HATIKVA číslo 7

Obsah čísla:

…a nakonec se vrátí k jednacímu stolu	Yehuda Lahav
poselství chanuky	Jakub Šváb
stavitelky, ne přidavačky	Rozhovor s Marnou Sapsowitz
národní identita	Eva Pavlíková
quo vadis unia?	Radmila Zemanová-Kopecká
nové knihy
yehuda lahav mezi námi	rz
rozšiřovat hitlerovu bibli už není v čechách beztrestné!	Jiří Hráček
židovství není o tom, kdo koho drží za ruku	Rozhovor s Kateřinou Tlustou
eva erbenová v děčíně	ms
romská domobrana	Fedor Gál
reformní hnutí v souvislostech (2.část)	Jewish by Choice
přes córesy k svobodě	Benjamin Kuras
zasedalo nové představenstvo ...	redakce

... a nakonec se vrátí k jednacímu stolu

Náměstek izraelského ministra obrany, Efrajim Sneh se domnívá, že palestinsko-izraelský konflikt se dostal “do cílové rovinky”. Nyní se podle jeho názoru vede “poslední boj o Erec Jisrael” a po něm přijde dohoda. Odpovídalo by to schématu katarze v klasické řecké tragedii. Avšak dokonce i pokud by to byla pravda, otázka zní, jak dlouhá je v tomto běhu cílová rovinka? A kolik sil odčerpá poslední vypětí, než běžci dosáhnou vytouženého cíle?

Palestinsko-izraelský spor je v dnešním světě mezi národnostními konflikty jedinečný tím, že – jak to vyjádřil izraelský spisovatel Amos Oz – v něm “stojí právo proti právu” a nikoli právo proti bezpráví. A také tím, že obě strany si mohou právem dělat nárok na celé sporné území – Izraelci třeba na Hebron, Palestinci na Jafu; o Jeruzalémě ani nemluvě. A rovněž tím, že žádná z obou stran nemá “zázemí”, které by jí zůstalo, ztratila-li by celé sporné území (jaké mohlo mít například Německo nebo Francie po ztrátě Alsaska-Lotrínska). Z toho vyplývá, že konflikt je řešitelný jedině kompromisem a že to bude kompromis těžko dosažitelný a v každém případě bolestný pro obě strany, protože každá z nich se bude muset zříci části území, které ji – jak řečeno - podle jejího přesvědčení patří právem.

Toho si byli plně vědomí izraelští a palestinští vůdcové, kteří před sedmi lety v Oslo podepsali dohodu o vzájemném uznání a o řešení podle koncepce “území za mír”. Jelikož si toho byli vědomi, dohodli se na postupném řešení problémů. Předpoklad byl, že každý vyřešený částečný problém zvýší vzájemnou důvěru a v ovzduší prohlubující se vzájemné důvěry bude možné dospět i k řešení nejtěžších problémů, které se zpočátku zdály být neřešitelné. Skutečný vývoj se po dlouhou dobu zdál potvrzovat logiku tohoto postupu. Mezi Izraelci a Palestinci – a to nejen mezi politiky, ale především mezi důstojníky, vedoucí bezpečnostních služeb, podnikateli, obchodníky, zaměstnavateli a zaměstnanci, také mezi intelektuály – se za sedm let vyvinuly dříve zcela nepředstavitelné svazky spolupráce. Tyto svazky však přece jen nebyly nikdy nerušené. Vzájemnou důvěru narušovaly hlavně občasné vlny atentátů a teroristických akcí na jedné straně a neustálé rozvíjení židovských osad na obsazených územích, na druhé straně. Když ale prezident Clinton v létě pozval premiera Ehuda Baraka a předsedu Jasíra Arafata do Camp Davidu, zdálo se, že přes všechny potíže, je konečná dohoda na dosah ruky. Opravdu, premier Barak přišel do Camp Davidu s návrhy ústupků, jaké před ním žádný izraelský premier nepředložil. Barak byl natolik přesvědčen, že Arafat jeho dalekosáhlé návrhy příjme, že přes námitky mnoha ze svých poradců na pořad dne nastolil i otázku Jeruzaléma a navrhl přijetí prohlášení o “ukončení konfliktu”.

Ukázalo se však, že tak daleko vzájemná důvěra ještě nepokročila. Jeruzalém, a především Chrámová hora v něm, se ukázaly být príliš těžkým soustem. Pozorovatelé a experti se rozcházejí v názorech, co bylo bezprostřední příčinou ztroskotání konference. Někteří se domnívají, že Barak se příliš nerozvážně hnal dopředu, jiní zase, že Arafat nebyl politicky a duševně připraven na přijetí dalekosáhlých rozhodnutí. Říká se, že “arabský státník může ztratit Chrámovou horu v boji, nemůže se jí však dobrovolně zříci” a proto Arafat nemohl přistoupit na podepsání prohlášení o “ukončení konfliktu” aniž by měl zajištěnu suverenitu na Chrámové hoře. Podle jiného názoru si Arafat uvědomil, že Jeruzalém není palestinskou, nýbrž všemuslimskou otázkou a nebyl připraven převzít zodpovědnost za rozhodnutí, které se dotýká všech muslimů. A jelikož Arafat je znám jako člověk, jenž nezná šedou barvu – u něho je všechno bílé anebo černé – alternativou dohody se v jeho očích stala konfrontace. K tomu přistoupila provokativní návštěva vůdce opoziční strany Likud, Ariela Šarona, na Chrámové hoře, která jakoby potvrdila neustálé – ostatně, absolutně nepodložené – arabské a muslimské propagandistické tvrzení, podle kterého chce Izrael zbořit mešity na Chrámové hoře.

