Hatikva číslo 6.
| | |
| Rabbi Norman R. Patz | |
| Benjamin Kuras | |
| Joseph Faraha | |
| rabín John D. Rayner | |
| Vratislav Brázdil | |
| Benjamin Kuras | |
| Michal Abraham | |
| Zoša Vyoralová | |
| | |
| Simona Sternová | |
| | |
| Rozhovor s ředitelkou Domova seniorů Charlese Jordana, paní Ing. Helenou Frankenbergerovou | |
| Sylvie Wittmannová | |
| Martin Mandl | |
| Leo Pavlát |
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Odešel pan Vladimír Jan Rott
Dne 31.října 2000 zemřel
akademický architekt pan Vladimír Jan Rott.
Poslední rozloučení se zesnulým se konalo v
pátek 3.listopadu na židovském hřbitově v Praze.
Svou kondolencí se všem pozůstalím připojuje
představenstvo ŽLU
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Krátce po založení ŽLU v jednom z dopisů Jan Rott nastínil, jaké publikace židovské literatury bude třeba vydat:
----------------------------------------------------------------------------------
Kromě všeho, co je zjevně zapotřebí (od Betstube, přes Luach, Sidur pro šabat, všední dny i svátky s dobrým překladem a průvodcem po všech variantách a minhagim, až po chanukiot a chamišot), bude nutné co nejdřív, začít editovat dílo Loewovo, Landauovo a Rapoportovo. Je to práce na léta, musí se začít výchovou editorů a překladatelů, dle možnosti paralelně do angličtiny i do češtiny. Myslím, že Loew by se, díky nejen neexistujícímu Golemovi, ale hlavně díky obsahu svého myslitelského díla, mohl stát stejnou senzací jako nedávno Kafka. Příprava Loewovské konference je prvním krůčkem na cestě k obeznámení světa s dílem hlavních pražských myslitelů.
Také nemáme judaistický překlad Tóry do češtiny. To, co je, je heroické dílo dvou rabínů z konce let dvacátých a třicátých, ale jsou to při vší úctě překlady mnohde toporné a místy i nepřesné. Pro orientaci je lépe používat nový ekumenický překlad, i když v něm kontroverze byly vždy rozhodnuty z hlediska pro-křesťanského. Začít by se ta práce měla kritickou analýzou právě tohoto ekumenického překladu. Skončit by měla až vydáním kompletního tenachu.
Kromě toho, že je to historická nutnost, byla by edice Loewových textů a například reprinty starých ilustrovaných Gersonovych machzorů světovým unikátem a také úspěchem na trhu, pokud by se expedovaly do celého světa. Mimochodem myšlenka vydat machzor vznikla v Praze a tam také první machzor vyšel.
Tyto tři edice, pražský Sidur, rabíni a Tora by měly doprovázet výbory z Talmudu, které by mohly vycházet aspoň jako časopisecká dvojstránka. Je škoda, že nakladatelství Sefer na tyto prosby neslyší. Vím, ze to je letitá práce, ale zpoždění je, od roku 1938 dodnes, už víc než šedesátileté. V dobách temna jsme řadu textů vydávali v samizdatu, nákladem zprvu deseti až dvaceti průklepových výtisků, později i víc než třiceti výtisků na
počítači. Bylo to zkompilováno z popularizačních edic, hlavně amerických, například i z kritizovaného Neussera, nebo to byly výňatky z Talmudu pro děti, hlavně Baba Kama a Baba Mecia, slavné pasáže o břevnu přes cestu,
vypůjčeném džbánu atd. a tehdy nám to pomohlo při výchově dětí. Ty děti JSOU Židé dodnes, mnozí po narození vskrytu obřezaní, mnohé s v obci neregistrovanou Bat Micva, ale Maislovce se velkým obloukem vyhýbají, často po jediném polistopadovém doteku. V samizdatu vyšlo ale i několik rozsáhlejší překladů, většinou přehledných děl o judaismu. (Epstein, Jacobs...).
S těmi drobnými edicemi by se dalo na počítači začít skoro okamžitě. Takové drobné edice nechtějí vlastně nic než dobrou vůli a nějakou tu noc na přemýšlení. Ono se to pak na počítači vydá skoro samo. Bohužel jsme ediční práci po listopadu, opiti osvobozením, postoupili mladším, kteří slibovali a utvrdili nás, že Obec se na profesionální bázi postará...
A my naivkové jsme rádi vzdali to, co jsme dosud brali jako svou samozřejmou a tedy radostnou povinnost, o generaci či dvě mladším zakladatelům finančně fundovaného Seferu Nové ŽO. Teď, po deseti letech, jsme, až na málo výjimek, z poloviny vymřeli, z druhé odešli do lákavých svobod podnikavého kapitalismu. Tradice té nezištné práce a spolupráce zanikla. Muselo by to začít od začátku.
A proč vlastně ne? Že ano?
----------------------------------------------------------------------------
Židovská liberální unie prosí ty, kdo se na této práci podíleli a mají ještě samizdatové texty, aby o možném vydání některých z nich s námi mluvili.
……………………………………………………………………………………………………………………………
The Society for the History of Czechoslovak Jews prožívá hluboký smutek z náhlého odchodu našeho přítele Jana Rotta. V 80.letech jsme mu dodávali židovské knihy, které byly v Československu zakázané. Překládal a šířil je a působil jako centrum pro neoficiální síť židovského vzdělání. Jeho statečnost, vytrvalost, energie, nadšení, zápal a vize byly zdrojem inspirace Židům v Praze i ve světě. Třebaže jeho hlas již umlkl, připojujeme se ke všem, kdo jsou odhodláni pokračovat v jeho práci na znovuzrození českého židovství.
Naše upřímná soustrast Inně a Janovým dětem. Utrpěli velkou ztrátu. I my truchlíme.
Kéž Bůh dává útěchu pozůstalým za Jana Rotta mezi těmi, kdo truchlí za Sion a Jeruzalém.
Rabbi Norman R. Patz, President
Society for the History of Czechoslovak Jews
……………………………………………………………………………………………………………………………
“Ad mea veesrim šana,” nebo “bis hundrtcvancik jorn”, zdravívali jsme se.
