Obsah:
Fenomén židovskej identity – Peter Salner
Diskuse k listopadovému Shromáždění ŽLU
Zapomenutý hřbitov – Pavel Landa
Syndrom poválečné generace – František Kostlán
Ceny v Židovském muzeu v Praze – Leo Pavlát
Vážená redakce…. – Jakub Dvořák
Nešťastný začátek dialogu – František Kostlán
Odpověď panu Jakubu Dvořákovi – Irena Dousková
Judaismus je obrana slabých – Benjamin Kuras
Milá Liberální Unie…. – Martin Šmok
Identita odráža podoby uvedomovania si príslušnosti jednotlivca k určitej (v tomto prípade židovskej) komunite a jej odlíšenia sa od iných skupín. Kľúčovým bodom tohto javu, starého ako diaspora sama, je najmä rodina; riešenie však zároveň odráža stav vo vnútri židovskej komunity, ako aj atmosféru majoritnej spoločnosti. Nemožno vynechať ani dôsledky holokaustu, ktorý zdecimoval židovskú komunitu, zmenil vzťah k judaizmu a zároveň determinoval kontinuitu odovzdávania kultúry a tradícií ďalším generáciám. Proces formovania identity dovŕšili desaťročia komunizmu cieľavedomým tlakom proti náboženstvu všeobecne a židovstvu konkrétne.
Popisovaný fenomén prešiel v priebehu dejín niekoľkými vývinovými štádiami. Možno rozlíšiť obdobie kompaktnej identity (4.-17. storočie); identitu v období otvárania geta (18.-20. storočie) a napokon židovskú identitu po holokauste. V uplynulom polstoročí vidno dve protichodné tendencie. Na jednej návrat k židovským, hoci nie už ortodoxným, hodnotám a formám. Materiál však potvrdzuje, že u nás sa častejšie prejavovalo úsilie utajiť svoj pôvod, ”odísť” zo židovstva a zaradiť sa do majority.
Pobožní Židia ako nositelia kompaktnej identity žijú dnes na Slovensku len ojedinelo (väčšinou ide o cudzincov, resp. navrátilcov). V období holokaustu boli väčšinou deportovaní medzi prvými a pokiaľ prežili, emigrovali. Základnou hodnotou pobožných Židov bol vzťah k vzdelaniu (religióznemu), ale v prvom rade viera, ktorá ovplyvňovala všetky aspekty každodenného a sviatočného života. Aj holokaust priniesol množstvo dokladov o tom, ako sa pobožní Židia usilovali dodržiavať za každú cenu šabes, sviatky či kašrut aj v podmienkach koncentračných táborov.
Od polovice 19. storočia pre časť komunity dodržiavanie pravidiel Tóry prestalo byť jediným prejavom príslušnosti k židovstvu. V dôsledku liberalizácie spoločnosti sa (najmä v mestách) stále viac presadzovala forma identity, ktorej nositelia sa hlásili k judaizmu, zároveň však do svojho života komponovali prvky, charakteristické pre majoritné okolie. Ich identita už nebola kompaktná. Jej súčasťou bola tiež úcta ku vzdelaniu, nie však religióznemu, ale profánnemu. Dôležitou zložkou formovania židovskej identity sa stal v tomto období aj židovský vtip. Pred rokom 1989 predstavoval pre mnohých Židov ich humor viac než len zdroj zábavy. Vďaka nemu sa odovzdávali z generácie na generáciu tradičné poznatky a špecifický spôsob myslenia, založený na systéme štúdia Talmudu. Židovský vtip ostáva jedným z mála autentických posolstiev zo zaniknutého sveta tradičného stredo- a výchoeurópskeho judaizmu. Prináša neraz reálie a informácie o kultúre, spôsobe života či kontaktoch s majoritou, ktoré už súčasník nepozná alebo si neuvedomuje. Tieto vtipy sú neraz posledným prahom, ktorý spája jednotlivca so židovskou kultúrou a oddeľuje ho od úplnej asimilácie. Zároveň tento fakt (často nie celkom uvedomovaný) spoluvytvára v majoritnom okolí pocit, že dotyčný je ”iný”.
Novú situáciu priniesol totalitný štát a potreba brániť sa ohrozeniu. Legislatíva holokaustu definovala príslušnosť k židovstvu na základe rasových princípov a nezohľadňovala osobné postoje jednotlivcov. Aj ľudia, ktorí vnímali svoju identitu mimo židovskej komunity (pokrstení, ateisti), sa z moci úradnej stali Židmi a museli to verejne deklarovať nosením hviezdy. Komunistická spoločnosť znamenala ďalší krok k úplnej asimilácii. Pre väčšinu osôb židovského pôvodu bol doborovoľný: tí, ktorí sa aj po šoa rozhodli žiť na Slovensku, vedome nahradili časť svojej identity a akceptovali kultúrnu, etnickú, sociálnu, politickú a, samozrejme, aj religióznu asimiláciu. K reakciám patrilo úsilie ”uniknúť zo židovstva”, nebyť Židom, nebyť považovaný za Žida a zbaviť sa židovskej identity príklonom k majoritnej (v tomto prípade slovenskej) spoločnosti. Predpokladom úspechu sa stalo vybudovanie novej identity, ktorá uspokojovala ako dotyčného jednotlivca, tak aj jeho okolie a oficiálne inštitúcie. Nezbavili sa však strachu z možného opakovania protižidovských nálad. Túto obavu posilňovali protižidovské prejavy, ktoré sa objavili koncom štyridsiatych rokov v rôznych oblastiach Slovenska i slabo skrývaný antisemitizmus komunistickej moci.
Podmienkou úspešného výsledku bol—možno naivný — predpoklad, že subjektívnu premenu prijmú úrady a okolie. Práve preto si v rokoch 1945-1946 mnohí poslovenčili priezviská. Poistkou spomínaného riešenia bol aj vstup (oportúnny alebo z presvedčenia) do KSČ, ktorá oficiálne deklarovala ateizmus a zdalo sa, že dovoľuje nahradiť pôvodnú identitu, vychádzajúcu z princípu religiozity inou, osobne, byrokraticky aj ”spoločensky” akceptovateľnou. Zároveň takýto prestup nevyžadoval (pre mnohých ponižujúcu) procedúru konverzie a prijatia krstu. Pôsobila tu tiež vďačnosť za oslobodenie Červenou armádou. Mnohí vstupom do strany len kontinuálne pokračovali vo svojom predvojnovom presvedčení. Najmä členovia Hašomer Hacair mali blízko ku ideológii komunizmu: KSČ sa javila ako lepší garant proti návratu minulosti než iné politické strany. U iných pôsobila snaha pomstiť sa za utrpenie a smrť príbuzných, priateľov, známych. Aj preto niektorí Židia vstupovali do Štátnej bezpečnosti a aktívne sa podieľali na jej pátracej práci, ale i na neskorších zločinoch. Nesmieme zabúdať ani na strach či vplyvy karierizmu či oportunizmu.
V období po holokauste vznikali stratégie budúcnosti, ktoré ovplyvňovali jednotlivcov, ale predurčovali aj identitu budúcich generácií. Úlohu pritom hrali rôzne faktory, najmä strach z návratu nedávnych udalostí: ”Moja matka, židovka čistokrvná, trvala na tom, aby môj syn bol pokrstený, lebo nikdy sa nevie, či sa nevráti Hitler, a tým by bol zachránený. Pokrstená je aj moja dcéra” (M, 1913). Rodičia sa pokúšali adaptovať svoje deti na život v tomto prostredí. Škála reakcií sa pohybovala od (výnimočného) praktizovania judaizmu po úsilie zabudnúť a zatajiť všetko, čo ich spájalo so židovskou vierou a tradíciami. K sprievodným znakom patril (neraz priam demonštratívne deklarovaný) ateizmus.
Neistota identity sa prenášala z dospelých aj na potomkov. Časť dnešnej mladej alebo strednej generácie vyrastala v prostredí, ktoré programovo mlčalo o judaizme. V školských osnovách sa slovo Žid nespomínalo dokonca ani vo vzťahu s holokaustom. Úplne chýbali náboženské, historické alebo kultúrne poznatky o Tóre či Talmude. Štát Izrael sa v oficiálnych prejavoch objavoval zásadne v negatívnych súvislostiach. V dôsledku uvedených skutočností sa mladí ľudia zo židovských rodín dozvedali ”tajomstvo” svojho pôvodu často nie doma, ale vďaka zlomyseľnosti alebo prerieknutiu sa priateľov, susedov, známych. Inokedy ho potomkom ”prezradili” rodičia: buď preto, že podľa nich už dostatočne ”dozreli”, aby zniesli pravdu, alebo bol impulzom fakt, že dieťa z nevedomosti vystupovalo antisemitsky proti skutočným či domnelým Židom v okolí. V iných rodinách židovstvo netajili pred deťmi, ale zamlčovali ho pred svetom.
