britové stáhnou své vojenské síly i úřady civilní správy.

Postoj vůdčích osobností reformního judaismu prošel v průběhu doby svým vývojem. Zpočátku byli mnozí v opozici k představám židovského “partikularismu“, v němž spatřovali hrozbu plnému přijetí Židů jako rovnoprávných občanů svých hostitelských zemí. Ranná reforma se snažila dosáhnout syntézy mezi identitou židovskou a, řekněme, německou. Na druhé straně ranný sionismus to viděl jako nemožné, neboť jedinou možností pro Židy bylo opustit hostitelské země a žít ve své vlastní zemi. A tak se tyto dvě doktríny samozřejmě střetly. (Reforma nebyla jediným hnutím v rámci judaismu, které neprojevovalo vůči sionismu žádné sympatie; stavěla se proti němu i většina vůdčích osobností ortodoxie). Nicméně, jednotliví členové reformních synagóg ranné idealisty často podporovali – Jakob Moser z Bradfordu například pomohl sponzorovat Bezalel Arts Academy v Jeruzalémě a některé další sionistické projekty.

Jak politický vývoj v Evropě 20. století odhalil křehkost jakýchkoliv představ o integraci Židů jakožto rovnocenných občanů s plnými právy, došlo k názorovému posunu: potřebě nezávislého státu, v němž by Židé byli přijímáni a mohli žít v klidu, byla přiznán její význam a hodnota. Americký reformní rabín Abba Hillel byl jednou z klíčových postav kampaně, která ve 40. letech žádala rozdělení Palestiny. Sionistické hnutí se nakonec dočkalo vzniku židovského státu: Stát Izrael byl založen v roce 1948.

Od roku 1948

Jakmile vznikl izraelský stát, dochází k novému konfliktu.

Na základě struktur, jejichž kořeny sahají až do doby tureckého impéria a které byly posíleny v době britského mandátu, je založen “Státní rabinát“, jemuž je svěřena odpovědnost za všechny formy židovského života v zemi. Státní rabinát – se dvěma vrchními rabíny, aškenázským a sefardským – a podobné vrchní rabináty všech větších měst plus síť místních Náboženských rad, která dohlíží například na kašrut, mikve, mají dohled nad synagógami a rabíny, náboženským vzděláváním, a udělují povolení k sňatkům, rozvodům a konverzím. Byl samozřejmě ovládán ortodoxními zájmy. Ortodoxní zájmy navíc reprezentovalo několik politických stran, z nichž některé získaly velký vliv v Knesetu (izraelském parlamentu) a neustále odmítaly poskytnout prostor jakýmkoliv jiným formám židovského náboženského vyjádření. Výsledkem je, že reformním rabínům nebylo povoleno provádět svatby či konverze, stát jim nevyplácel mzdy (na rozdíl od jejich ortodoxních protějšků), nebyly poskytovány pozemky pro výstavbu neortodoxních synagóg atd. atd.

Navíc, ačkoliv “Právo návratu“ záměrně přijalo velmi širokou definici židovského statutu (na základě skutečnosti, že ti, kdo byli vystaveni pronásledování, byli pronásledováni jako Židé, i když ze striktně halachického pohledu Židy nebyli), Státní rabinát a Ministerstvo náboženských záležitostí, využívajíce vlivu “náboženských“ politických stran, odmítaly uznat konverze, které neproběhly pod ortodoxním dohledem. To může vést k smutnému a paradoxnímu výsledku, kdy jedinec může být považován za Žida (a trpět za to) téměř na celém světě, s výjimkou Izraele!

Reformní hnutí a sionismus dnes

Progresivní židovské směry se snaží o změnu této situace a o nápravu bezpráví, které představuje. Bylo založeno několik národních orgánů, které mají poskytnout progresivním Židům fórum k vyjádření jejich zájmu o sionismus a podpory neortodoxním projektům v Izraeli a pomoci jim získat určitý vliv v národních a regionálních sionistických organizacích. V Americe je to “ARZA“ (“Americká asociace reformního sionismu“, jejíž zkratka zároveň znamená “Do země (Izraele)“), v Británii “Pro-Zion“, jehož členy se mohou stát členové všech reformních či liberálních synagóg.

V Izraeli samém podporuje “Izraelské hnutí za progresivní judaismus“ reformní synagógy v několika městech a rovněž jednotlivce vystupující proti nespravedlivým rozhodnutím byrokracie.

Existují dva reformní kibucy na jihu v Aravské poušti – Kibuc Jahel a Kibuc Lotan, a osada “Har Chaluc“ v Galileji.

Problémy spojené s židovským statutem nových přistěhovalců (zejména těch, kteří přicházejí z bývalého Sovětského svazu) jsou zkouškou “Izraelského hnutí za progresivní judaismus“ a jeho rabínů i laických představitelů, kteří jsou závislí na morální i praktické podpoře neortodoxních Židů mimo Izrael. Většina mládežnických neortodoxních hnutí v sobě nese silný sionistický prvek a povzbuzuje své členy k tomu, aby Izrael navštívili nebo aby zde strávili nějaký čas, ať už jako studenti, turisté či jako pomocníci v reformních kibucech.