“Ještě mám před sebou jedenačtyřicet tvůrčích let do té stodvacítky,” odpovídal vesele, když jsem se ho vyptával na zdraví.
“Vstupuji do poslední třetiny svého života,” vtipkoval ještě před několika týdny.
Znal jsem se s Janem Rottem něco málo přes rok, ale již naše první výměna dopisů přešla v hluboké a intenzivní přátelství. Setkali jsme se všeho všudy šestkrát, ale psali jsme si třikrát týdně. Naposledy jsme spolu a s jeho paní, spisovatelkou Innou Rottovou, seděli týden před jeho smrtí v kavárně G+G. Pochutnával si na Fedorově koktejlu z ovocných šťáv a říkal:
“Na ten sem budeme chodit častěji.”
Kromě pomalé vratké chůze na něm nebylo vidět nic, co by zpochybňovalo tu plánovanou stodvacítku. Poslední veselý e-mail mně posílal v noci 28. října, necelé tři dny před smrtí. Za tu krátkou dobu se stal jedním z nejvlivnějších mentorů mého života a jeho ztráta mě hluboce bolí.
Z jeho dopisů a e-mailů, vždy plných humoru a sebeironie, sálala moudrost tolerantního a vzdělaného liberálního židovského demokrata, s jasnou pamětí vzpomínek na českou židovskou demokracii předválečných let, ke které toužil, aby se české židovské organizace vrátily jako k modelu soužití. Pomohl mi pochopit, jak přežíval židovský disent jeho generace za komunismu a kolik samizdatových publikací vytvořil. Sděloval mi svoje zklamání nad postkomunistickou “érou komunismu bez tajemníků”, jak dnešní demokracii říkal. “Tento komunismus,” posteskl si, “sídlí zcela obecně v myslích a zvycích lidí, tedy také v naší Obci.” Hovořil o potřebě “spiknutí slušných lidí”. Toužil po větší otevřenosti české židovské organizace: Nejen ve smyslu širší pospolitosti Židů, včetně těch polovičních a těch, kdo se Židy chtějí stát, či prostě jen se s Židy přátelit, ale i otevřenosti informační, vůči členstvu i vůči veřejnosti.
Hledal v lidech to, co sám vlastnil v obrovské míře: přímost, upřímnost a poctivost, odvahu experimentovat a riskovat, ochotu přiznat omyl a pokračovat v práci, vzdělanost, štědrost a smysl pro humor. A věcnost – tachles. Štítil se mocichtivosti, povýšenosti, žvanivosti, korupce, intrikářství, předstíravosti, vypočítavosti, závisti, záludnosti a zloby.
“Člověk se nemůže obtěžovat vracet každou facku,” říkával.
Dokázal svou samotnou klidnou přítomností v lidech vylovit na povrch ty jejich nejlepší kvality a inspirovat je k ještě lepším. Ochotně naslouchal problémům druhých a nezatěžoval je problémy svými.
Vypočítával, kolik vzdělávací a publikační práce se zanedbalo a kolik je jí zapotřebí. Vkládal velké naděje do Židovské liberální unie, na jejíchž začátcích se podílel a jejíž založení byl částečně jeho nápad. Obdivoval výdrž, odhodlání a pracovitost těch osmi zakládajících členů, na jejichž schůzky občas chodíval a s nimž byl ve styku e-mailem.
“Celý Bejt Café, všech sedm+1+G, jste psali, nervovali se, scházeli se, vyjednávali, všechno věci, které já neumím, a lautr jste nepotřebovali vzácnou inspiraci, povzbuzení a víru, neboť kdybyste tyto rekvizity sami nevlastnili, s ničím byste si nezačínali,” odbyl skromně jeden z mých děkovných e-mailů. “Nejsem ani vzácnej ani nezasloužím hluboký obdiv a vděk. To jsou slova mě nehodná, já jich nejsem hoden.”
Ochotně pomáhal informacemi, radami, i občasným otcovským napomenutím, když diskuse přecházely v nevraživost, podezíravost, osobní antipatie či zášť, tou památnou větou, která by se hodila ŽLU do erbu:
“Kdo má máslo na hlavě, ať je odstraní.”
Jeho naděje a představy české židovské budoucnosti jej vedly k tomu, že od ŽLU očekával možná příliš mnoho příliš rychle. Jeho e-maily občas obsahovaly i zklamání a netrpělivost, silnou touhu vidět brzké konkrétní výsledky. Jako by cítil, že už má naspěch.
Česká židovská obec ztrácí v Janu Rottovi vzácnou osobnost, jejíhož vzdělání, moudrosti, nadhledu, ochoty a pracovitosti nedokázala plně využít - ke své škodě. My v ŽLU, kteří jsme měli tu vzácnou příležitost Jana Rotta poznat, mu dlužíme hodně práce, která by české židovství alespoň o kousíček přiblížila jeho představám, touhám a ideálům.
Kadiš za Jana Rotta recitovaly v sobotu 4.11. v Anglii Finchley Reform Synagogue, Northwood and Pinner Liberal Synagogue, Westminster Synagogue a Nottingam Progressive Congregation, v Americe Temple Sholom v New Jersey.
Zichrono livracha. Pamatujme na něho s požehnáním.
Benjamin Kuras
……………………………………………………………………………………………………………………………
Článek arabsko-amerického novináře Joepha Faraha vyšel 19.10.2000 v konzervativních novinách World Net Daily.
Od propuknutí bojů v Izraeli vyvolaných spory o Chrámovou horu jsem až dosud mlčel. Až dosud jsem se neobtěžoval říci: “Vidíte, říkal jsem vám to .” Ale déle to již nevydržím. Jsem nucen připomenout vám sloupek, jenž jsem napsal pouze několik týdnů před posledním povstáním. Ano, lidičky, předpovídal jsem to. To je v pořádku – zadržte potlesk. Konec konců, přál bych si, abych se byl mýlil. Od vypuknutí současných násilností v Jeruzalémě a jeho okolí bylo zabito více než 80 lidí (článek vyšel 19.10.2000, pozn. překladatelky). A pro co?