Ať už byla pravá příčina jakákoli, události uplynulých dvou měsíců zvrátily vývoj a uvrhly vztahy mezi Izraelci a Palestinci o celá léta dozadu. Nezměnily však základní situaci. Zůstává axiomou, že konflikt nemá vojenské řešení, ani jedna strana v něm nemůže dosáhnout vítězství v tom smyslu, aby mohla protivníkovi vnutit své řešení. Proto je i neplodné hledat, kdo nynější situaci zavinil, anebo kdo na ní nese větší vinu. Jediným způsobem rozuzlení konfliktu zůstává kompromis a čím dříve si to všichni zúčastnění uvědomí a čím dříve se vrátí k jednacímu stolu, tím míň izraelské a palestinské krve poteče.

Yehuda Lahav, Tel-Aviv

……………………………………………………………………………………………………………………….

Poselství Chanuky

Před nadcházejícím svátkem Chanuka bychom se měli zamyslet nad tím, jaké poselství nám dávají jeho příběhy pro dnešní dobu. Nebudeme se zde zabývat ústředním zázrakem Svátku světel, tedy změnou kvality olivového oleje v jeruzalémském chrámu, který namísto plánovaného jednoho dne vydržel hořet celých osm tak, aby Židé stihli připravit olej nový dle přísných chrámových pravidel, ale dalšími, možná méně známými aspekty, které se v souvislosti s tímto svátkem objevují.

V době, kdy se syrský král Antiochos Epifanes teprve snažil o helenizaci Židů spíše kulturně, než přímými zákazy náboženských úkonů, se mezi Židy dostal do popředí jistý Jošua, který si pořečtil jméno na Jáson. Tento Jáson krále uplatil a na oplátku byl namísto neloajálního Matatijáše jmenován veleknězem jeruzalémského chrámu, tedy v podstatě duchovním vůdcem Židů. Jeho chování však nemělo se židovstvím nic společného - snažil se spíše žít jako helénista a tímto “příkladem” působil i na ostatní. Do chrámové bohoslužby dokonce zavedl některé řecké obřady. Tím to však neskončilo. Další Žid, Menelaus, ukradl z chrámu některé zlaté nádoby, jimiž krále Antiocha “přeplatil.” Úřad velekněze tím připadl jemu. Jáson se s tímto stavem nehodlal smířit, a proto se svými stoupenci vyhlásil Menelaovi válku. Ta se odehrála v ulicích Starého města a stoupenci jednoho “velekněze” v ní vraždili stoupence toho druhého. S tím se ovšem nesmířil král, který tuto šarvátku prohlásil za povstání vůči své moci a vyslal do do té doby autonomního Jeruzaléma svá vojska ke sjednání pořádku. Během akce byly zabity desetitisíce Židů a ti zbylí byli nuceni k asimilaci a negování vlastní tradice. Bylo zakázáno dávat syny obřezat, studovat Tóru a dodržovat šabat a ostatní židovské svátky. Ve všech městech i v chrámě samotném byly postaveny sochy řeckých bohů. Až do vítězného konce partizánské války šesti tisíc Matatijášových dobrovolníků proti čtyřiceti sedmi tisícům syrských vojáků žili Židé pod takovým útlakem, jaký do té doby nepamatovali.

Při ustanovování obřadů ke svátku Chanuka nacházíme jednu zajímavou věc. Po zapálení chanukových svící má být svícen přemístěn do dveří či k oknu. Je to proto, že v případě tohoto svátku máme jako Židé svojí radost ze zázraku, který se tehdy stal (a možná ani tolik nejde o zázrak s olejem, jako o znovuzískání národní a náboženské nezávislosti), ukazovat i ostatním. To je v židovské tradici ojedinělé. Duchovní poselství většiny svátků směřuje “dovnitř” židovské komunity. Poselství Chanuky však směřuje daleko více “ven”.

Zdá se mi, že právě tímto aspektem je odkaz tohoto svátku v dnešní době a ještě více v Praze a České republice velmi aktuální. V našem případě máme také co dělat s asimilací. Je možná méně vidět, protože není vyjadřovaná stavěním cizích soch a obrazů, ale je o to nebezpečnější. Vláda nacistů a později komunistů vykonala jak v této zemi, tak v myslích místních Židů svoje. Proto bychom si měli dnes vážit každé snahy o znovuvybudování židovské komunity a jejího sebeuvědomění, ať už s nimi osobně souhlasíme, či ne. Proto bychom měli, ať už osobně sympatizujeme s tradičnějším či liberálnějším směrem v židovství, a ať už jsme osobně Židy po matce či otci či prarodiči, v každém případě usilovat o vzájemný respekt a komunikaci. Proto společně usilujme o to, ať během letošní Chanuky hoří v Praze co nejvíce chanukových svícnů u co největšího počtu oken či dveří, aby si nikdo, kdo se nejen během posledních šedesáti let snažil o likvidaci židovského života a židovského způsobu života v této části Evropy nemohl myslet, že uspěl.