Jde bohužel o těžký a často hořký boj. Nicméně, již bylo dosaženo značného pokroku, který mohou zaznamenat ti, kdo zemi navštíví nebo pečlivě sledují dění. Objevuje se také značné množství mylných informací, které jsou rozšiřovány o povaze neortodoxního judaismu. Pokud se však podíváme na společnost, rozdělenou na velmi observantní na jedné straně a na ty, kdo židovskou tradici nedodržují téměř vůbec, na straně druhé, musíme doufat, že většina Izraelců dostane příležitost poznat, že jsou i alternativní cesty k vyjádření židovské identity a že i oni, občané židovského státu, se mohou rozhodnout “býti Židem“.

Z knihy “Jewish by Choice“

přeložila Kateřina Jelínková

__________________________________________________

z našeho života

Batoh plný bolesti

Součástí Kabalat Šabat dne 23.2. v Bejt Simcha byla i přednáška a diskuse s paní Helenou Klímovou. Paní Helena je psychoterapeutka a věnuje se především pomoci těm, kdo dodnes nesou následky rasové perzekuce z druhé světové války.

Zajímavé povídání o zajímavých věcech, dalo by se zjednodušeně říct, kdyby předmět její práce nevtahoval do našich dnů to, co bolestně poznamenalo tolik lidí. Kdyby následky prožitých hrůz nezasáhly nejen přímo postižené, ale i generace jejich potomků. Kdyby se na to vše dalo prostě zapomenout.

Na výsledcích systematické vědecké práce paní Heleny jsem si uvědomil rozsah problémů, které musí zohledňovat a řešit. Když mluvila o dětech oněch postižených, tedy i o mně, uvědomil jsem si, jak tragická zkušenost mého otce zasáhla zprostředkovaně i můj život. Teprve mnoho let po jeho smrti si dokážu vysvětlit některé jeho postoje, reakce i křivolakost jeho poválečné cesty životem. Připustil jsem si, že možná i já bezděky předávám tuto “štafetu“ svým potomkům. Pochopit rodiče, bez sentimentu i předpojatosti, to je téma k přemýšlení na celý život. Tak, jak postupně získáváme vlastní zkušenosti, můžeme lépe nahlížet na prostředí, které nás v našich počátcích formovalo. Válečnou zkušenost svých rodičů však nemohu dost dobře pochopit nikdy a doufám, že ani nebudu muset.

Neformální a přitom velmi kultivovaný projev paní Heleny svědčil o skromnosti i vážnosti, s jakou ke své práci přistupuje. Neustále probírat a tím také znovu spoluprožívat věci, které tyto pacienty trápí – to na člověku nemůže nezanechat své stopy. Trpělivě a s pochopením pomáhat lidem odlehčit ten batoh plný bolesti, který jeden každý vláčí s sebou až do konce svých dnů, to musí být nejen prací, ale také posláním. Nejen za své rodiče jí proto děkuji …

Michal Spevák

Oživlé tržiště

Poslední únorový den, tedy ve středu dvacátého osmého, konalo se v kavárně GplusG předvedení, uvedení, křtiny, nebo jak jistý rabín při podobné příležitosti trefně uvedl: “obřízka“ nového CD s názvem “Prager Tandlmarkt“.

V úvodu vloženého bukletu autoři uvádějí: Prager Tandelmarkt je historický název trhu na Starém Městě, kam měli přístup i Židé. Obrazně řečeno, je i ten náš “Tandlmarkt“ trhem písní.

Přeplněný prostor kavárny neskýtal naději na pohodový zážitek z hudby, ale tak už to při podobných příležitostech bývá. Muziku si prostě musím poslechnout doma a sem jsem přišel, abych poznal interprety a připil na úspěch jejich díla.

Uvedení titulu se ujal pan Fedor Gál, jednotlivé aktéry a spolutvůrce pak představila zpěvačka, paní Hana Frejková. Na svým způsobem ojedinělém díle se podílelo mnoho skvělých hudebníků skupiny Šarbilach, pod vedením pana Zdeňka Zelby. Za vyzdvižení pak stojí účast nestora mezi pěvci židovských písní, pana Rudolfa Pellara.

Co říci o hudbě samé? Jde skutečně o písně židovských ulic, tržnic a ghet. Odráží se v nich bída, smutek a strasti, ale i naděje, radosti a lásky lidí práce. Jsou dokladem tvořivosti, vnímavosti i citu svých autorů, lidí žijících tehdy na okraji společnosti a bojujících svůj každodenní boj o přežití. Nezaměnitelná kultura těchto komunit byla a dosud i mnohde je typická především svým jazykem – jidiš, v němž jsou nazpívány i písně tohoto nového titulu.

Kdo má rád dobové písně a jejich atmosféru, tomu by v soukromé diskotéce “Prager Tandlmarkt“ rozhodně neměl chybět.