Uvěříte-li tomu, co se dočtete ve většině zpravodajských zdrojů, chtějí Palestinci domovinu a muslimové kontrolu nad místy, jež považují za posvátná. Jak prosté, že ano ? Tak tedy, coby arabsko-americký novinář, jenž dostatečně dlouho pobýval na Blízkém východě a musel uhýbat většímu množství kamenů a ručních granátů než mu po právu náleželo, vám musím říci, že to jsou falešné výmluvy, jež mají pouze ospravedlnit řádění, výtržnosti, a územní nároky. Zajisté není bez zajímavosti, že před arabsko-izraelskou válkou z roku 1967 neexistovalo žádné seriozní hnutí za palestinskou domovinu.
“Ale, Farahu,” můžete namítnout, “ to bylo ještě před tím, než se Izraelci zmocnili Západního břehu a starého Jeruzaléma.” To je pravda. V Šestidenní válce Izrael dobyl Judeu, Samaří a východní Jeruzalém. Tato území však nevydobyl od Jassera Arafata. Vydobyl je od jordánského krále Husseina. Nemohu se přestat podivovat nad tím, proč poté, co Izrael zvítězil ve válce, pojednou všichni Palestinci objevili svou národní identitu
Pravdou je, že Palestina není o nic reálnější než země ”za sedmi horami a sedmi řekami”. Poprvé bylo tohoto názvu užito v roce 70 n.l., když se Římané dopustili genocidy na Židech, zbořili Chrám a vyhlásili, že země Izrael již neexistuje. Od nynějška, slibovali Římané, bude země známa pod jménem Palestina. Název byl odvozen od Filištínů, národa goliášovského, poraženého Židy o několik staletí dříve. Římané tak potrestali Židy dvakrát. Rovněž se pokoušeli změnit název Jeruzalém na Aelia Capitolina, ale to mělo ještě kratšího trvání.
Palestina jako autonomní entita nikdy – předtím ani poté – neexistovala. Byla ovládána střídavě Římem, islámskými a křesťanskými křižáky, Otomanskou říší a krátce Brity po 1. světové válce. Britové posléze svolili k tomu, aby alespoň část země byla obnovena jako domovina židovského národa.
Neexistuje žádný palestinský jazyk. Neexistuje žádná typicky palestinská kultura. Nikdy neexistovala země známa pod jménem Palestina spravována Palestinci. Palestinci jsou Arabové, k nerozeznání od Jordánců (další novodobý vynález), Syřanů, Libanonců, Iráčanů atd.
Je třeba si uvědomit, že Arabové kontrolují 99.9 procent blízkovýchodního území. Izrael představuje jednu desetinu jednoho procenta územní rozlohy Blízkého východu. To je ovšem pro Araby příliš mnoho. Chtějí všechno. A o tom v konečném důsledku dnešní násilnosti v Izraeli jsou. Hamižnost. Pýcha. Závist. Žádostivost. Lhostejno, na kolik územních ústupků Izraelci přistoupí, nikdy jich nebude dost.
A co islámská svatá místa ? V Jeruzalémě nejsou žádná. Jste šokováni ? To je dobře. Neočekávám, že byste tuto brutální pravdu zaslechli od někoho jiného v mezinárodních médiích. Nebylo by to prostě politicky korektní.
Vím, co chcete říci: “Farahu, mešita Al-Aksa a Skalní dóm v Jeruzalémě představují třetí nejposvátnější místo islámu”. To není pravda. Faktem je, že korán o Jeruzalémě nevypovídá vůbec nic. O Mekce se zmiňuje několiksetkrát. O Medíně se zmiňuje nesčíslněkrát. O Jeruzalémě se nezmiňuje ani jednou jedinkrát. Z dobrého důvodu. O Mohammedově návštěvě Jeruzaléma neexistuje jediný důkaz.
Jak se tedy Jeruzalém stal třetím nejposvátnějším místem islámského světa ? Dnešní muslimové citují vágní pasáž koránu, sedmnáctou Suru, nazvanou “Noční cesta”. Vypráví se v ní o tom, že ve snu či vidině se Mohammed v noci přenesl “ze svatého chrámu ke chrámu nejvzdálenějšímu, jehož posvátné místo jsme požehnali, abychom mu ukázali naše znamení…” V 17. století někteří muslimové identifikovali oba dva chrámy, o nichž se výše uvedený verš zmiňuje, jako chrámy v Mekce a Jeruzalémě. A to je nejdále, kam islámské spojení s Jeruzalémem sahá – k mýtům, fantaziím, přáním.
Židé však mohou své kořeny v Jeruzalémě vystopovat až do doby Abrahámovy.
Poslední vlna násilností v Izraeli se vzedmula poté, co se vůdce strany Likud Ariel Sharon pokusil navštívit Chrámovou horu, základy chrámu zbudovaného králem Šalamounem. Je to nejposvátnější místo Židů. Sharon a jeho doprovod se setkali s kameny a pohrůžkami. Vím, jaké to je. Byl jsem tam. Dovedete si představit, co to pro Židy znamená, jsou-li vystaveni hrozbám a kamenování a je-li jim fyzicky bráněno vstoupit na nejposvátnější místo judaizmu ?
Jaké má tedy blízkovýchodní krize řešení ?
Upřímně řečeno, nedomnívám se, že vyřešit tuto krizi je vůbec v lidských silách. Ale, existuje-li přece nějaké řešení, musí začít pravdou. Předstírání pouze povede k dalšímu chaosu.
Stavění pětitisíciletého dědického práva podloženého neotřesitelnými historickými a archeologickými důkazy naroveň s nelegitimními nároky, přáními a požadavky nasazuje diplomacii a snahám o zachování míru psí hlavu.
…………………………………………………………………………………………………………………………..
(Zkráceně z brožurky anglického liberálního rabína Johna D. Raynera Principles of Jewish Ethics, které vydala v Londýně 1998 New Jewish Initiative for Social Justice)
Judaismus je mnoho věcí, ale především a nejzásadněji je to etický monotheismus – nejstarší na světě. To znamená, že učí, že vesmír dluží svou existenci jedinému Tvůrci, který je Bohem dobra, spravedlnosti, lásky, soucitu a odpouštění.
Tyto morální přívlastky nejen popisují Boží charakter a jeho vládu nad světem, ale také definují, co Bůh žádá od lidí. Vedle čehokoli jiného, co se žádá od těch, kdo vyznávají Boha, správné jednání je na předním místě. Patří do vyššího řádu důležitosti než všechno ostatní. Bez něho je správná víra i správný rituál bez významu.