Židovská identita sa u ľudí narodených po roku 1945 formovala rôzne. Definitívna podoba vznikala v trojuholníku rodina – židovská komunita – nežidovské okolie, teda v prostredí neformálnych skupín, charakteristických komunikáciou ”face to face”. Konečný výsledok v rozhodujúcej miere ovplyvňovala individuálna skúsenosť (ktorú okrem spomenutých faktorov neraz determinovali aj kontakty s úradnou mašinériou). Jej rôznorodosť spôsobuje, že neraz aj súrodenci vnímajú a prežívajú svoj židovský pôvod odlišne. Faktor osobného zážitku nemožno zovšeobecniť či zaškatuľkovať, je však nevyhnutné brať jeho existenciu permanentne do úvahy.
Judaizmus presne určuje religiózne kritériá, ktoré definujú Žida, resp. nežida. Možno polemizovať o ich správnosti či nemodernosti, existujú však niekoľko tisícročí a musí sa s nimi vyrovnať každá židovská komunita kdekoľvek na celom svete. Naproti tomu nežidovské okolie zaraďuje jednotlivca ako Žida podľa odlišných kritérií, často bez ohľadu na jeho skutočný pôvod či postoj. Vonkajšie vplyvy fungujú často ako katalyzátor sebauvedomovania. Ilustráciou je skúsenosť F. Gála: ”Viete, keď chodí po ulici Žid a ostatní to o ňom nevedia, ani sám si to veľmi neuvedomuje. No keď som sa stal známou tvárou, naraz som si uvedomil, že niektorí ľudia ma vnímajú ako Žida Gála, a stávalo sa, že jeden-dvaja mi to denne aj povedali. To je hrozne frustrujúci pocit, pretože môžete stretnúť sto sympatizantov, ale jeden hulvát vám pokazí náladu na celý deň. Vtedy som si zároveň uvedomil, že taká transparentná inakosť, to, že ľudia vedia, ty si to a to, dostáva človeka pod psychický tlak a pod takýmto tlakom sa zle žije”. Majoritná spoločnosť formuje indivíduum svojím (kladným alebo záporným) prístupom k židovskej problematike. Konkrétne formy a ich vnímanie majú subjektívny charakter. Zamlčovanie pôvodu patrí k častým pokusom o riešenie daného problému. Jeden z informátorov deklaroval ako úspech takéhoto postoja, že kolegovia pred ním nadávajú na Židov a rozprávajú antisemitské vtipy. Skúsenosti dokazujú, že zverejnenie židovského pôvodu je najlepším, hoci tiež len čiastočným riešením. Podľa skúsenosti Jozefa Retepa, v takomto prípade podobné poznámky nepadajú pred dotyčným, ale tým viac ”in absencia”; pritom je vysoká pravdepodobnosť, že dôjdu aj k jeho sluchu.
Situácia sa v mnohých smeroch zmenila po novembri 1989. Predovšetkým sa stala dostupná odborná aj beletristická literatúra so židovskou problematikou. Judaizmus (a iné náboženstvá) prestali úrady sankcionovať. V religióznej sfére sa napriek tomu zmenilo len málo. Sebauvedomovanie mladej generácie (aspoň jej väčšiny) sa neformuje v religióznej rovine. Svedčia o tom aj publikované názory v časopise Chochmes. Príznačná je reflexia na seminár ”Židovská identita mladého Žida”, ktorý sa uskutočnil v roku 1993 na Krahuliach: ”Z rozhovorov a pozorovania som postrehla, že veľa z nich vie veľmi málo o židovstve, a tým menej o náboženstve”. Tento postreh potvrdzuje aj dosiaľ najväčšie stretnutie nazvané ”Kto sme, odkiaľ prichádzame, čo chceme a kam ideme” (Mikulčin vrch, 1992). 115 účastníkov si mohlo vybrať niektorý zo šiestich workshopov. Je príznačné, že najväčšiu pozornosť pútali témy Židovská identita, antisemitizmus (25 osôb), ďalej Liberálny judaizmus, resp. Vzťah muža a ženy v judaizme (po 20 účastníkov). Absolútne najmenší záujem vyvolala religiózna problematika. O tému Šabat, kašrut, náboženstvo prejavilo záujem len 10 prítomných.
Diferencovanejšie vnímanie židovstva sa však presadzuje aj v rámci židovskej obce. Najmä vo väčších komunitách tvorí religiozita len jeden z viacerých aspektov činnosti, ale aj vnímania vlastnej identity. Uvedená skutočnosť je zároveň zdrojom istého napätia. Predstavitelia najstaršej generácie nie sú ochotní akceptovať rozdiel medzi halachicky presne vymedzeným cirkevným spoločenstvom a širšie ponímanou židovskou komunitou. Kladú primárny dôraz na otázky náboženstva. Rozhorčuje ich predstava, že členstvo by mohli získať osoby, ktoré nespĺňajú tradične požadované náboženské kritériá. Nie sú spokojní s vysvetlením, že religiózny rozmer je čiastkovou, hoci veľmi dôležitou funkciou ”kehile” (obce) a členstvo v nej nezaručuje automaticky plný rozsah ich práv a povinností v synagóge. Podobné pocity v nich vyvolávajú aj ľudia, ktorí síce spĺňajú všetky kritériá halachy, deklarujú však svoje židovstvo mimo náboženského spektra.
Pritom mladí ľudia (ale aj tí starší) židovskú identitu deklarujú stále častejšie nereligiózne; zvyčajne sa označujú ako ”etnickí Židia”. Domnievam sa, že je to skôr prejav nedostatku pojmov na vyjadrenie faktu, že nie sú veriaci, než odraz ich skutočného zmýšľania. Prakticky bez výnimky vyrástli v slovenskej (príp. na južnom Slovensku v maďarskej) jazykovej a kultúrnej sfére. Neovládajú jazyk Tóry, poznatky o kultúre a dejinách (pokiaľ ich vôbec majú) sú sprostredkované. Nespokojnosť s týmto postojom vyjadrujú niektorí veriaci aj verejne. Podľa Valeriána Trabalku sa ”podstata polemiky... týka problému, ktorý už dlhšie buble kdesi pod povrchom židovského života v Bratislave. Mládež chce reformovať obec. Mladí chcú byť Židmi, ale nie na princípe viery. Mladí sa chcú združovať na základe príslušnosti k židovstvu, no nie na základe náboženstva, aspoň nie takých jeho prejavov, aké poznajú z našej synagógy”. Podobné problémy a spory sa prejavujú aj v Čechách. Mnohí (prevažne ”moderní” mladí ľudia) považujú za nespravodlivosť, že (z ich pohľadu) ”bezvýznamný”, náhodný a neovplyvniteľný fakt židovského pôvodu otca resp. matky vytvára takmer neprekonateľné rozdiely. Pritom “nehalachickí” záujemcovia o vstup do kehile sa v teórii i praxi aktívne venujú judaizmu. Preto v poslednej dobe rastie tlak na nové definovanie pravidiel vstupu, ktoré by zohľadnilo tiež pôvod otca; niektorí radikáli požadujú aplikovanie kritérií štátu Izrael.
Z prezentovaného materiálu vyplýva, že formovanie židovskej identity dnes determinujú predovšetkým dva faktory: postoje majoritnej spoločnosti a vzťah Židov k vlastným tradíciám. Oba spomínané determinanty, teda príklon k minorite či majorite, nepôsobia jednoznačne. Výsledkom je, že v rámci komunity ako celku i v myslení jednotlivcov pretrváva kolísanie medzi tradíciami judaizmu, resp. normami okolitej spoločnosti. Na jednej strane pôsobí snaha deklarovať príslušnosť k židovstvu, na druhej zas úsilie zatajiť židovský pôvod pred verejnosťou. Súčasťou každodennosti je pre mnohých dodnes strach z antisemitizmu okolia, pre iných zas ”život s maskou” a strach pred jej strhnutím.