Jakub Šváb

……………………………………………………………………………………………………………………….

Stavitelky, ne přidavačky

Rozhovor s Marnou Sapsowitz - rabínkou rekonstruktivního hnutí v USA; pořídila Sylvie Wittmannová

S. W.: O jakých tématech byste ráda hovořila?

Rabi Sapsowitz: Dotknu se tří společných témat, a to židovského feminismu změny role židovské ženy a také trochu něco o sobě jako o ženě - rabínce.

S. W.: Začněme třetím tématem. Jaké to je být ženou - rabínkou ?

Rabi Sapsowitz: Právě taková otázka je pro mne trochu umělá, já totiž nic jiného neznám. Jsem rabínka. Žijeme ve velmi zajímavé době. Nepatřím k první generaci rabínek, ale již ke druhé generaci. Musím se hluboce sklonit před evropským židovstvem, neboť vy jste měli první ženskou rabínku Reginu Jonas (ordinována ve 30 letech v Německu; deportována do Terezína a do Osvětimi, kde byla zavražděna.- pozn. S. W.)

V Americe byla první rabínka ordinována až v roce 1972 nebo 1973 na Hebrew Union College v Cincinnety (která byla založena českým rabínem Isaakem M. Weisem - pozn. S. W.). Když jsem byla malá, nemohla jsem mít žádný romantizovaný příklad rabínky, o který bych se mohla opřít, protože v USA prostě žádné rabínky neexistovaly. Až později, když jsem chodila na střední školu pár rabínek bylo. Bylo jich málo a byly výjjimkou. Svá vlastní rabínská studia jsem odložila do té doby, než jsem se ujistila, že nestuduji rabínství jen proto, že si chci dokázat, že to jako žena zvládnu. Trvalo mi dva roky, než jsem si byla jistá sama sebou. A to tím, že i kdybych byla muž, chtěla bych být rabínem. A tak jsem od roku 1984 začala studovat rabínství. V té době bylo rabínek tak málo, že jsem je všechny znala buď osobně, nebo alespoň z doslechu. To už dnes říci nemohu. Dnes je okolo 400 rabínek.

S. W.: Dozrály tedy dnešní ženy k rabínskému postu a je svět dostatečně vyspělý k tomu, aby je přirozeně přijal? Mně osobně ženské rabínství nesedí proto, že se domnívám, že svět ještě neumí přijmout ženy jako rabínky a ony se pak chovají frustrovaně, nepřirozeně, napjatě až soutěživě ve vztahu k mužům rabínům.

Rabi Sapsowitz: To, co říkáte je velmi zajímavé. Dnes je rabínek již tolik, že je možné pustit se do seriozní sociologické studie. Vidíme však v celém spektru profesí, že se ženy dostávají do vysokých funkcí.

S.W.: V 80. a 90. letech byly v USA ženy buď asistujícími rabínkami kongregačního rabína, nebo rabínkami mini-kongregací.

Rabi Sapsowitz: Ano, kongregačním rabínem se můžete stát pro obec, čítající více než 200 rodin po 3 letech praxe, pro obec větší než 300 rodin až po 5 letech praxe atd. Ženy neměly odsloužená léta. Na druhé straně faktem zůstává, že se ženy na prestižní rabínská místa dostávají pomaleji a hůře, než muži. Chybí nám ucelená studie, která by tento fakt objasňovala. Může se jednat i o diskriminaci, boj o moc. Na druhé straně ženy velmi často nahlížejí úspěšnost jinak, než muži. Zjednoduším-li to, tedy muž měří svůj úspěch větší kongregací, vyšším platem, množstvím publikací a dražším autem. Žena chce kongregaci, kde zná každého osobně, kde vytváří pocit důvěry, spirituality a domova. Žena většinou netouží po obci, která by měla třeba 1000 rodin, ač by její plat činil okolo 15000 dolarů měsíčně ( taková synagoga je asi 2,5 krát větší, než PŽO a měsíční plat je více než 437 000 Kč - pozn. Sylvie W.)

Na jednu stranu mívají ženy tyto velké kongregace jen jako asistenční rabínky, na druhou stranu v takových synagogách ženy o místo většinou nežádají. Opět budu generalizovat. Ženy většinou netouží po práci, která je odvádí od rodiny a dětí. Dnešní trend je i u některých mužů nevyměnit rodinu za kariéru, ale být příkladem své kongregaci - příkladem kvalitní židovské rodiny.

Stojíme na prahu velkých společenských změn, neboť mnohé z toho, co ženy vyložili na stůl pomáhá mužům rabínům v přehodnocování ustálených klišé.

S.W.: Naši malou kongregaci Bejt Simcha pomohla založit americká rabínka Joan Freedman. Vy jste asi osmá rabínka, která u nás v průběhu deseti let učí.

Rabi Sapsowitz: Já osobně vím asi o 30 rabínkách v Evropě. Vystudovaly na Leo Baeck College v Londýně. Mé znalosti se týkají víceméně USA.