Morální kvalita společnosti závisí na jednání jednotlivců, které zase závisí ve velké míře na učení, vedení a příkladu, který dostávají od rodičů, učitelů a jiných lidských vzorů, a také na tom, do jaké míry osobně odpovídají nebo neodpovídají hlasu svého svědomí, což je hlas Boží v nich.
Judaismus stojí na osmi etických kategoriích:
1. Všichni lidé jsou stvořeni k obrazu Božímu a musí se proto s nimi jednat s úctou, láskou, ohledem a citlivostí, které jim z tohoto důvodu příslušejí.
2. Judaismus cení svobodu téměř nade vše ostatní: u jednotlivců svobodu od útlaku, u národů od nadvlády.
3. Judaismus klade důraz na spravedlnost.
4. Stejné místo má soucit, především vůči slabším, utlačovaným, prchajícím, posílený vlastní židovskou zkušeností.
5. Určitá míra univerzalismu, vycházející ze zkušenosti Židů jako menšiny roztroušené po mnoha zemích, která nás nutí myslet globálně, za celé lidstvo.
6. Vášnivá touha po míru.
7. Hluboká starost o budoucnost lidstva, která se v naší dnešní situaci se musí promítat do ochrany životního prostředí pro budoucí generace.
8. A konečně mesianismus – to znamená naděje a přesvědčení, že nakonec dobro zvítězí nad zlem, a víra, že lidé, jako partneři Boží, dostali odpovědnost za to, aby spolupracovali na mesiánském cíli, který se bude vyznačovat nejen zdokonalenými jednotlivci, ale i dokonalou společností. Takže to je povinností židovského lidu a všech, kdo sdílejí jeho vizi.
1. Napodobovat Boha v jeho morálních kvalitách především svatosti a soucitu.
2. Chovat se ke každému jako stvoření k obrazu Božímu.
3. Ctít posvátnost lidského života.
4. Co se nám samým protiví, nečinit jiným.
5. Nevraždit.
6. Nezabíjet.
7. Nedopouštět se únosů.
8. Nepůsobit tělesné zranění.
9. Neloupit.
10. Nekrást.
11. Nelhat.
12. Neporušovat sliby.
13. Nepomlouvat.
14. Neponižovat.
15. Nebažit po právoplatném majetku druhých.
16. Nesoudit ukvapeně.
17. Posuzovat druhé soucitně.
18. Neproklínat.
19. Neprojevovat nenávist.
20. Neodhlížet stranou od utrpení.
21. Milovat bližního jako sebe.
22. Ctít důstojnost druhých.
23. Ctít vlastnictví druhých.
24. Mluvit pravdu.
25. Šířit radost
26. Usilovat o mír.
27. Konat laskavé skutky.
28. Nemstít se.
29. Nezazlívat.
30. Nebýt škodolibí.
31. Odpouštět.
32. Být nápomocní i protivníkům.
33. Ctít jiné, jací jsou.
34. Rovnoprávnost muže a ženy.
35. Tolerance odlišné sexuality.
36. Respekt k rasové odlišnosti.
37. Láska k cizincům.
38. Snaha o harmonické soužití s jinými národy.
39. Rovnoprávnost Židů rodilých a konvertitů.
40. Nevinit děti za skutky rodičů.
41. Nevykořisťovat vdovy a sirotky.
42. Nevykořisťovat cizince.
43. Pečovat o vdovy, sirotky a cizince.
44. Nevykořisťovat tělesně postižené.
45. Být nápomocní tělesně postiženým.
46. Respektovat duševně postižené.
47. Pohostinnost k cizincům.
48. Osvobozovat utlačované.
49. Navštěvovat nemocné.
50. Pečovat o staré.
51. Pohřbívat mrtvé.
52. Chlácholit truchlící.
53. Odstraňovat bídu.
54. Neutlačovat chudé.
55. Pomáhat chudým k prosperitě.
56. Dávat chudým.
57. Zmírňovat bídu.
Etika rodinná
58. Doporučuje se manželství.
59. Manželství je nejlepší prostředí pro sexuální život.
60. Manželství vyžaduje vzájemnou lásku, úctu a věrnost.
61. Manželství je ideálně na celý život, ale dá se rozvést.
62. Doporučuje se plodit děti.
63. Odpovědná kontrola početí je povolená.
64. Přerušení těhotenství za určitých podmínek.
65. Rodiče mají povinnosti vůči svým dětem.
66. Děti mají povinnosti vůči svým rodičům.
67. Děti mají dědická práva.
68. Vzdělání musí mít nejvyšší prioritu.
69. Vzdělání je pro obě pohlaví.
70. Vzdělání musí být dostupné všem,
71. K učitelům se musíme chovat s úctou.
72. I k žákům se musíme chovat s úctou.
73. Vzdělání je nepřetržitý proces.
74. Zaměstnavatelé nesmějí utlačovat zaměstnance.
75. Zaměstnavatelé musí dbát o blaho zaměstnanců.
76. Zaměstnavatelé mají vůči zaměstnancům povinnosti.
77. Zaměstnanci mají právo odmítnout práci za nepříznivých podmínek.
78. Plná zaměstnanost by měla být cílem společnosti.
79. Poctivost a fair play v obchodě.
80. Prodejce je odpovědný kvantitu a kvalitu zboží,které prodává.
81. Kupující nesmí marnit prodejcův čas, jestliže nemá zájem koupit.
82. Nadměrný úrok je nemorální.
83. Péče o zdraví je povinností všech.
84. Lékaři mají zvláštní odpovědnost.
85. Prioritu má záchrana života.
86. K pokusu o záchranu života není zapotřebí jistoty, že pokus bude úspěšný.
87. Prevence je lepší než léčba.
88. Povinnost zmírňovat bolest.
89. Zákaz uspíšit smrt umírajícího pacienta.
90. Sdělovatelé musí usilovat o pravdivost.
91. Sdělovatelé se nesmějí nechat korumpovat.
92. U soudů musí vládnout spravedlnost.
93. Spravedlnost musí být nekorumpovatelná a nestranná.
94. Soudní postup musí poctivý.
95. Svědci musí svědčit pravdivě.
96. Trest musí být humánní.
97. Vládci musí vládnout spravedlivě.
98. Demokracie je jediná přijatelná forma vlády.
99. Občané musí dodržovat zákony.
100. Občané musí přispívat na společnost.
101. Válce je nutné se vyhnout téměř za každých okolností.
102. Mezinárodní spory se musí řešit mírově.
103. Musí se pěstovat mezinárodní spolupráce.
104. Konečným cílem je sbratřené lidstvo.
105. Pečovat o prostředí.
106. Neničit.
107. Chránit přírodu.
108. Laskavost k zvířatům.
109. Etické stravování (nepřejídání, neopíjení, ne plýtvání, bezbolestná porážka).
110. Úcta k přírodě.