Domnievam sa, že pre podstatnú časť príslušníkov mladej a strednej generácie pri formovaní identity nepôsobí judaizmus ako náboženstvo, ale skôr sa prejavujú určité emotívne faktory:
-vzťah k tradíciám a úcta k predkom, najmä k ich tragickému osudu počas holokaustu;
-emocionálny vzťah k Izraelu ako pravlasti, krajiny biblie, domoviny príbuzných, priateľov a známych, ale aj potenciálnej vlasti ich samých;
-odstup majority, ktorá síce nie je manifestne antisemitská, stále však vníma Židov ako ”cudzích”, v lepšom prípade ”iných” a dáva najavo svoj odstup;
-opakované úsilie niektorých spoločenských skupín a politických strán ospravedlniť slovenský štát a marginalizovať osudy Židov počas holokaustu;
-čiastočne sa môže prejaviť aj pôsobenie zvedavosti či ”módnych vplyvov”.
Na záver možno konštatovať, že identita reflektuje prevládajúci odklon od religióznych tradícií židovstva a príklon ku kultúre a spôsobu života majority. Asimilačné tendencie predstavujú (aspoň na Slovensku) nezvratný jav. Teoreticky je možné (hoci nepravdepodobné), že dôjde k revitalizácii judaizmu ako náboženstva (napr. vplyvom hromadnej migrácie z východnej Európy), nebude to však znamenať obnovenie prerušenej kontinuity, ale budovanie nového spoločenstva. Skôr stojí pred nami úloha vyrovnať sa so súčasným stavom tak, aby židovská komunita (vo fyzickom aj duchovnom zmysle) prežila a nezanikla.
Peter Salner
Príspevok do Hatikvy - je to maximálne skrátená verzia oveľa väčšieho článku (30 strán) - to skracovanie ide možno niekedy na úkor zrozumiteľnosti, ale lepšie to neviem.
ps
…………….………………………………………………………………………………………………………
(šabatové zamyšlení v Bejt Simcha z 1.9.2000)
Nejdřív citát: Elie Wiesel: ”Jestliže je modlitba aktem víry v Boha, je psaní znamením důvěry v lidi”. Wiesel to říká v druhém dílu svých pamětí, v úvodu, v němž představuje sám sebe, v němž představuje svou existenci, ty dary, jichž se mu po čtyřicítce dostalo, jako je jeho sňatek, jeho paní, jeho syn a zároveň tam zaznamenává svou existenci v psaní – problematizovanou otázkou vlastního, rodného jazyka, jimž, konec konců ani nepíše, ale to je osud, který známe z Čech, či, chcete-li z Prahy dostatečně od Kafky, Broda, Rilka, Werfla, Meyrinka anebo i od Langrů, Kischů, dokonce známe tu neurčitost národnosti skrytou pod Rakousko-Uhersko s jistým nezájmem o řešení i od Freuda nebo Mahlera.
Vracím se k Wieselovi, jehož první půlka věty mě zajímá proto, že krátce, pregnantně a přitom u tohoto již od dětství v tóře vyučovaného žáčka, samozřejmě přijímá modlitbu jako spojení s Hospodinem. Jsem dalek toho, abych tu někomu vykládal, co by snad pro něj modlitba měla být. Prostě jenom přemýšlím, čím je pro mne. Skoro bych nechtěl, aby mne při takovém uvažování chytil nějaký rabín a vylil mi perka ze synagogy, v níž já, dokonce, nemám podle Halachy ani moc co dělat a tak to na mne neříkejte r. Sidonovi.
Poučil jsem se, že modlitba je individuální nebo skupinové obrácení k Bohu meditací, prosbou, žádostí, vyznáním hříchů, díkuvzdáním. Modlitba je jednak pojem, jednak akt, jednak je to improvizovaný nebo stanovený text. Už jsem vykonal dva pokusy naučit se hebrejsky, nikdy jsem neobstál a vždy jsem se vrátil do svých gymnasiálních let, neboť jsem opět skoro nejhorším žákem ve třídě, který navíc zlobí. Takže mi odpusťte vy, kteří ten jazyk písmenek, jež nedokážu při své míře grafických schopností dokonce ani nakreslit, znáte, že ještě budu citovat, že hebrejsky TFILA znamená ”myslet, prosit, studovat”, BAKAŠA znamená ”prosbu”, a TACHANUNIM znamená ”žádost”. A jsou to všechno, jak asi víte, slova vyznačující modlitbu.
Zde, plesejte, přestávám poučovat. Jen ještě to, co je pro mne nejdůležitější a co je pro mne základní, vítanou, radostně a spokojeně přijímanou věcí v tom, co bych jenom nešikovně a pro zřetelnost toho obecně přijímaného termínu nazval židovským náboženstvím, tedy obecněji, snáze a lépe judaismem a nejsoukroměji mým vztahem k Hospodinu, totiž to, že základem modlitby je možnost k Bohu, osobnímu Bohu, Bohu Tvůrci promlouvat. Rozumějte: volně, bez zábran promlouvat, být na rozpacích, nevědět a ptát se. Ale myslet při tom, myslet hned za sebe, přijímat dané hned je zkoušet na sobě, zda a zejména jak jsem schopen přijetí toho, co slyším a co se mi říká. Nechtěl bych užít termínu ”diskutovat”, už proto ne, že nedokážu obsáhnout plně, co je božího a co je v Bohu, ale přece to, co slyším, chci a musím obracet ve své mysli, abych to tak, jak jsem schopen bez lenosti, která může mít dokonce podobu pokory – arciť falešné – mohl přijímat a přemílat a aplikovat na sebe pro svůj život.
Je v lidském životě dostatek příkladů, proč pokora je přijímána s radostí, či alespoň samozřejmostí, neboť tam není usurpací jedné osobnosti druhou, ale naopak jejím rozmnožováním. Teď se vám budu zdát směšným, protože uvedu dva příklady, jež přece známe právě opačně, totiž jako oblast, kde naopak vzpoura bývá hybatelem existencí. Mám na mysli vztah rodičů a dětí, respektive učitelů a žáků. Hle, hle, co to melu. Nuž toto: Děti vědí, nejdřív přirozeně jsouce v ochraně rodiny, potom v samozřejmém spolehnutí a nakonec s překvapením, že, ačkoli v pubertě a ještě když jim bylo přes třicet se jim to nezdálo možné, že to opravdu všechno bylo tak, jak to rodiče říkali, i když to říkávali poněkud – pro ty děti – zastaralou terminologií. Děti a žáci nemusejí být pokorní nějakou moc vnější formou, jenom si nějakým způsobem, který by je nedeprimoval, mají být vědomi své ještě trvající nedostatečnosti a tudíž závislosti na rodičích a učitelích. Závislosti, která je nepokořuje, protože od nich nevyžaduje ”Maul halten und weiter dienen”, ale naopak jim umožňuje nedržet ústa a krok, umožňuje jim rozbrojně zkoumat každé slovo rodiče a učitele, ale tu rozbrojnost opatrovat stálým vědomím vlastní nedostatečnosti, nehotovosti a tím také lačného očekávání toho svého vlastního příštího.
Snad jsem se příliš nevzdálil svého tématu, i když vám to asi tak připadá. Moje dcera Tereza by mě hned poslala na Svěrákovo představení ”Švestky”, kde tak jeden takový jako já začne vyprávět, odbočí a znova odbočí a v přehršli historek, jež ho napadají, se již nikdy nedokáže vrátit zpět k výchozímu bodu. Tedy o modlitbě. Ve své modlitbě jsem totiž nastálo oním žákem, oním dítětem, jež v pokoře, že ještě neví, naslouchá a prosí, žádá vysvětlení a ryje do nich svou nevědomostí, svou skepsí a svou snahou o účast na tom, co je psáno, co bylo řečeno. Nejsem člověk, který by miloval slovo ”pokrok”. Nejen proto, že za bolševismu bylo to slovo utráceno způsobem, který měl vždycky zavřít hubu svobodné myšlence a pochybování. Hlavně proto, že nevím, zda jsme si nezvykli očekávat, že cosi bude lepší jenom tím, že to bude jiné zítra, než to bylo dneska. Mně by se zdálo, že je nutné permanentně zkoumat odpovědi a otevírat otázky ke všem věcem, takže je lhostejné, zda byly vyřčeny včera nebo se budou říkat až pozítří. Aktivita kladení otázek a vědomí nejistoty je to, co si kladu před sebe namísto slova ”pokrok”. A v tom je pro mne význam modlitby. Je pro mne spojena s pokorou a vědomím vlastní nedostatečnosti chápat a vědět, co je skryto a dáno v Bohu, ale také s povinností klást si o tom otázky a v skepsi, jež není ovšem narušením lásky k Bohu, ale jejím rozmnožováním ve stálé snaze o přibližování se k Němu.