S. W.: Existují ženské rabínské halachické texty?

Rabi Sapsowitz: Zdědili jsme většinou mužské rabínské texty. Otázkou je, co zdědí příští generace. Patriarchát se stává destruktivním, konstruktivní je spolupráce ženského a mužského principu v Judaismu. Ženské hlasy byly umlčovány. Dnes k nám hovoří. Pisatelé byli muži, editoři byli muži. Ženy se staraly o děti, domov, rodiče. Neuměly číst a psát. Dnes nám technika a vzdělání umožňuje psát, publikovat, vydávat, učit. Musíme na sebe nahlížet jako na stavitelky, ne přidavačky, které při stavbě jen pomáhají.

……………………………………………………………………………………………………………………….

Národní identita

Výchozí stav a vývojové trendy

Identita je výrazem přirozené lidské potřeby příslušet k vyššímu celku. Různé typy identit vycházejí z příslušnosti k určitému území, příp. politickému celku (stát, vlast, region, obec), k určité etnické (jazykové) skupině, k určité ideologii (náboženství, politická ideologie, příp. strana), ke kultuře, k sociální a hospodářské instituci, k právnímu rámci nebo k určité skupině sociální (šlechta), stavovské, nebo profesní (vojáci). Tyto různé typy jsou historicky proměnné, mohou existovat samostatně, paralelně vedle sebe, v určitém hierarchickém pořadí nebo se vzájemně vylučovat.

K formování národní identity přispívá i společná historie, hrdost na úspěchy národního společenství a jeho členů, naděje na rozvoj tohoto společenství v budoucnosti a popř. společná vůle.

Při úvahách o historických základech, proměnách, současném stavu a perspektivách české národní (státní) identity ve vztahu k identitě evropské je třeba v prvé řadě zdůraznit, že se nikdy nejednalo o vzájemně protikladné principy. Od počátku českého státu se jeho příslušníci cítili být součástí západního křesťanského světa. Vědomí sounáležitosti se západoevropským civilizačním okruhem nebylo v Čechách zpochybněno, ani když od 18. století náboženská identifikace postupně slábla a byla nahrazována identifikací státní, případně národní. Osvícenství v Čechách je inspirováno západními vzory a nejinak je tomu i s rodícím se českým nacionalismem první poloviny 19. století.

Od raného středověku byl identifikačním faktorem českého politického národa kult zemského patrona sv. Václava, který jako ”dědic země české” byl považován za ”věčného” vládce Čechů, jemuž bude každý z dočasných vládců skládat účty. Tento kult se stal i záležitostí národní, a tak byla i čeština označována jako ”jazyk svatováclavský”. Pokusy o zpochybnění národního významu svatováclavské tradice se objevují od druhé poloviny 19. století, k jejímu zneužití dochází až v době protektorátu.

Dalším rozhodujícím identifikačním znakem byl již od středověku jazyk, který se stal jedním z atributů české státnosti. Vazba jazyka a státnosti se zachovala i v době faktického zániku českého státu v 18. století a znovu ožila ve století následujícím v podobě české státoprávní politiky.

V 19. století docházelo k pokusům prosadit v českém prostředí kromě (západo)evropanství ”vyšší” typ identity, tj. slovanství. Jednalo se o ojedinělé názory (Jungmann, Marek) považující český národ za součást ”velkého národa slovanského”, které ovšem nikdy nenalezly širší společenskou odezvu. Jednoznačně je odmítl roku 1846 Karel Havlíček a od té doby fungují pouze jako instrument v česko – německém sporu. V emocionální rovině byly silnější sympatie k balkánským Slovanům v jejich boji s Tureckem. Oživení slovanské identity a proruských sympatií přinesly obě světové války. Komunistická strana se snažila využít těchto pocitů, Sovětský svaz byl prezentován jako slovanská velmoc. Vnucování ruských vzorů a invaze v srpnu 1968 vedly ke konečné diskreditaci slovanské identity.

Při vytváření moderní české identity v 19. století sehrála důležitou úlohu historiografie. Český národ žijící v rámci mnohonárodní habsburské monarchie, jejíž vládnoucí i kulturní elity hovořily německy, hledal v odkazu slavné minulosti záruky neméně slavné budoucnosti. Některé německé kruhy ovšem považovaly Čechy za nehistorický národ, který nemá právo na samostatnou státní existenci. Důležitá role připadla Františku Palackému, který podal vědecký důkaz oprávněnosti české příslušnosti k Evropě jako samostatného národa. Tato koncepce byla přijata naprostou většinou české společnosti a kolektivně sdílený obraz národní minulosti, jejího hodnocení včetně dob slavných i tragických, hrdinů i zrádců se stal jedním z rozhodujících identifikačních faktorů moderního češství.

V obecné rovině se Češi identifikovali s pozitivně přijímanými hodnotami evropské společnosti – liberalismem, demokracií atd. Šlechta byla ovšem označena za nenárodní až protinárodní element, čehož politicky využívala agrární strana v době první republiky a po roce 1948 strana komunistická. V negativním smyslu se česká identita často definovala proti Němcům a podle tohoto kritéria byl určován i vztah k dalším evropským národům.