John D. Rayner
……………………………………………………………………………………………………………………………
Budeš se radovat před Hospodinem svým Bohem - Židovský rok a jeho svátky
doc. Dr. František Kunetka, Matice Cyrilometodějská Olomouc, 2000 (publikace se podrobně zabývá židovským rokem a jeho svátky)
Svár bratří v domě Izraelském
Much Theodor;Pfeifer Karel; Themis, 2000 (Židovstvo mezi fundamentalismem a osvícením)
Židovské osvícenství - Mezi Córdobou a Berlínem
Maurice - Ruben Hayoun, Volvox Globator, Praha 1998 (Historie židovského osvícenství)
Dějiny židovského národa
Paul Johnson
Židé - dějiny a kultura,
kolektiv autorů, Židovské muzeum Praha (výborná publikace o dějinách Židů v naší zemi, antisemitismu a židovských svátcích a zvycích)
Židovské tradice a zvyky
kolektiv autorů, Židovské muzeum Praha (židovské svátky, tradice a zvyky s bohatým obrazovým doplněním)
Judaismus od A do Z
Jaakov Newman, Gavriel Sivan; Sefer Praha, 1998
(slovník judaismu)
Také jsou zajímavé a poučné internetové stránky:
www.shmil.cz
Připravil Vratislav Brázdil
……………………………………………………………………………………………………………………………
Ono v té židovské “identitě” jde míň o to, kdo podle jakých pravidel Žid je či není, a víc o to, co dělá, když už se za Žida pokládá. Judaismus není ani tak náboženství, národnost, či etnická příslušnost, jako soustava myšlenek, pravidel a praktických návodů, které člověku ukládají povinnost a zároveň pomáhají neustále překonávat sebe samého. Svou omezenost, nevzdělanost, bigotnost, předsudky, nenávist, lenost, zatvrzelost, návyky, pudy, emoce, dogmata. Je vedlejší, kolik či které z těchto pomůcek používá. Důležitější je, zda ho jejich používání vede k růstu osobnosti, ducha a schopností, nebo k mechanickému krnění.
Je také méně důležité, zda člověk, který se za Žida pokládá, věří v Boha či ne. Důležitější je, zda aspoň připouští možnost, že židovská tradice – s Bohem či bez Boha – obsahuje ty pomůcky k sebepřekonávání.
Viz stará anekdota:
Kongregace nemůže sehnat povinných deset mužů, aby mohla začít bohoslužbu. Je jich pořád jen devět. Po dlouhém čekání na desátého se rabín zeptá Finkelsteina:
“Toho sem nedostaneme ani heverem, on v Boha nevěří.”
“Kdo po něm chce, noch, aby věřil v Boha? Stačí, když se překoná a pomůže nám se pomodlit.”
Potřebujeme se vzájemně a potřebujeme se všichni. Ti věřící i ti nevěřící, ti nejistí, částečně věřící i jinak věřící. Pro začátek stačí zvědavost a touha se tu a tam překonávat, a umožňovat druhým, aby mohli dělat totéž. O samotě je to mnohem těžší.
Kvůli tomu vzniká to, čemu se říká židovská kongregace.
……………………………………………………………………………………………………………………………
Z korespondence redakce Hatikvy
Vážená redakce,
asi pravděpodobně píši tento příspěvek pozdě, jelikož oznamovaná akce se bude konat začátkem listopadu, ale i tak žádáme, aby se ve Vašem časopise napsala zmínka o tom, že dne 9.listopadu se slavnostně otevřela nová synagoga v Liberci. Je to první poválečná synagoga, která byla postavena na území České republiky a ve střední Evropě. První Minchu v této synagoze povede zemský rabín, K.E.Sidon. Slavnostní otevření této synagoga se koná v 12.05 hodin.
Tato nová synagoga stojí na místě původní synagogy, která byla vypálena za "Křišťálové noci " v roce 1939. Je to tedy přesně po 61 letech, kdy se na tom samém místě otevře synagoga nová. V ní bude vystaven i ohořelý zbytek tóry, který se dochoval a byl nalezen v archívech. Nedávno byl z tohoto archívu vydán.
Michal Abraham,
tajemník ŽO Liberec
http://www.volny.cz/zoliberec
……………………………………………………………………………………………………………………………
Ve dnech 16.4. - 3.5. 2001 se uskuteční v Izraeli program SAR EL pro zájemce ve věku od 35 do 65 let, s dobrým zdravotním stavem.
Veškeré informace na telefonním čísle 02-24231520, nebo 02-24213012.
Zoša Vyoralová
Agentura Sochnut
……………………………………………………………………………………………………………………………
V podvečer 19.10. navštívil jordánský princ Hassan v doprovodu knížete Karla Schvarzenberga náš klub v literární kavárně G&G.
……………………………………………………………………………………………………………………………
Se svou Reformní kongregací přijel z Glasgow i její rabín Pete Tobias. Několik z nás s nim strávilo večer, na který hned tak nezapomeneme.
Dlouhovlasý rabín pouze v Praze bez kytary, jinak většinou s ní, nám vyprávěl, jaké to bylo postavit se jako Liberální rabín do čela Reformní kongregace. Jak musel zpočátku čelit jisté nedůvěře a předsudkům a s jakou radostí nedávno vyslechl přáni jednoho ze svých mládežníků stát se rabínem. Ten večer jsme si střídavě sdělovali zkušenosti ze života právě nastartované ŽLU a již dlouho etablované obce glasgowské. S jakou samozřejmostí a s jakým pochopením reagoval Pete Tobias na náš popis členské základny, jako lidu moudrého vedení chtivého, ale ve víře mnohdy přinejlepším vlažného! On se na vztah Žida k Bohu dívá jako na jakýsi proces, který může probíhat libovolně pomalu a nesměle, jako na pootevírání dveří a nechává na každém jednotlivci, zda sáhne po klice, nebo ne. A nezatratí ho, když se před těmi dveřmi zastaví a rozhodne se nevstoupit ... Mimoto s nim byla sranda ...