Ještě jednu věc: znáte to z dětství, že jste prosili o lízátko nebo medvídka, potom o nové kolo nebo botky, co zrovna frčely. A víte proto, že radost z daru dávaného je snad větší, než z daru přijatého. Nuže naše prosby adresované Hospodinovi, to je přeci možnost, kterou mu ve své oddanosti dáváme, nejen aby rozhodl, aby nám ulehčil, aby nám umožnil, ale především, aby byl s námi svou možností své dobroty. Samozřejmě, byly doby nejen pohanské, ale i ve Chrámu, kdy prosba byla spojena s obětí konkrétní věci. Nechtějme však nevědět, že myšlení našich předků bylo v jejich nejen filosofické, ale i sociální, lidské každodennosti jiné, než je naše. To, co se nám zdá divné, totiž ten ”výměnný obchod” mezi prosbou a obětovaným zvířetem, moukou, šperkem, to kořenilo jistě ve zvyklostech denního života. Ale odsud, z dneška, to můžeme vidět také jako odevzdávání předmětů Bohu vytrhávaných tehdy přímo z tehdejší naší nejužší existence, předmětů charakterizujících naši nejvlastnější existenci, a tedy něčeho, co jsme začali my sami a čím se my sami také dáváme Bohu.
Máme to dnes těžší. Jak jsme ztratili tyto věci, jak jsme se obnažili před Hospodinem, jak jsme odstranili všechno, co symbolicky stálo mezi Ním a námi, zůstalo nám jediné, totiž právě ta modlitba, kterou před něj stavíme nezakrývajíce se ničím jiným. Věřím, že je krásná. Že je to ohromně radostná věc, která mě těší a rozmnožuje můj život a, není-li takové přirovnání hříchem, dělá z mého domu domov, jak teplo kamen. A já, který bych si, ostatně, v synagoze připadal před pražskou židovskou komunitou a před panem kantorem a panem rabínem jako směšný, dolejzavý vetřelec, který tam nepatří, přeci mám možnost ve svém soukromí vstoupit vždycky znova na první stupínek toho místa, kde smím, mohu, chci a dovedu říkat svou modlitbu. A řekněte, není to ohromný?
Na pozvání ŽLU navštívil rabín Thomas Salamon z Londýna tradiční sportovní klání klubu Hakoach v Děčíně.
V předvečer her vedl Kabalat Šabat v děčínské synagoze. Krásného obřadu v hebrejštině a češtině se zúčastnilo více než 80 lidí ze ŽLU, Hakoach, ŽO v Děčíně i z okolních obcí. Taková bohoslužba se v hlavním sále obnovené synagogy konala poprvé po šedesáti dvou letech.
Předseda děčínské židovské obce, pan Vladimír Poskočil, poděkoval panu rabínovi Salamonovi za návštěvu. Společná večeře a milé posezení pak bylo hezkým závěrem svátečního večera.
Ráno, před svým odjezdem, rabín Salamon neodolal výzvě borců klubu Hakoach a sehrál s nimi přátelský zápas v tenise.
………………………………………….…………………………………………………………………………
Již několik hodin před otevřením klubu se 1. září tísnily davy zvědavců před kavárnou GplusG, v Čerchovské ulici 4, v Praze 2. Pak, konečně, po 19-té hodině začaly přijíždět celebrity z pražské Židovské obce, Ministerstva kultury, Obce spisovatelů, pražského Magistrátu a významné osobnosti pražského kulturního, společenského a politického života ...
Tak takhle, to nebylo !
Prostě jsme se sešli. Pár nadšenců (asi 30), co věří, že je dobré mít svůj klub, místo kam lze zajít. Místo, kde kromě dobré společnosti lze poznat i něco zajímavého. Kde se lze potkat s hosty, kteří mají co a umí to říct, zazpívat, zarecitovat, přečíst ... Místo, kde se lze i přátelsky pohádat. Prostě klub, kde Vám laskavý číšník nabídne dobrou kávu, čerstvé noviny a pohodlné sezení. Tak to tedy už máme.
Fedor Gál nás všechny hezky přivítal, něco dobrého na účet podniku přidal, Kateryna Kolcová krásně zapěla a za chvíli to už hučelo jako ve včelíně.
Prostě jsme se sešli.
…………….………………………………………………………………………………………………………
Vážení členové Židovské liberální unie,
listopad se blíží. Je to měsíc ve kterém se všichni sejdeme, abychom rokovali, hodnotili a stanovili si další cíle a kroky naší organizace. Je tedy čas se zamýšlet a diskutovat.
Říjnové (páté) číslo našeho věstníku Hatikva bude takovémuto zamýšlení věnováno. Prosíme Vás tedy všechny, abyste se podělili o své (pokud možno stručné) představy, názory a náměty. Pokusíme se je všechny zpracovat a připravit tak, aby byly pro ostatní inspirací k vlastnímu jednání.
Uzávěrka 5. čísla je 15.10.
Za kolektiv připravující Hatikvu
Michal Spevák
…………….………………………………………………………………………………………………………
Představenstvo Židovské liberální unie v České republice děkuje pražské Židovské obci a společnosti Matana a.s. za projevenou vstřícnost a pochopení v zajištění nebytových prostor pro naši kancelář
………………………….…………………………………………………………………………………………
Nová kancelář ŽLU bude od 1.10. na adrese:
Haštalská 20, Praha 1, 110 00
Asi 40 metrová místnost a společné sociální zázemí s Terezínskou iniciativou, budou novým “domovem” naší administrace a místem jednání orgánů ŽLU.
Doufám, že i za Vašeho laskavého přispění, představenstvo vybaví místnost v nejkratší možné době potřebným zařízením. Vítány jsou dary a “výhodné” koupě staršího kancelářského zařízení, telefonu, faxu, počítače, kopírky, ... prostě všeho, co můžeme ke své práci potřebovat.
………………………………………...……………………………………………………………………………
Židovská liberální unie v České republice ve spolupráci s liberálními duchovními autoritami připravuje kurz přípravy ke konverzi na judaismus .
Zájemce o tento přípravný kurz prosíme, aby nám poslali své předběžné přihlášky s uvedením data narození, adresou, spojením a stručným zdůvodněním svého zájmu.
……………………………………………………………………………………………………………………..
Obracím se na vaši novou společnost se žádostí. Prosím, prosím, prosím, udělejte si výlet do Roudnice nad Labem. Je to autem z Prahy příjemných 40 minut kolem památné hory Řípu.
Na západním okraji města je takzvaný Nový židovský hřbitov. Je tak nový, že v hrobech číslo jedna a dvě jsou pohřbeni má prababička a pradědeček. Za války jezdily transporty do Terezína přes Roudnici nad Labem. Někdy tam vlak zastavil, parní lokomotiva musela nabrat vodu. Při té příležitosti vyložili na nástupiště mrtvého. Můj nebožtík tatínek mrtvé pohřbíval na místním Novém židovském hřbitově. Doma vyráběl dřevěné tabulky (stál jsem vedle něho), na které černou tuší napsal, co věděl: jméno a příjmení, poslední bydliště, transportní číslo a datum úmrtí. Takto tam pohřbil nejméně tři lidi. Takže na Novém židovském hřbitově v Roudnici nad Labem se naposledy pohřbívalo nikoli před staletími, ale v roce 1943 a lidi z transportů !
Hřbitov přečkal bez úhony (!!!) nacistickou okupaci, přečkal i komunisty. Byl zcela zdevastován a totálně rozkraden - a teď pozor - až po listopadu 1989 ! Teprve znovu nainstalované tržní prostředí vyjevilo beztrestným zlodějům cenu opracovaného mramoru. Je to tak strašná podívaná, že už se tam několik let neodvažuji.
Upřímně přeji Vám i liberální společnosti všechno dobré. Pokud je to možné - podívejte se do Roudnice nad Labem.
Pavel Landa
……………………………...………………………………………………………………………………………
V neděli 23. července se v literární kavárně G plus G uskutečnil diskusní večer s americkou spisovatelkou a novinářkou Helenou Epsteinovou. Účast byla hojná, kavárna praskala ve švech. Fedor Gál dal k dobru - na účet podniku - dostatek lahví skvělého košer vína. Při této příležitosti jsme s paní Epsteinovou hovořili i na základě otázek z besedy.
Ve své knize ”Děti holocaustu” píšete, že už jako děvčátku se vám objevovaly obrazy symbolizující koncentrační tábory, přestože jste se narodila po válce. Nakolik se vaše vnímání těchto bolestných věcí změnilo?