Během komunistické éry došlo ke ztotožnění tradičních státních symbolů a státní identity se socialistickým systémem. Ve 20.století se na českém území častokrát měnil název státu i jeho ideologie (Rakousko – Uherská monarchie, Československá republika, Česko – Slovenská republika, Protektorát Čechy a Morava, Československá republika, Československá socialistická republika, Česká a Slovenská Federativní Republika, Česká republika), přičemž nastupující politický útvar (přinejmenším formálně) negoval svého předchůdce. Tímto způsobem Češi logicky ztráceli vědomí národní a státní kontinuity, bez něhož je identifikace nemyslitelná. To přispělo k tomu, že lidé ztráceli schopnost být loajální ke státu, stahovali se do soukromí a projevování státní a národní identity bylo zaměňováno s identifikací s často nepřátelsky vnímaným politickým systémem.

Přijetí Mnichovského diktátu znamenalo trauma jak pro celý český národ, tak pro prestiž československé armády. Objevila se dvojí orientace pro-západní a pro-východní, rostla přitažlivost SSSR. Vztahy mezi českou a slovenskou částí republiky se zkomplikovaly, byl přijat politický princip existence dvou národů. Po roce 1948 došlo ke ztrátě kontaktu s myšlenkovým vývojem západní Evropy a byla vytvořena mentalita ”poddaných” zprimitivňující myšlení, omezující racionalitu, potlačující individuální odpovědnost a kultivující sociální rovnostářství a plebejství. Ne příliš úspěšně se kultivovalo socialistické vlastenectví s antiněmeckým a antizápadním elementem. Došlo k duchovní i faktické periferizaci, ke ztrátě identity a schopnosti rozumět Evropě.

Nejzávažnější událostí z hlediska vývoje české národní identity po roce 1989 byl rozpad Československa, který byl důsledkem podcenění institucionálních nástrojů integrace a rizik po politických změnách, nedostatečné kulturní a politické integrace a nedostatečně silné československé identity – nedostatkem společně sdílených hodnot. Česká národní identita se nikdy nestala identitou čistě národní, ale byla smíšena s identitou státní. Po rozdělení státu zmizel tento dualismus což vyvolalo potřebu redefinice české státně-národní identity.

V soudobé české společnosti je za aspekty opravdového češství považováno: umět mluvit česky, cítit se Čechem, vlastnit české občanství a respektovat politické instituce a zákony České republiky. O něco méně důležitý je předpoklad narodit se v České republice nebo v ní prožít většinu svého života. Za zcela nedůležité je považováno tvrzení, že křesťanství je podstatným rysem opravdového Čecha. Češi jsou nejvíce hrdí na historii státu, české umění a literaturu, sportovní výkony representantů a výsledky v oblasti vědy a techniky. Geograficky, s ohledem na typ kultury, politický systém a historii se obyvatelé České republiky cítí být Středoevropany. Obecně je česká populace relativně uzavřená, tradicionalistická, konzervativní a národnostně homogenní.

Česká identita je spíše pluralitní než jednoznačná, což je způsobeno z menší části existencí dvou odlišných náboženských tradic a z větší části rychlým historickým sledem různých politických rámců posledních dvou století. Otázka po vlastní identitě se v moderních českých dějinách cyklicky opakuje, zvláště ve chvílích historických zvratů nebo společenských proměn, kdy se hledá nová podoba české národní ideologie a jsou nově formulovány i národní zájmy. Zdá se, že pocity národní a státní identity jsou u velké části českého obyvatelstva na ústupu a blíží se prostému vědomí příslušnosti k národu bez pozitivní hodnotové konotace. Neexistují ani náznaky, že by česká národní identita byla vystřídávána identitou jinou, např. evropskou.

Rizika a šance rozvoje

Česká národní identita může využít šance vybudovat svou podobu na historicky osvědčených základech: demokratismu, humanitě a evropanství. Pokud bude problém národní identity ignorován, hrozí riziko frustrace a omezení národní solidarity. Šancí je obohacení základů české státnosti o nové pojetí národního státu a národních zájmů, které bere ohled na potřeby jak nadnárodních útvarů tak i identit regionálních. Dosavadní jazykový a etnický koncept české identity je možné doplnit o vztah ke krajině, regionům, městům a jejich kultuře. Motivujícím prvkem je zdůraznění nadčasového charakteru státní a národní identity, která se nemění se střídáním vlád podle volebních výsledků.

Překrývající se identity umožní občanům České republiky definovat se příslušností jednak ke svému kulturnímu společenství, ale také k Evropě. Rizikem je příliš pasivní přístup Čechů, skepse vůči státu, neochota zařazovat se k ”vyššímu celku”, přílišná sebekritičnost a pocit méněcennosti při srovnání s nadnárodními celky. Šancí je promýšlení a trvalá diskuse o místu a roli České republiky při vědomí, že význam země není určen pouze počtem obyvatel a rozsahem území. Orientace na kulturní nabídku (lázně, historické rezervace, hrady a zámky) by odpovídala tradičnímu českému důrazu na roli kultury. Vzhledem k významu, který při formování pocitu identity hraje kultura, je vhodné podporovat regionální, menšinové i celonárodní kulturní aktivity. Potenciál hlavního města Prahy jako národního identifikačního centra dává šanci stát se jedním z celoevropských kulturních center.