Michal Spevák

PS.: Pro neznalé uvádím ještě i vtipné poučení z vloženého bukletu:

V zájmu těch, kteří jsou dosud nepopsaným listem papíru, spěchám, abych hned na začátku zdůraznil: jidiš a hebrejština jsou dva naprosto rozdílné jazyky. Znalost jednoho z nich neposkytne nikomu ani základní znalost druhého. Ovšem, jidiš používá písmena hebrejské abecedy, používá i značnou mírou hebrejských slov a píše se – podobně jako hebrejština – zprava doleva. Ale v zásadě se jidiš a hebrejština od sebe liší právě tak, jako angličtina a francouzština; tyto jazyky mají rovněž společnou abecedu, mají velmi četná společná slova a oba se píší zleva doprava.

“Jidiš“ také není synonymem k “židovský“. “Jidiš“ je název jazyka. “Židovský“ jazyk neexistuje. Židé nemluví “židovsky“ právě tak, jako Kanaďané nemluví kanadsky nebo baptisté baptisticky. Ale nezalhávejme si: v evropských zemích se používá “židovský“ jako synonymum pro “jidiš“. Koneckonců, “jidiš“ pochází z německého “jüdisch“, což znamená “židovský“, a i v samém jazyce jidiš znamená toto slovo “židovský“. Nezbývá, než některé skutečnosti prostě přijmout.

Z knihy Leo Rostena JIDIŠ PRO RADOST v překladu Oty Ortena

__________________________________________________

S tužkou na provázku

Kdo je a jak vypadá moderní středoevropský Žid mezi válkami a za války – to nádherně ve svém románu BASTARD popisuje Jan Martinec. Neznám lepší český poválečný román. Neznám lepší válečný román než tenhle od pražského Žida, co tu tiše žije mezi námi. Bastard měl velkou smůlu: poprvé vyšel přesně 15. srpna 1968. Tehdy byly jiné starosti. Podruhé vyšel na jaře 1991. V záplavě polistopadové literatury si Bastarda málokdo všiml.

Kniha Chaima Potoka VYVOLENÍ je knihou o pochopení a toleranci k různým směrům židovství, které mají víc toho, co je spojuje, než toho, co je rozděluje. Poutavě a zasvěceně vypráví o pramenech a kořenech evropské židovské filozofie a kultury, o tom, jak ve středověku se Polsko stalo největším střediskem židovské moudrosti a vzdělanosti, která se pak šířila do sousedních zemí. (Přitom si člověk nechtěně vzpomene na světově nejproslulejšího rabína Jehudu Löwa ben Becalela, rabiho Löwa, který pocházel z polské Poznaně, kde se narodil v roce 1512 a do Prahy přišel teprve v roce 1573, čili ve věku šedesáti let, aby po svém dvacetiletém působení v Mikulově konečně i v Praze založil a vedl talmudistickou školu).

Obraz různých židovských komunit přináší Erich Segal v knize VÍRA A LÁSKA. Žádná vědecká filozofická pojednání tak názorně, jasně, hluboce a zasvěceně nemohou vysvětlit rozdíly mezi různými proudy židovství, vzájemné vztahy židovských náboženských komunit a vztahy mezi Židy a katolíky. Zároveň je to nádherná sonda do rodinných poměrů moderních Židů a do současných velkých problémů dnešního židovství, o nichž se v Praze, v tisku naší obce, tak dokonale mlčí. A přitom jde o přežití.

Jona

Potkal Kohn Roubíčka

“Moric, byl jsi v Římě?“

“Byl.“

“A viděl jsi papeže?“

“Samozřejmě. Byl jsem u něho na návštěvě.“

“Co je to za člověka?“

“On je moc milý. Zato ona...“

__________________________________________________

Hatikva – židovský liberální měsíčník • Vydává: Židovská liberální unie v České republice, občanské sdružení • IČO: 70827982 • Povolení periodického tisku: MK ČR E 10383 • Hatikva vychází s podporou vlády ČR • Korespondence: Hatikva, Haštalská 20, 110 00 Praha 1, tel.: 02/24 82 85 21 • e-mail: hatikva@volny.cz, web: www.volny.cz/zlu • Šéfredaktor – Kateřina Jelínková; stálý redaktor – Irena Dousková; redakční rada – Karel Cudlín, Fedor Gál, Jozef Horal, Benjamin Kuras •Ilustrace – Lucie Lomová • Grafické zpracování, tisk: Trilabit s.r.o., Vodičkova 32, Praha 1 – Palác Lucerna • Nevyžádané příspěvky se nevracejí • Redakční uzávěrka tohoto čísla 9. března 2001 • Předplatné, objednávky, inzerce: na adrese redakce • Roční předplatné: 240 Kč, předplatné do zahraničí: Evropa 600 Kč (20 USD), zámoří: 800 Kč (25 usd) • Bankovní spojení: Bank Austria Creditanstalt 5957-098/2700, SWIFT: BACXCZPP

Konec