……………………………………………………………………………………………………………………………
Osmého listopadu měl ohlášenou přednášku a besedu v našem klubu pan Leo Pavlát, ředitel Židovského muzea Praha.
Na dvacet účastníků vyslechlo velmi zajímavé shrnutí toho, co se od listopadu ´89 měnilo a změnilo v pražské Židovské obci. Zajímavé jsou i plány Obce do budoucna.
Upřímná diskuse k problémům života pražských Židů se pak samozřejmě dotkla i oblastí, které zůstávají předmětem různého chápání postavení a poslání Židovské obce.
Pozdě večer jsme však odcházel s pocitem, že nám jde o „společnou“ věc a že najít také společná řešení už je jen otázkou času a dobré vůle.
ms
Rozhovor s ředitelkou Domova seniorů Charlese Jordana, paní Ing. Helenou Frankenbergerovou.
Domov seniorů Charlese Jordana se nachází v pětipatrovém činžovním domě v ulici Milady Horákové, poblíž stanice metra Hradčanská. Budova vystavěná v roce 1938 na parcele zakoupené “ženským spolkem pro výchovu chudých osiřelých dívek israelitských” sloužila původně jako židovský sirotčinec. V dalších letech prošlo vlastnictví i způsob užívání domu mnoha různými peripetiemi ( soudní budova, poliklinika, atd.), než byl v roce 1991 navrácen původnímu majiteli - tj. Pražské židovské obci. Z rozhodnutí PŽO byl dům přebudován na domov seniorů a 28.6.1999 se do něj mohli nastěhovat první klienti. Ředitelku Domova seniorů Charlese Jordana, paní Ing.Helenu Frankenbergerovou jsme si dovolili požádat o rozhovor.
“Paní ředitelko, dům, ve kterém se Domov nachází je krásně a účelně zrekonstruován, vnitřní prostory působí útulným dojmem, snad jen, co říkáte poměrně rušnému místu, které bylo pro domov vybráno?”
“To místo má samozřejmě své klady i zápory. Ruch by ani tak nevadil, uvnitř bloku, ve dvoře byla zřízena hezká, klidná zahrada, kde je za příznivého počasí radost pobývat. O něco horší je to s dostupností Domova, největší problém pro naše klienty představují vstupy a výstupy z metra, čili veliké množství schodů.”
“Kolik klientů u vás momentálně pobývá a jaké je jejich složení?”
“První klienti byli přijati 28.6.1999 a do srpna téhož roku se Domov úplně zaplnil. Přesto, že věkový průměr našich klientů je vysoký - kolem devadesáti let - můžeme se pochlubit jednou úžasnou věcí. Od chvíle, kdy se Domov zaplnil, zůstává plný a neměnný stav. Rozumíte, neměnný, čili doposud nás nikdo neopustil. Pouze jedna jediná paní, ta se odstěhovala zpět domů, protože ve svých více než osmdesáti letech byla ještě plná energie a režim Domova jí nevyhovoval.
Jinak máme u nás tři druhy klientů. První bydlí v bytech, sestávajících z jednolůžkového pokoje a koupelny s toaletou. Na tyto byty mají dekret na dobu neurčitou. Těchto klientů je tu momentálně osm. Druhým typem ubytování jsou vícelůžkové pokoje, určené pro dlouhodobě ležící klienty. Původně se předpokládalo, že tyto pokoje budou využívány k přechodnému pobytu pro lidi, kteří jsou například propuštěni z nemocnic, potřebují doléčit a takříkajíc dát dohromady. V praxi se ale ukázalo, že tito lidé, ať už z jakýchkoli důvodů, většinou zpátky domů nemohou a zůstávají v Domově natrvalo. Tak se stalo, že i tyto pokoje jsou zaplněny nastálo. Dlouhodobý pobyt na čtyřlůžkovém pokoji jistě není ideální, ale nic lepšího nelze momentálně udělat. Pobyt v nějakém ústavu by pro ně byl nepochybně ještě horší. Také těchto klientů máme v současnosti osm. Volný zůstává pro případ potřeby pouze jeden, tzv. karanténní pokoj.
Třetí typ klientů u nás pobývá v takzvaném denním centru. Přijedou, resp. jsou přivezeni ráno, stráví zde den a večer zase odjíždějí domů. Připravujeme pro ně různorodý program, včetně cvičení, nejrůznějších kulturních a společenských aktivit i výletů. Dovoz a odvoz mají zajištěn. “
“Služeb, které Domov seniorů poskytuje ovšem zdaleka nevyužívají pouze vaši klienti.“
“Ano. Mnoho lidí k nám dochází také za zdravotní péčí a na rehabilitace. V Domově ordinuje praktická i rehabilitační lékařka, v rámci rehabilitace je k dispozici také vodoléčba, elektroléčba, magnetoterapie, ergoterapie, masáže a různé druhy cvičení atd. Klienti, ale i ostatní členové a zaměstnanci Pražské židovské obce u nás mohou využít i některých dalších služeb, jako například kadeřnictví, pedikůry či praní prádla.
Zapomenout nesmím ani na košer kuchyni, kde se rovněž stravují nejen naši vlastní klienti. Dochází k nám i další lidé a kromě toho sociální oddělení zajišťuje rozvoz jídla domů. Mimo jiné se můžeme pochlubit i tím, že jsme dokonce byli požádáni izraelskou velvyslankyní, abychom připravili pohoštění pro raut, který velvyslanectví pořádalo v době pražského zasedání Mezinárodního měnového fondu.
Určitým problémem ovšem zůstává shánění košer potravin, například uzenin, sýrů a ostatních mléčných výrobků. Čas od času jsme kvůli jejich obstarávání nuceni zajíždět až do Vídně, což se pochopitelně poněkud prodraží.”