Pocit identity je velmi důležitý ve světě globalizace a evropského sjednocování. Jako šance může být chápáno ujasnění si vztahů k jiným zemím, především k sousedům, k Evropě a k jejich dějinám a tradicím. Nová evropská identita nemusí znamenat negaci dosavadních národních (státních) a regionálních identifikací. Je možné navázat na českou zkušenost života v mnohonárodnostním Rakouském císařství a tradici meziválečného Československa, které patřilo k zemím s vysokým stupněm tolerance vůči národnostním menšinám. Česká identita má příležitost vybudovat svou existenci na ochotě k toleranci a schopnosti akceptovat různorodost ve společnosti. Rizikem je historické dědictví nedávné minulosti, které zanechalo stopy v podobě snížené národnostní tolerance, obav z cizího, nekritičnosti vůči ekonomickému stavu západních zemí a přezíravosti směrem východním. Dalšími riziky jsou prvky českého charakteru projevující se v závistivosti, sklonu k rovnostářství, podezřívavosti a žárlivosti na úspěch.

Šancí je vytvoření ”nového příběhu” či ”obrazu” českých dějin, který by kriticky reflektoval českou minulost, bral v úvahu její pozitivní tradice a zároveň byl přitažlivý pro širší veřejnost a především mladší generace. V novodobé české identitě je prostor pro zdůraznění tradic kultury, dobrého vzdělání a demokracie spolu s občanským principem bez nacionalistických tendencí. Takové příležitosti se může chopit školství všech stupňů, kvalitní publicistika a další aktéři působící v celospolečenské diskusi. Pro posílení národní identity a tradice je důležitým aktérem rodina.

Stát může poskytnout odpovídající podmínky pro efektivní fungování státních orgánů a jejich představitelů, pro dodržování norem slušného chování, respektování zákonů, symbolů státu a státnosti (vlajka, hymna, státní znak a státní svátky). Je možné vytvářet příznivé zázemí pro formování národní identity, a to na základě vědomí tisícileté kontinuity české státnosti a její symboliky, spontánního budování ”zdola” například podporou komunálních i regionálních aktivit, pěstování lidových a celonárodních tradic nebo vytváření vědomí jedinečnosti města (kraje) v rámci národního a státního celku. Udržování pozitivních složek národní identity je šancí pro sebevědomou identitu české společnosti.

Eva Pavlíková

Literatura:

Míšková, J. Rak, Národní tradice a česká identita

M.Hroch, Národní tradice a česká identita

J.Kandert, Národní tradice a česká identita

J.Musil, Formování české státnosti

in: Sborník analytických studií pro Strategický program sociálního a ekonomického rozvoje České republiky. RASES, únor 2000

A. Míšková, J.Rak, Historické proměny a budoucnost české identity, in: Sborník podkladů pro Vizi rozvoje České republiky. RASES, červen 2000

A.Nedomová, T.Kostelecký, Národní identita. Edice ”Working Papers” 96:6. Sociologický ústav, Praha 1996

………………………………………………………………………………………………………………………

QUO VADIS, UNIA?

Po necelém roce jsem se opět zúčastnila shromáždění Židovské liberální unie. O tom, že jako zastřešující orgán liberálního proudu je Unie potřebná, nebylo od počátku pochyb a její vznik jsem, jako mnozí jiní, vítala. Už při zakládajícím shromáždění ŽLU jsem ale postrádala náboj, ideu, která by byla nosným sdružujícím prvkem tohoto společenství. U vědomí, že jednotící duchovní atmosféra Bejt Simcha, ke které jsem se připojila, také potřebovala chvíli na formování svého směru, jsem očekávala podobnou situaci i v Unii. Ze shromáždění jsem ale odcházela se stejně rozpačitým dojmem, jako před necelým rokem. Nejde jen o to, že jednání ŽLU chvílemi připomínalo některé debaty v Parlamentu ČR - komentáře odnikud nikam. To by snad mohla být i určitá rétorická nezkušenost. (U některých diskutujících bylo navíc patrné, že je emoce vynesly za rámec obyčejné lidské korektnosti.) Smutnější je, že volání Sylvy Wittmannové (předsedkyně Bejt Simcha) po duchovním aspektu činnosti Unie, zcela zaniklo v bouřlivých sporech o lustrace jejího představenstva. Přesto, že právě judaismus by měl být (alespoň podle mého soudu) základním pojítkem pro všechna židovská společenství. Prozatím se však upřednostňují aktivity kulturního rázu. Ani tato sympatická činnost ovšem není bez vady na kráse.

Je skvělé, že do příjemné literární kavárny G + G (důvěrně zvané "bejt cafeé"), přicházejí zajímaví lidé, kteří se s námi mají oč podělit. Je ale poněkud smutné pro Unii, že doposud drtivou převahu posluchačů tvořili členové Bejt simcha, zatímco ostatní "unionisté" tam přicházeli v mohutném počtu čtyř až pěti lidí. To je ale jen malý střípek velkého zrcadla pasivity členů Unie. Její příčina zřejmě nebude jen v předsedou Kohoutem deklarované pohodlnosti lidí, ale spíše v absenci zřetelně pojmenované jednotící myšlenky, kolem níž se lidé sdružují. Svým pragmatickým způsobem vyjádřil podstatu problému Martin Hron, když na shromáždění ŽLU naléhal: "Neřeklo se jasně, kam chce Unie směřovat, a přitom je to nutné...". Jeho výzva také zůstala bez odezvy.