Navzdory dlouhým rokům psaní o této problematice a dlouhodobé psychoterapii, již jsem podstoupila, je můj vztah k Němcům a němčině stále dost složitý. Není normální. Například když se mě jedna novinářka kdysi ptala, proč jsem ještě nenavštívila Německo, byla jsem najednou úplně mimo. Mojí první reakcí bylo, že nechci vidět koncentrační tábory. Když jsem Německo nedávno poprvé navštívila, měla jsem z toho pořád psychické problémy. Jela jsem tam z nádraží v Holešovicích, odkud byli moji rodiče deportováni do Terezína. A na nádraží v Berlíně mne nikdo neočekával, protože jsem tam jela jindy, než bylo původně s tamní Židovskou obcí domluveno. Představovala jsem si s hrůzou, že třeba budu muset jít na policii, říct jim, že jsem Židovka a poprosit je, aby mi poradili.
Ve Spojených státech fungují organizace pro dialog mezi dětmi nacistů a dětmi Židů postižených holocaustem. Byla jsem tam jednou a zjistila jsem, že na to ještě nejsem připravená. Přitom hodně Židů druhé generace s tím nemá problémy. Němci, jejichž rodiče byli nacisty, mnohdy také nejsou šťastní lidé. Jsou válkou svým způsobem také postiženi. A, jak jsem se dozvěděla, měli i své rodině problémy. Rodiče je třeba mlátili a dělali jim všelijaké hrozné věci, o kterých nechci mluvit. Ráda bych proto s nimi mluvila úplně normálně a třeba jim i pomohla, kdyby to bylo v mých silách. Nejsem však toho schopna.
Hovořila jste o postižení poválečné židovské generace, tzv. druhé generace...
My jsme se narodili do světa, který už nebyl celý. Válečná generace měla svoji rodinu, příbuzné, obec, pro nás už to všechno bylo rozbité. Můj otec vedl před válkou úplně normální rodinný život. Jeho rodina žila po tři století v Roudnici a celá obec ji znala. Když jsem tam nedávno přijela, sousedi věděli, kdo byl Kurt Epstein. V Americe není takové místo, kde by znali moje rodiče a věděli o jejich rodině něco bližšího. A další věc. Druhá generace od dětství slyšela o strašných věcech nebo se o nich z náznaků domýšlela. Naši rodiče trpěli posttraumatickým syndromem, což se samozřejmě projevilo i ve výchově dětí. Když jsme byli malí, tak nikdo nevěděl co to je. Teď se v Americe z tohoto syndromu léčí nejen Židé, ale třeba i veteráni z Vietnamu a další postižení. Naši rodiče ani nevěděli, že potřebují v tomto směru pomoct. Byli jsme vychováni lidmi, kteří byli jiní než před válkou - poničení. Když jsem šla na psychoanalýzu, tak jsem z tohoto důvodu hledala psycholožku, ženu, která neprožila válku.
Vaše nová kniha se jmenuje ”Nalezená minulost”. Píšete v ní o své matce, babičce a prababičce. Našla jste na své cestě po stopách žen ve vaší rodině onu minulost?
Hrozně moc. V normální rodině ti někdo řekne třeba: vypadáš jako dědeček. Nebo: jsi podobný strýčkovi. Když nemáš žádné příbuzné, tak nemáš vůbec pojem, odkud věci přišly. Třeba po kom máš velká ústa nebo černé oči, po kom hudební či jazykové nadání. Já jsem po mámě moc nebyla. Vždy jsem si myslela, že musím být po babičce či jedné z tet, ale nic jsem o nich nevěděla. Při mém výzkumu jsem se dozvěděla, že moje babička byla emancipovaná a praktická žena. Hodně jsem se s ní identifikovala. A je mi moc líto, že jsem ji nepoznala. Jinak název knihy v angličtině zní ”Odkud byla..”. Můj český nakladatel však tento název nechtěl.
U nás se nyní hodně diskutuje o tom, kdo vlastně je Žid. Probíhá nějaká podobná diskuse i ve Spojených státech či přímo v Bostonu, kde nyní žijete?
Myslím, že v Americe to probíhá otevřeněji než tady. Například, když měl náš syn Daniel bar micva, pozvali jsme všechny naše kamarády. Mezi nimi jsou i Irové, černoši, asiati, prostě Američané. Obřad vedl můj kamarád, rabín Moše Waldoc. On je z ortodoxní rodiny, ale věří, že židovství v budoucnosti nebude exkluzivní a musí zahrnout všechny lidi, kteří chtějí být Židy. Proto se snaží být co nejvíce otevřen lidem, kteří jsou životní partneři, příbuzní či přátelé Židů a sami jím nejsou. Při bar micva například dodržoval ortodoxní liturgii, ale obřad občas přerušil a všem přítomným anglicky popisoval proč a co právě udělal, jaký to má význam. Nechtěl jenom, aby to přítomní pochopili, šlo mu hlavně o to, aby cítili, že tam patří. Počet smíšených manželství roste i v Americe. A Moše si uvědomuje, že když do synagogy nepřitáhne rodinné příslušníky Židů, tak tam za čas bude chodit jen velmi málo lidí. Manželka mého bratra není Židovka, ale chodí do synagogy, protože chce, aby děti věděly o židovství co nejvíce. To může jen proto, že synagoga je otevřená všem.
František Kostlán
Helena Epsteinová se narodila v Praze, dva roky po válce. V létě roku 1948 se její rodina přestěhovala do USA. O svých pocitech přitom píše: ”Někdy jsem si myslela, že v sobě nosím strašlivou bombu. Cítila jsem záblesky zkázy. Když jsem ve škole dokončila písemku dřív, než vypršela stanovená doba, nebo když jsem se cestou ze školy zasnila, bezpečný svět náhle zmizel. Uviděla jsem věci, o nichž jsem věděla, že by je malé děvčátko vidět nemělo. Krev a roztříštěné sklo. Hromady koster a zčernalé ostnaté dráty, na kterých uvízly kousky masa připomínající mouchy, připlácnuté na zeď. Kopce kufrů, hory dětských bot. Biče, pistole, holiny, nože a jehly.” (Kniha Děti holocaustu, v češtině vydalo nakladatelství (Volvox Globator, 1994).
Helena Epsteinová, tak, jako mnoho dalších Židů poválečné generace, uzavřela své pocity už v dětství do ”železné skřínky” a ”pohřbila co možná nejdál od mozku”. Věděla přitom, že jednou bude muset tu ”krabici vyvléct na světlo” a potřebovala k tomu ”najít nějaký trik,” jenž by jí umožnil prosekat se ”pásem znecitlivění,” který se vždy, když ke skřínce postoupila blíž, znovu vytvořil. Od svého břemene se začala osvobozovat tím, že vyhledávala lidi stejně zasažené, jejichž pocity, vedle svých, popsala v Dětech holocaustu.
Nyní vychází další kniha Heleny Epsteinové přeložená do jejího rodného jazyka s názvem ”Nalezená minulost”, kterou napsala na základě svého výzkumu o předválečném životě své matky, babičky a prababičky.
fk
………………………………………………………………………………………………………
Názory, polemika, diskuse …
::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::
Farář Jakub Dvořák ve svém článku "Liberální judaismus nemusí být nadějí jen pro Židy" (Hatikva č. 3) mimo jiné o mě uvedl, že "šroubuji ceny do mnou spravovaných muzeí do neuvěřitelných výšek, takže tato jsou přístupna pouze bohatým zahraničním turistům."
Skutečnost je tato: Vstupné do Židovského muzea v Praze pro české studenty v rámci vzdělávacích programů činí 25 Kč na osobu. Za vzdělávací program pro základní školy je přitom vstupné ještě nižší (jen 10 Kč prohlídka, k tomu 15 Kč za přednášku). Pro české střední školy stoji přednáška 20 Kč a prohlídka 15 Kč. Právě protože jsme si vědomi, jak potřebné jsou programy o židovské historii a kultuře - zvláště po více než 40 letech komunistického režimu - nabízíme zlevněné vstupné i dospělým tuzemcům.Jde o speciální vzdělávací program s průvodci, který doplňuje nabídku Vzdělávacího centru během týdne. Stojí 50 Kč, což rovněž není cena, která by návštěvu muzea znemožňovala.
Vzdělávací aktivity našeho muzea (které dříve neexistovaly a započaly až za mého působení od roku 1996) jsou vysoce ceněny v České republice i zahraničními odborníky a může mě jen mrzet, že pan farář Dvořák je o nich tak málo informován (v Centru je i knihovna, počítačové centrum a videotéka). Jeho poznámka je nicméně výzvou i pro nás: lépe informovat o vzdělávacích programech.