“Můžete nám říct, odhlédneme-li od současného plného stavu, jaké jsou vlastně podmínky přijetí do Domova seniorů? Hraje i zde nějakou roli halachická definice židovství?”
“Rozhodující je členství v židovské obci. Momentálně je tu pouze jedna paní, která sama není Židovka, nicméně byla přijata s ohledem na své dva nebožtíky židovské manžely. Jinak, na druhou stranu, ortodoxního zde máme pouze jednoho muže.
Všichni klienti s námi velice rádi oslavují náboženské svátky, ale mám dojem, že je prožívají spíše z té lidské stránky, jako milou a dojemnou vzpomínku na mládí.
“Jak je to s financováním Domova?”
“Naše financování je takzvaně vícezdrojové. Největší část nákladů nese Pražská židovská obec, dále dostáváme určitou, rok od roku menší, státní dotaci, podporuje nás Občanské sdružení Charlese Jordana, obdrželi jsme grand od magistrátu i od Obvodního úřadu Prahy 6. Sem tam dostaneme nějaký dar.
Jistou částkou přispívají také samotní klienti. Za bydlení v samostatných bytech se platí nájem odpovídající přibližně nájmu v adekvátním bytě první kategorie. Částky za nájem i stravu dohromady se většinou pohybují v rozmezí čtyř až pěti tisíc korun měsíčně. Za pobyt na vícelůžkovém pokoji se platí 120 korun denně.”
“Zdá se být evidentní, že výborná péče a vlídné prostředí Domova vašim klientům, soudě podle jejich věkového průměru i podle půl druhého roku nezměněného stavu lidí v Domově, vysloveně svědčí.”
“Ano, je to tak a z toho také máme největší radost. Výjimkou nejsou ani takové případy, jako případ jedné paní, kterou jsme k nám přijali z léčebny dlouhodobě nemocných, kde po mozkové příhodě celý rok pouze netečně seděla u okna, nechodila ani nemluvila. Poté, co u nás prošla ergoterapií, rozhýbala se a postupně se jí vrátila řeč. Nyní je schopna dokonce i jezdit s ostatními na výlety a když přijede z Kanady na návštěvu její syn, chodit s ním po Praze.
Máme zde dvě paní, přítelkyně, které se, ač bydlely blízko sebe, už dlouhý čas nebyly schopny stýkat, pouze si telefonovaly. Teď u nás mají společný dvoupokoj, odpadla jim spousta starostí, ulevilo se jim a velice jim to psychicky i fyzicky prospělo.
Čili, jednoduše řečeno, lidé jsou zde spokojeni a tak se drží. Je téměř neuvěřitelné a pro nás pro všechny nesmírně povzbudivé vidět, jak se i lidé v tak vysokém věku, například při oslavách narozenin či nejrůznějších svátků, které pro ně pořádáme, dokáží radovat.”
“Děkuji Vám za rozhovor.”
Ptala se Irena Dousková
……………………………………………………………………………………………………………………………
Před několika lety začala Andrea Ernyeiová učit jednoho chlapce, Jakuba Mahlera, a dvě děvčata, Sáru Kukačovou a Juditu Škodovou, ve svém odpoledním programu, kterému říkala “cheder”. Později se “cheder” rozšířil o více dětí a Andrea byla nucena poohlédnout se po spolupracovnících a prostoru. V roce 1997 do malého “chedříku” chodily děti jednou za týden. A tak začal nový projekt Židovské odpolední školy Bejt Elend. V počátcích mohl Bejt Elend s laskavým svolením Pražské židovské obce používat sukku Židovské radnice. Školička se však nadále rozrůstala. V roce 1999 nezávislá odpolední židovská škola disponovala čtyřmi vyučujícími. Dětí bylo v té době již dvacet dva a tak se program rozdělil na dvě odpoledne v týdnu. Sukka již svým prostorem nevyhovovala.
Bývalá ředitelka pražské židovské školy Gur Arije a gymnázia Or chadaš, Eva Nováková, nabídla nezávislé odpolední škole Bejt Elend dvě malé třídy.
Bejt Elend se nadále rozrůstá. K dnešnímu dni má třicet tři žáků a program je rozdělen do tří dnů v týdnu. Odpolední nezávislá židovská škola Bejt Elend je první odpolední školou v České republice pro děti od pěti do třinácti let. Je zaměřena na židovské tradice a výuku hebrejštiny. Výlučně židovský program obohacuje výukou anglického jazyka.
Mimo běžný školní rok mají děti možnost účastnit se na programu Bejt Elend školy v přírodě a mnohých zajímavých výletů po České republice a zahraničí. Mohu jmenovat návštěvu londýnské reformní židovské komunity ve Finchley, zrušení jom kipurového půstu s lubavičským rabi Gluckem v jeho domě v Londýně a výlet do Salzburku.
Nezávislá odpolední židovská škola Bejt Elend se stěhuje na novou adresu: Mánesova 8, Praha 2. Mimo prostor k vyučování zde děti mohou používat i velkou zahradu. Máte-li zájem o bližší informace či přihlášení svého dítěte na druhé pololetí školního roku, volejte Jitku 0603 168 427 nebo Andreu 0603 306 199 anebo pošlete e-mail na adresu: elend@mail.com.
Nezávislá odpolední židovská škola Bejt Elend je podporována American Joint Distribution Committee, Mr. Larry J. Hochberg Foundation, Wittmann Tours, Bejt Simcha, Winters Family Foundation.a příspěvky rodičů.
……………………………………………………………………………………………………………………………
Liberální unie na návštěvě v brněnské obci
V pátek 27. 11. 2000 navštívili Židovskou obec Brno představitelé Židovské liberální unie v čele s její předsedou, Josefem Kohoutem a místopředsedou Františkem Fendrychem. Dostavilo se 10 Brňanů. Naši hosté se snažili na vlastních životních osudech demonstrovat vyvíjející se vztah k židovství a předkládali důvody, které je zavedly na platformu reformního judaismu (jeho náboženská podstata nebyla předmětem diskuse). Vyjadřovali snahu začlenit se do struktur Federace židovských obcí, pokud obě strany dospějí k dohodě. Ze strany přítomných členů židovské obce bylo většinou vyjadřováno pochopení pro vlastní naplňování identity. Mnozí dali najevo souhlas s pluralitní základnou českého židovstva a založení Unie vnímají jako krok k tomuto cíli. Určité rozpaky se týkaly pasivity nespokojených členů pražské Židovské obce na její vlastní půdě a některých forem vyjadřování nesouhlasu ze strany “reformistů”.