To, že liberální proudy judaismu si razí cestu všude ve světě je dostatečně známé. Už proto je důležité, že i u nás vznikla organizace, která by měla zastřešit společenství i jednotlivce, kteří se tímto směrem chtějí ubírat. Volání po liberálnější formě v našich krajích zjevně sílí. Vrchní pražský rabín Karel Sidon na shromáždění ŽO v Praze uvedl, že se chystá oslovit ty, kteří mají alespoň jednoho z prarodičů židovského původu, aby s nimi projednal eventuální možnost ortodoxní konverze. V této souvislosti je jistě velmi příznivou informací, že pražská ŽO zvažuje ve své kongregaci také formu přidruženého členství.

Chceme-li aby Unie byla živou organizací a rozvíjela se k zaujetí pevné pozice, je třeba bezodkladně stanovit její jasný účel, směr a cíl. Bude pak pro všechny podstatně snazší tyto hodnoty kvalitně naplnit.

Radmila Zemanová-Kopecká

……………………………………………………………………………………………………………………….

Nové knihy

OBECNÉ DĚJINY ANTISEMITISMU
Autor: Messadie Gerald;
Nakladatel: Práh;

PROSŤÁČEK JOŠE
Autor: Singer Jisroel Ješaja;
Nakladatel: Argo;
Nejznámější román bratra slavného I. B. Singera.

ŽIDOVSKÉ OSVÍCENSTVÍ II.
Autor: Hayoun Maurice-Ruben;
Nakladatel: Volvox Globator;
Druhá část obsáhlého díla je věnována vývoji židovského filozofického myšlení od 18. století do současnosti.

……………………………………………………………………………………………………………………….

Svár bratří v domě izraelském (židovstvo mezi fundamentalismem a osvícením),

se jmenuje kniha Theodora Mucha a Karla Pfeifera (Themis, Praha 2000). Otevřela i pro české Židy bolestivý, avšak aktuální problém sporů o pravdu a právo na názor vevnitř židovské komunity vůbec a v Izraeli zvlášť.

Jádro sporu se dá vyjádřit v několika větách: 1. Je Tóra zvěstovaná pravda, na které nemůže být změněna ani řádka, ani slovo? Anebo je to dílo člověka, a člověk se mění s okolnostmi svého života? 2. Je stát Izrael součástí B-žího záměru s lidem izraelským, anebo je to moderní demokratický stát ve kterém mají různí lidé stejná práva?

Skutečnost je taková, že spor o základní otázky víry vede ortodoxní menšina s mnohonásobnou (liberální, konzervativní, reformní, sekulární) většinou. A to nejenom v diaspoře, ale i v Izraeli. Představme si, že by tento názor a postoj v Izraeli zvítězil. Náboženství by splynulo se státem. Ten by jiné názory, postoje, životní styly ostrakizoval a tlačil na okraj společnosti. V konečném důsledku by tento tlak oslabil to, o co jede – Izrael a Židy. Představitelům militantní ortodoxie by to nevadilo: Jsme všichni v rukou B-žích, postará se.

Nedávno jsem si se zájmem vyslechl přednášku Yehudu Lahava o současném Izraeli. Řekl docela jasně: V židovsko – palestinském sporu je právo a pravda na obou stranách. A oběma stranám jde v tomto sporu o vše. Je li tomu tak, pak existují jenom dvě cesty řešení – válka a totální vítězství, anebo vyjednávání a mír. Vyjednávání a mír jsou z ortodoxního hlediska iluzí. A to nebezpečnou iluzí. Z mého hlediska je zase iluzí vyjednávání a mír z jiných než liberálních pozic. A to jsem se zmínil jenom o jednom z mnoha problémů, které ve své knize nastolili autoři.

Fedor Gál

……………………………………………………………………………………………………………………….

Tajemný host

Pod titulem "Tajemný host" uváděl ve svém programu Židovský liberální klub večer, který měl být věnován besedě s pražským rabínem, panem Karolem Efraimem Sidonem. Do uzávěrky listopadového čísla Hatikvy se pan rabín nevyjádřil, zda přijde, či nikoliv. Nakonec koordinátorce klubu vzkázal, že nikoliv. Náhradním programem byl tedy večer židovských písní.

Prostor literární kavárny GplusG byl zaplněn do posledního místečka. Chvíle ladění, spěšné pozdravy známých, krátké úvodní slovo Kláry Kohoutové a pak už zazněly tklivé tóny houslí a zpěv známé milostné písně Šošana, při kterém až zamrazí. Za doprovodu houslisty Alexandra Shonerta a jeho maminky, klavíristky Natálie Shonert začalo vystoupení paní Věry Nerušilové.