Leo Pavlát
ředitel Židovského muzea v Praze
……………..………………………………………………………………………………………………………
děkuji za zveřejnění mého příspěvku o dojmu, který na mne, evangelického kazatele učinilo vstoupení alternativního proudu judaismu v naší republice. Zmínil jsem se v něm však o nadsazeném vstupném v pražském židovském muzeu. Vycházel jsem z vlastní zkušenosti.
Následně jsem byl pak upozorněn panem L. Pavlátem, že jsem zřejmě přehlédl na tabulích se vstupným odkaz na informace o výrazných slevách pro tuzemské návštěvníky a školy. Je to dosti pravděpodobné. Vstupné od 200 do téměř 300 Kč mne vsak tehdy šokovalo a návštěvu expozic muzea jsem vzdal, stejně jako úmysl expozice navštívit se studenty náchodské evangelické akademie. Příště budu číst důkladněji.
Pan Pavlát se cítil dotčen i tím, že jsem jeho jméno užil v souvislosti s kritikou nekomunikativnosti pražské židovské obce. I zde musím uznat, že jsem výtku formuloval až příliš adresně, neboť vím, že pan Pavlát sám se snaží pro kontakty židovské obce s veřejností učinit mnohé. Ačkoliv trvám na tom, že tato komunikace je nezdravě váhavá až neochotná, uznávám, že pan Pavlát za to může ze všech nejméně a nebylo ode mne správné jej v článku jmenovat.
Redakci Hatikvy proto prosím, o zveřejnění mé omluvy panu Leo Pavlátovi za nesprávnou informaci o vstupném do židovského muzea i nevhodné vyjádření o jeho osobě.
Děkuji,
Jakub Dvořák
……………………………...………………………………………………………………………………………
Jsem skutečně potěšen, že do Hatikvy (číslo 3) napsal svůj názor Jakub Dvořák, farář Českobratrské církve evangelické. S meritem a zaměřením jeho článku souhlasím: židovská komunita v České republice by měla být více otevřena jak společnosti jako celku, tak dialogu s křesťany. A doufám, že se toto vzájemné poznávání z židovské strany odehraje na ”půdě ŽLU”. Mám však k textu pana Dvořáka několik kritických připomínek.
Za prvé mne překvapuje, že napadl ředitele Židovského muzea Leo Pavláta za předražování vstupného do ”jím spravovaných muzeí”, aniž si ověřil skutečný stav věci. Vypouštění nepravdivých informací do oběhu rozhodně k dialogu mezi křesťany a Židy nepřispěje. Pan Pavlát není nějaký ”ďábel”, kterého je třeba denunciovat, aby se dialog mohl odehrát, ba právě naopak. Bez jeho vzdělanosti a zakotvenosti v judaismu se tato diskuse těžko obejde. Totéž se ostatně týká i pana Daníčka a některých dalších představitelů ŽO v Praze a FŽO.
Zastat se musím i pana rabína Sidona. Ke křesťansko-židovskému dialogu neodbytně patří ”soud, na němž se bude rozhodovat, kdo komu víc ublížil,” jak pan Dvořák interpretuje rabínovy názory na tento problém. A k čemu je to dobré? Za minulostí nelze prostě a jednoduše udělat ”tlustou čáru”. Bez tohoto dnešního ”vypořádání” by se v budoucnu křivdy minulé znovu a opět vkrádaly do snahy o vzájemné porozumění. Odpuštění může následovat až po pokání, jinak by se stalo pouhou deklarací a nebylo by přijato následujícími generacemi. Jde spíše o to, jakým způsobem by se měl dnešní pohled promítnout do hodnocení minulosti. Z křesťanské strany k této reflexi už dochází. Po papežovi se za antisemitismus nedávno omluvili i polští katolíci. Spojili jej dokonce s holocaustem Židů. I někteří současní evangeličtí myslitelé se tímto problémem poctivě a intenzivně zabývají. Především válečné hrůzy, ale i pogromy, které jim v posledních dvou stoletích předcházely, jsou ještě příliš živé na to, abychom se jim mohli ve vzájemné diskusi vyhnout.
Pan Dvořák z Kurasova článku v LN o ŽLU vyčetl tento vzkaz: ”Jsou tu také nezahořklí Židé (liberálové poz. aut.), pro něž judaismus není jen hýčkáním si nějakých soukromých folklorních libůstek...” Hluboce si vážím ortodoxního i konzervativního judaismu. Nikdy by mne jako liberála nenapadlo nazvat prastará pravidla a zvyklosti ”folklorními libůstkami”. Mnohé z nich ostatně dodržují členové reformních obcí po celém světě. Neshoda mezi ortodoxními a liberálními Židy panuje především ve výkladu konkrétního ustanovení halachy, v tom, kdo vlastně je Žid a kdo není. Česká ortodoxie proto zatím není schopna brát ŽLU jako rovnocenného partnera, s nímž by tvořila židovství jako pluralitní celek. Ale to je skutečně židovský problém.
S ostatními kritickými slovy pana Dvořáka víceméně souhlasím a líbí se mi jeho otevřenost. Osobně se přátelím s několika evangelickými faráři. Všichni jsou čestní a skvělí lidé, vždy ochotní naslouchat argumentům ”protistrany”. Naslouchejme si tedy a argumentujme. ”Kamenování provinilců” přenechme historii.
František Kostlán, člen ŽLU
…………………………………………………………...…………………………………………………………
V srpnové Hatikvě vyšel pod názvem ”Liberální unie nemusí být nadějí jen pro Židy” článek faráře Českobratrské církve evangelické, pana Jakuba Dvořáka. Nevidím důvod, proč by Hatikva v rámci možností nemohla poskytovat prostor názorům různým, včetně, dejme tomu, jako právě v tomto případě, názorů lidí z řad jiných než židovských náboženských obcí či společenství. Zároveň však pokládám za nezbytné neponechat tento konkrétní materiál bez alespoň stručné reakce.
Věřím panu faráři Dvořákovi, že jak jeho radost ze vzniku Židovské liberální unie, tak i snaha po vzájemném porozumění, jsou upřímné, jen si nejsem jistá, zda-li poněkud falešné přece jen nejsou právě ony naděje, které s takovým nadšením do vzniku ŽLU vkládá. Židovská liberální unie stojí na samém počátku cesty, svůj smysl, cíle, přesné vymezení svých snah a způsobu existence teprve hledá a nepochybně ještě dlouho hledat bude. Proto si rozhodně netroufám a nechci mluvit za ni jako celek, dovolím si pouze vyslovit svůj vlastní, osobní názor.
V žádném případě se nemohu ztotožnit s takovým pojetím stávající Pražské židovské obce, jaké vysvítá z některých formulací pana faráře Dvořáka - např. cituji: ”Omezují se pouze na jalovou kritiku, provokování konfliktů a dětinské schovávání si svých ”tajemství” za zády.” Absolutně nepřijatelné pak pro mě je označení ortodoxního (či konzervativního) judaismu za ”hýčkání nějakých soukromých pošetilůstek”, atd...
Ať už je můj postoj k ortodoxním a konzervativním židovským obcím jakýkoli, považuji za samozřejmé, že právě ony tvoří základ, bez něhož jsou těžko myslitelná společenství liberální, reformní či jakákoli jiná. Vznik ŽLU, který vítám a jejímž jsem členem, chápu jako rozšíření a doplnění spektra judaismu v Čechách, nikoli jako nástroj konfrontace se stávající Pražskou židovskou obcí.
Nechci být jakýmsi, dnes už mediálně proslulým přijatelnějším, civilizovanějším a rozumnějším Židem pana ministra Dostála, v dobře padnoucím krémovém saku s béžovou kravatou, stavěným jako protipól vůči těm druhým, černým, pejzatým, tajemným a snad i nebezpečným šílencům z Maizlovy ulice či odjinud. Chci být prostě jenom Židem - podle svých možností, názorů a přesvědčení a domnívám se, že ŽLU by se již od počátků své cesty měla snažit vymezovat spíše pozitivně. Pojímat ji jako bojovníka proti ortodoxii, bych pokládala za poměrně nešťastné nedorozumění.
Také já doufám, že konstruktivní dialog mezi židy a křesťany, ke kterému pan farář vyzývá, jistě možný je, ale pochybuji, že by mohl být založen na jakémkoli ”distancování se od minulosti”, ke kterému vyzývá rovněž. Pokud to kdokoli s takovým konstruktivním dialogem myslí vážně, jak může například navrhovat zastavení boje proti vzájemným předsudkům? Skutečnost, že jich dosud panuje nemálo, potvrzuje kouzlem nechtěného i samotný, jistě dobře míněný, text pana faráře Dvořáka.