V Brně máme dlouhodobě dobrý vztah s představiteli Židovské obce Praha i s vrchním rabínem. Zřejmě díky mimořádnému členství, relativně nižšímu počtu členů a pluralitnímu vedení obce (při respektování Statutu FŽO) naši členové dosud nevyjádřili potřebu zakládat déletrvající odbojnické skupiny. Přesto, že jsme se podrobili většinovému hlasováni na Radě FŽO a akceptovali poslední úpravu Statutu Federace, mnohým z nás se příliš nelíbí. Ani ne tak z důvodu přímého dopadu na život naší obce, ale z principu. V době, kdy se i u nás objevují jiné názory a cesty k židovství, by bylo prospěšné dospět k organizaci Federace židovských obcí na širším základě. Protože to tak funguje například v Londýně, kde jsou vedle sebe pod jednou střechou organizováni chasidé, ortodoxní a reformisti, lze předpokládat úspěšnou aplikaci i na české poměry. Diskuse není o tom, která komunita či náboženská praxe je lepší, ale zda je zájem vytvořit podmínky pro koexistenci všech, kteří sice mají odlišné (náboženské) představy, ale chtějí organizačně patřit k jednomu společenství a spolupracovat všude tam, kde mají společné zájmy.
……………………..……………………..
Děkujeme Židovské obci v Brně za pozvání našich zástupců k užitečné a příjemné diskusi, v jejímž závěru si podali ruce i dva zdánlivě nesmiřitelní odpůrci. Zvláště jsme pak vděční za nečekaný finanční dar na podporu vydávání časopisu Hatikva.
Představenstvo ŽLU
……………………………………………………………………………………………………………………………
Starý Porges, který platil v kruhu své rodiny za mudrce, vykládá svým vnukům rozdíl mezi tímto a oním světem.
“Tak se podívejte, děti: Tenhle svět, co ho vidíme, nepatří nám, židům, ale patří křesťanům. Zato onen svět, kam přijdeme po smrti, bude patřit nám.” - Pauza. - Po chvíli dodá mudrc: “Totiž, já bych se zasmál, kdyby onen svět patřil také křesťanům!”
……………………………………………………………………………………………………………………………
Názory, polemiky, diskuse ...
……………………………………………………………………………………………………………………………
B. Kuras reaguje v poslední Hatikvě (“Jak je to s tím lhaním”) na můj článek z Lidových novin přetištěný Roš Chodešem. Ve svém textu jsem poukázal na to, jak B. Kuras svévolně překrucuje fakta, a v této souvislosti připomenul, že již ve svém starším článku pro Lidové noviny (25.9. 1999) vložil do úst anglického reformního rabína A. Goldsteina urážlivá slova na adresu pražské židovské obce.
B. Kuras to považuje za “nařčení”. Protože neuvedl, o jaký výrok jde, uvedu ho celý: “Takzvané židovské vedení dokončuje to, co načaly dva totalitní režimy.” O uvedeném citátu jsem hovořil s rabínem Goldsteinem v Brně letos v únoru. Rabín Goldstein se od výroku distancoval, a proto jsem hledal vysvětlení u autora článku, B. Kurase. Ten mi 14.2. e-mailem sdělil: “... nebudu se snažit dokazovat, zda jsem správně citoval jednoho rabína či měl doslovné schválení textu od druhého, přijímám místo toho plnou osobní odpovědnost za vše, co se kdy objevilo pod mým jménem a za všechny nepřesnosti, neověřenosti, necitlivosti i urážlivosti a všem dotčeným se tímto omlouvám....” O osm měsíců později se už B. Kuras neomlouvá - brání se proti “nařčení”.
B. Kuras dále v Hatikvě napsal, že jsem “obdržel od rabína Goldsteina vysvětlení, že citovaný výrok asi skutečně vyslovil a co jím myslel.” Rabín Goldstein mi 19. září vskutku napsal. Uvedl, že mu o mém článku bylo řečeno, že “jde o útok na B. Kurase”. Kdo asi takto text rabínovi interpretoval? Rabín Goldstein mi současně objasnil, že “takzvaným židovským vedením” nechtěl zpochybnit legitimitu českého židovského vedení. Jak zpětně připustil na základě své zkušenosti s plzeňskou židovskou obcí, “mohl říci, že ´takzvané vedení´ zmenšovalo šance venkovských obcí”.
O nejohavnější části citátu, dodávající “takzvanosti” příchuť samozvanosti a usurpátorství, když je navozena přímá linie mezi současným českým židovským vedením na jedné straně a nacisty a komunisty na straně druhé, se rabín Goldstein ve své reakci nezmínil. Zaslal jsem mu proto anglický překlad celého mého článku. Rabín Goldstein mi poté (21.9.) napsal: “Vaše odpověď mi umožnila nahlédnout záležitost v souvislosti. Hovořil jsem s panem Kurasem a požádal ho, aby několik příštích dnů nepodnikal nic, dokud se nesejdu s ním a dr. Leo Hepnerem, předsedou Evropského výboru Světové unie progresivního judaismu, v naději na příští konstruktivnější vztahy ve prospěch všech zúčastněných.”
Rabín Goldstein vzápětí navštívil Českou republiku a Slovensko. Po svém návratu mi (28.9.) poslal další e-mail: “Podnikl jsem úspěšnou cestu...do Bratislavy, Brna a Prahy. Umožnila mi nahlédnout obtíže působené panem Kurasem. Sejdu se s ním, jak nejrychleji budu moci, a doufám, že v budoucnosti dojde ke konstruktivnějším vztahům.”
Soudě podle posledního příspěvku B. Kurase do Hatikvy, s rabínem Goldsteinem se nesešel. Nebo se s ním sešel, ale konstruktivnější vztahy chápe velice po svém.
Leo Pavlát
ředitel Židovského muzea v Praze
……………………………………………………………………………………………………………………………
Toto číslo vychází za laskavého přispění Židovské obce Brno. Děkujeme