Irena Dousková
………………………………………………………………………...……………………………………………
Milí liberální židovští unionisté,
předně prosím, aby oslovení v úvodu bylo chápáno jako vstřícné, nikoliv shazovačné. Na schůzce vašich zástupců s částí Prezidia FŽO 28. června v Kafkově kavárně jsem byl vyzván, abych napsal pár řádek do Hatikvy, tímto tak činím a doufám, že to nebude považováno za kafkárnu. Nebudu se snažit o nic převratného, dovolím si jen ještě jednou přebrat a převyprávět to, co jsem se snažil vysvětlit na zmíněné schůzce.
Předtím však ještě malé odbočení, či spíše, pojďme časově popořádku. Úvodní (nulté) číslo Hatikvy s ”náborovým” textem jsem obdržel do své poštovní schránky jako jisté překvapení. Ani ne tak obsahem jako adresou. Ne že bych ji utajoval, ale zase tak úplně veřejná nebyla a není. Překvapení rostlo, když se postupně ohlašovali další příjemci a já (i oni) marně kombinovali, jaký klíč a jaký zdroj vedl ruku odesilatele. Detektivka se záhy rozluštila, vrahem nebyl zahradník a skutek (tehdy ještě nikoliv postižitelný) se nazývá porušení ochrany osobních údajů, viz zákon 101/2000 Sb, který vstoupil v platnost 1.6.2000. Myslím, ba jsem přesvědčen, že takto se postupovat nemělo. Oprávněná kritika zazněla i na zasedání Hidden Child, jejíž databáze byla zjevně použita (čti: zneužita) pro rozesílání, a jinde. Věřím, drazí přátelé, že si to vyříkáte (pokud jste tak ještě neučinili) i mezi sebou a že to byl výjimečný úkrok stranou.
Naše debata se točila kolem dvou věcí: co považuje (fakticky, nikoliv deklaratorně) ŽLU za smysl své činnosti a jak definuje formálně svoje stanovy. Začněme odzadu. Za základní rozpor ve stanovách ŽLU považuji (a nejen já) souběžné členství fyzických osob a řekněme ”sdružení” osob, ve stanovách hovoříte o dalších židovských kongregacích, tedy v pojmosloví, které je zaužívané ve Statutu FŽO a ve styku se státními institucemi, jsou tím míněny zřejmě židovské náboženské obce (jaké, to zatím ponechme stranou). Nevím, co na to registrační místo, tedy ve vašem případě (zatím) ministerstvo vnitra, ale toto pojetí je neslučitelné se Statutem FŽO, a to ze zcela zásadních důvodů. FŽO je z definice střechovou organizací složenou z kolektivních členů. Přijetím organizace svým pojetím rovněž střechové (a v tomto okamžiku je nedůležité, zda za řádného nebo přidruženého člena) by došlo k naprostému zmatení hierarchií, zodpovědnosti vůči demokratické volbě z členské základny, vykonatelnosti rozhodnutí a vím já, co ještě. Osobně se domnívám, že toto pojetí je sporné i v řadě dalších ustanovení vašich stanov, viz např. způsob složení představenstva (zástupci členů a kongregací současně), ale to považuji za vaši vnitřní záležitost. Vaše definice typů individuálního členství je též sporná v případě tzv. příznivců. Byl jsem iniciátorem toho, aby RFŽO vyložila Statut FŽO v otázce přidružených organizací FŽO, jmenovitě, zda členská základna přidružených organizací může být širší než by odpovídalo Zákonu o návratu (jinými slovy, zda v takovéto organizaci mohou být i nežidé). RFŽO takovéto pojetí členství zamítla. Tedy i toto ustanovení vašich stanov by zatím znemožňovalo přijetí ŽLU jako přidruženého člena FŽO.
Hovoříme stále o přidruženém členství ŽLU ve FŽO. A teď plynule přejdu k druhé otázce, tj. co považuje ŽLU za svůj hlavní cíl, byť třeba i vzdálený. Je-li to opravdu pouze to, co je uvedeno v čl. 1, odst. 3 vašich stanov, pak to umožní bezezbytku forma občanského sdružení (současné právní postavení LŽU) a přidružené členství ve FŽO (vyřeší-li se sporné záležitosti ve stanovách ŽLU, nikoliv ve Statutu FŽO! – to by byla opravdu chucpe). Tato forma umožní širokou aktivitu i na poli duchovním, bude-li o ni zájem. K dispozici mohou být i sakrální prostory pro neortodoxní ritus, jak ostatně o tom byla řeč na zmiňované schůzce. Tam byly učiněny i konkrétní nabídky (Španělská synagoga), patrně by se dalo uvažovat i o určitých materiálních stimulech, ale opravdu jen o stimulech. Dlouhodobá angažovanost např. liberálního duchovního (rabína, kantora) by musela být jištěna především zvnitřku ŽLU samé (zahraničnímu sponsoringu se zajisté meze nekladou). Hlavně ale, všemu tomu podle mého nestojí prakticky nic v cestě (za předpokladu sladění stanov ŽLU) a je možno začít ihned.
Je-li niterným přesvědčením ŽLU ustavit se v budoucnu jako náboženská obec se vším, co k tomu náleží, pak jsou možné dvě cesty. Vyčkat nového církevního zákona, který patrně výrazně sníží hranici pro počet členů nově registrovaných církví a náboženských společenství, a poté se zaregistrovat jako samostatná náboženská společnost. V tom případě není třeba se nikterak vázat ani ohlížet na FŽO se vším, co s tím souvisí. Druhou možností je požádat o začlenění do FŽO jako nově vzniklá náboženská obec (liberální). Statut FŽO dnes takovou situaci nezná, tudíž to neumožňuje. Ale problém je na stole a orgány FŽO (vrchní rabín, Prezidium) přinejmenším o něm vážně přemýšlejí, některé návrhy jsou již v pracovní verzi zformulovány. Je zřejmé, že pak by ale zaniklo občanské sdružení, ve dvou kůžích nelze přebývat současně. Stejně tak lze předpokládat, že opravdovost potřeby vzniku nové náboženské obce by zřejmě ze strany FŽO byla poměřována nikoliv okamžitým prohlášením jakkoli reprezentativního fóra zástupců, ale alespoň jistým časovým úsekem činnosti v tomto směru. O tom ostatně na citované schůzce bylo opakovaně mnohé řečeno i ve vztahu k přidruženému členství.
Tolik několik postřehů zvenčí ŽLU. Snad nebudou chápány jako shovívavé mentorování nezbedné mládeže povýšenými staříky. Přeji vám dobrý vítr do plachet.
Petr Weber
…………………………………………………………………………………………………………………
Židovský svět zažívá jeden z největších rozkolů svých dějin. Izraelská společnost je čím dál roztříštěnější na vzájemně se napadající ultraortodoxní sekty a sekularisty, sekularisté jsou rozpolceni mezi promírové a protimírové, aškenázské a sefardské, náboženští progresivní a konzervativní dostávají výprask z obou stran. Pod tlakem ultraortodoxie se i umírněný ortodoxní střed začíná štěpit a na jedné straně je unášen k fundamentalismu, na druhé se kloní k tolerantnějšímu konzervatismu. Tam zase jejich přesun působí rozkol mezi patriarchálními tradicionalisty a těmi, kdo uznávají liturgickou rovnoprávnost žen, čímž se kloní k judaismu reformnímu a progresivnímu. V progresivním judaismu zase probíhá spor mezi těmi, kdo uznávají i židovství děděné po otci, a těmi, kdo by rádi udrželi matrilineální halachu.
To vše by mohlo být zdravé, kdybychom všichni měli vůli přijímat alespoň možnost, že náš výklad nemusí být ten jediný správný, vylučující druhé. V Izraeli se tyto konflikty proměňují už nějakou dobu v násilí. V diaspoře se zatím jen střílí rozhořčenými slovy, přičemž na obou stranách se už nedokážeme vystříhat osočením, která jsme si zapomněli důkladně ověřit, protože nám už dokonale zapadají do obrazu, který jsme si o druhé straně vytvořili. A v zemích, kde jsou náboženské organizace propojeny na státní rozpočet a restituce, je mocnou zbraní i monopolizovaný majetek a finance.
Všichni máme v něčem pravdu a v něčem se mýlíme. A židovská náboženská literatura je tak bohatá, že každý můžeme najít nějaký citát, který potvrzuje pravdu naši a vyvrací tu druhou. Dostali jsme se do patové situace, která hrozí nekonečným vyhrocováním. Potřebujeme znovu všichni hledat to, co po odečtení všech sektářských, zájmových a mocenských přívlastků podpírá jako věčný základ celé židovské náboženství, dějiny a smysl existence.
Od Mojžíšova Exodu, přes židovské proroky a talmudické rabíny je stěžejním tématem judaismu vždy a především osvobozování z otroctví, od padělaných bohů, od diktátorů, od mocenských klik, a ochrana slabých před silnými, bezmocných před mocnými, nemajetných před majetnými. Náboženství, které na toto zapomíná, přestává být židovským.
Připomněl to nedávno v televizní debatě britský vrchní rabín Jonathan Sacks. A dodal k tomu toto:
”Aby náboženství mohlo zůstat užitečné a nepodléhalo korupci, nesmí se mu umožnit přístup k moci.”
Po dvou generacích totality máme možná povinnost právě tento judaismus českým Židům vracet.
Benjamin Kuras
…………………………………………………………………………………………………...…………………
Začátkem sedmdesátých let jsem se narodil v Basileji. Osmý den po příchodu na svět jsem byl obřezán. Nikdo se mě na nic neptal, a je mi záhadou, jak ortodoxní rabíni zjistili, že jsem se byl narodil. Alespoň je tedy matinka ihned po vykonání aktu vyhodila, jelikož prý se mnou rabín ”chtěl dělat nějaké kejkle a mazal mě mastičkama”.
Ve třinácti mi babička už v Čechách řekla, že mi předkožka nedoroste, že jsem žid, a že to nemám nikomu říkat, jinak mě dostanou. Navzdory jejím protestům mě rodiče místo do školní jídelny posílali na Obec na obědy, protože to bylo levnější.
Ve dvaceti jsem byl židovský mládežnický vůdce. Ve třiadvaceti jsem se soudil se skinheadama, kteří hodili dělobuch do Staronové, a vyhrožovali mi telefonicky provazem. Ve čtyřiadvaceti jsem tiše nenáviděl fanatické konvertity a šalomisty zaplavující ”mé” mládežnické hnutí. Pak jsem byl tři roky v Americe, a pozoroval, jak v zemi, kde židé mají všechno jen ne pořádné nepřátele, bojují alespoň mezi sebou.
Vrátil jsem se do Prahy, a opět začal chodit na obědy na obec. Zuřivě jsem pomlouval neschopné osazenstvo Obce, hlavně tu do nebe volající paní v recepci, která je světovou ostudou českého židovstva, a vyzýval k revoluci, hledal někoho, kdo jí za mě udělá. Protože mně se revoluci dělat nechtělo. Největší nadšení pro mnou navrhovanou revoluci projevovali lidé, kteří nevěděli, co je Tanach, ale věděli, že Sidon je strašnej.
V devětadvaceti o mně Benjamin Kuras v rámci své mediální protiortodoxní revoluce napsal, že jsem ”hostile supporter of Orthodoxy and the current status quo” na židovské obci. O většině mých přátel napsal hromady lží, výmyslů a nesmyslů. Podobně psal i o lidech, kteří mými přáteli nejsou.
O měsíc později mne jiný člověk, také liberál, tedy revolucionář, poprosil o článek o židovské identitě do Hatikvy. To jsou paradoxy, chtělo by se citovat jiného revolucionáře.
Kdo na Obec nikdy nechodil, netuší, že se jejího života může účastnit i člověk, který nemá s halachou nic společného. V mém okruhu známých na Obci takových byla většina. Jenže ono se snadno protestuje proti prohnilosti něčeho, o čem vůbec nic nevíme. A tak se snadno tvrdí, že Obec diskriminuje tatínkovce, když osoba to tvrdící na obec nikdy nevkročila. Je totiž rozdíl mezi členstvím a "účastněním se života". Kdybych si já dělal obrázek o Liberálech podle těch několika nenávistných a zlovolných článků v tisku, věřil bych při všem, co je mi svaté, že jde o spolek gójských zlodějů chystajících se rozkrást obecní majetek. Protože pokud jim tak leží na srdci osud českého židovstva, proč se proboha na té obci nikdy v životě neukázali? Proč se neobjevili na akcích ani jedné z těch všech našich reformně laděných komunit, které součástí Obce nejsou? Proč stavějí svou identitu na nenávisti k něčemu, o čem vědí jen z třetí ruky?
Jo identita, to je ta věc, co bych o ní měl psát. Jenže on je to tak trochu nesmysl. Těch workshopů, co se na to téma denně děje. Těch profesionálních židů, co z toho žije. Pro většinu asimilovaných českých židů obstaral jejich jedinou identitu Hitler. Ta jediná věc, kterou mají společnou, jsou rodiče či prarodiče v koncentráku. Kdo má identitu jinou, tradičnější, většinou není z Čech, ale odjinud. A koncentrák coby identita a jediné pojítko není nic pozitivního. V koncentráku byla spousta lidí, a nedělá to z nich židy. Pak jsou také sionisté, pro které je onou identitou národnost a stát Izrael. Ale ti nežijí v Praze - a pokud ano, jsou to sionisté na baterky.
Ať to zní sebeortodoxněji, jsem dnes přesvědčen o tom, že jediná společná židovská identita, kterou můžeme v Praze vybudovat, je identita tradiční, židovská. Protože ta může být jediným našim možným pojítkem. Kdo si myslí, že to znamená být pobožným, mýlí se. Kdo si to nejen myslí, ale i tvrdí, tak lže. Znamená to vědět o tradicích, o rituálech, vědět, co dělají ortodoxní, co reformní, a že jsme všichni židé, protože to všechno vychází z jednoho. Stavět novou identitu na nenávisti k pobožným a českém nacionalismu, což jak se zdá na základě článků o LU je jejím plánem, je sice také dobré a účinné, ale tento třídní boj se může velmi rychle otočit a sežrat své děti. Protože o ortodoxních nic nevědí, mohou se tito lidé brzy začít nenávidět mezi sebou, označujíce se navzájem za ortodoxní přisluhovače, a v návalu nutných bláznů, mesianistů a obzvláštníků zadusí šance na životaschopnou komunitu. Nakonec zbude malá skupinka aparátníků bez aktivního členstva, zrcadlový obraz dnešní Obce.
Míchám se do židovských věcí již příliš dlouho na to, abych si nepamatoval, jak jedna po druhé zacházely na úbytě nadějné odštěpenecké židovské organizace. Bez skutečně jednotícího prvku je totiž jakékoliv spolčování bez perspektivy, ať už ten spolek podpoří dvacet ministrů a tři kardinálové, a nebo ne.
Všichni jsme židé. Všichni máme vědět, co takový tradiční žid má dělat - a můžeme se jednotit společnými pocity viny, že to neděláme. Kdy kdo z nás řekl kadiš za své mrtvé na jejich jarcajt? Hebrejsky? V synagoze? Kdy jsme naposledy zapálili svíčky a vypili pohár vína při páteční večeři? Kdo z nás ten kiduš byť i jenom předrmolí? Copak tohle je nějaká ortodoxie? Proč by se měli židovským tradicím učit jen evangelíci, adventisti a sem tam nějaký zbloudilý katolík?
A že je obec prohnilá? Je. Protože většina z nás tam nikdy nezkusila něco udělat. Nebo jsme se nechali odradit už tou paní v recepci. Nebo nabroušenými rasisty. Ale to, že je někdo mimoň či blb, neznamená, že takoví jsou všichni jeho druhu. Jeden ortodoxní magor neznamená, že nejsou úžasní zázrační rabíni. Jeden uřvanej pseudoliberál neznamená, že co liberál to podvodník a zloděj. Proč importovat zvyky ze zemí, kde se židé z nudy požírají mezi sebou, když je nás tady tak málo. Pravda, na Obci se žádná nová komunita už asi nezrodí. Tedy - sama od sebe. Ale obědy jsou dnes mnohem lepší, než když mi bylo sedm. A mají tam takové pěkné velké sály.
Maiselova 18 už není říše zla. Práskači odešli do Německa. Vámi nenáviděného Daníčka nepotkáte co je den dlouhý. Matana sídlí v Ungeltu. Obec je prostě liberálův sen. Jenom nejsou lidi. Co lidi, židi nejsou. Jen přijít, a něco vymyslet. Ať se to klidně jmenuje Liberální Unie nebo Konzervativní Konfederace, jen ať to k něčemu je. Ať to má obsah. A židy. A identitu. To není vůbec jednoduché. Je to mnohem těžší, než jen nadávat. Já to vím moc dobře, pronadával jsem dlouhých pár let.
Tvůj
Martin Šmok
Toto číslo věstníku Hatikva vychází za laskavého přispění liberální kongregace při Finchley & Pinner Synagogue v Londýně.
Děkujeme
:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::