Je těžké popisovat prožitek z hudby. Po druhé skladbě již velká část přítomných zpívala sborem a kdo neznal text alespoň tleskal, nebo dupal do rytmu … Virtuózní exhibice pana Shonerta v židovské improvizaci - nigun, posluchače téměř zvedla ze židlí. Když pak zazněly tóny Hatikvy, všichni přítomní už skutečně povstali. V mnohých očích se zaleskly slzy a spisovatelka Eva Erbenová, která žije od svého mládí v Izraeli, podlehla emocím a po skončení skladby pana Shonerta objala a políbily na obě tváře.

Byl to hezký večer, plný pocitu solidarity a sounáležitosti. Myslím, že si na změnu nikdo programu nestěžoval.

ms

……………………………………………………………………………………………………………………….

Yehuda Lahav mezi námi

Izraelský novinář Yehuda Lahav informoval návštěvníky klubu ŽLU v kavárně G + G o současné situaci v Izraeli. Konstatoval mj., že zahraniční novináři mají na straně Palestinců složité pracovní podmínky. Palestinská strana, podle jeho slov, nepříliš vybíravým způsobem znemožňuje novinářům natáčet a fotografovat její útočné akce. Proto pak vzniká příliš jednostranný mediální dojem. Lahav rovněž osvětlil situaci kolem chystaných voleb v Izraeli, kdy politický come-back Benjamina Netanyahua záleží na tom, zda budou volby parlamentní (v nichž může kandidovat kdokoliv) nebo jen premiérské (účast je možná pouze u poslanců). Bývalý premiér se mandátu po volbách vzdal. Podle průzkumů jsou ale jeho šance na zvolení velmi vysoké. Poslední vývoj v Izraeli však naznačuje, že Netanyahuova kandidatura je více než pravděpodobná. Díky Y. Lahavovi mohli všichni přítomní vyslechnout velmi objektivní průřez současným děním v Izraeli, včetně historických souvislostí.

rz

……………………………………………………………………………………………………………………….

Rozšiřovat Hitlerovu bibli už není v Čechách beztrestné !

Majitel vydavatelství Otakar II Michal Zítko, jenž nechal přeložit a vydal Mein Kampf Adolfa Hitlera, byl 12. prosince 2000 shledán vinným z trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů. "Vydavatel" dostal tříletý trest odnětí svobody s podmíněným odkladem na pět let. Zároveň musí zaplatit pokutu dva milióny korun.

Trestní oznámení na Zítka před časem podal člen Liberální židovské unie, senátor Michael Žantovský a předseda ODA, senátor Daniel Kroupa. Soudce Šídlo při čtení rozsudku zdůraznil, že Mein Kampf propaguje fašismus a antisemitismus v tak hrůzné podobě,jako žádné jiné dílo na světě. To však Zítkovi nevadilo. Státní zástupkyně Ivona Horská v této souvislosti poukázala na skutečnost, že Zítko vydal Mein Kampf za účelem zisku. Na pozoruhodném počinu "vydělal" téměř sedm miliónů.

Causa však rozsudkem nekončí. Zítkův právní zástupce JUDr.Tomáš Sokol se proti rozsudku na místě odvolal a slova státní zástupkyně označil za propagandistickou kampaň. Státní zástupkyně si ve věci odvolání ponechala lhůtu na rozmyšlenou a to i přesto, že soud rozhodl ve shodě s jejím návrhem. "Vydavatel" byl s rozsudkem evidentně nespokojený a přítomným novinářům arogantně řekl, že rozsudek byl připraven předem. "Tento rozsudek existoval už v době, kdy Mein Kampf vyšel," prohlásil Zítko. Pokud odvolací soud rozsudek potvrdí, musel by Zítko dvakrát ročně po dobu pěti let navštěvovat aprobační soudní úřednici, aby jí prokázal svou bezúhonnost. V případě,že nezaplatí dvoumilionovou pokutu, půjde na jeden rok za mříže.

Zítko vydal Mein Kampf letos na jaře bez jediného doprovodného nebo vysvětlujícího slova. Hájil se tím, že prý vydal historický dokument. Na svou obranu pak kuriózně tvrdil, že ve svém vydavatelství vydá i Marxův Kapitál, aby dal prostor všem stranám. Poprvé od konce druhé světové války se tak v Evropě na pultech knihkupectví objevilo vydání Mein Kampfu v kompletní a nekomentované podobě. Proti vydání kultovní fašistické knihy okamžitě protestovali historici, členové protifašistických organizací a jednotný hlas odporu zazněl z řad české židovské diaspory. Oficiálně a velmi razantně protestovala vláda Spolkové republiky Německo a skandál nabyl mezinárodních rozměrů. Díky těmto hlasům začaly rychle pracovat české státní orgány a už v červnu začala Policie stahovat knihu s prodejen. Bohužel Zítkovi se už před tím podařilo doslova zaplavit trh. Mein Kampfu prodal 106 000 výtisků.

Jiří Hráček

……………………………………………………………………………………………………………………….

Židovství není o tom, kdo koho drží za ruku

V listopadu tohoto roku vydala agentura Příkrý les první CD zpěvačky Kateřiny Tlusté - Kolcové neboli Katryny. Jeho obsah tvoří jedenadvacet židovských písní, které Katryna nazpívala a nahrála v doprovodu hudební skupiny Die hungerenden Künstler.

”Básník svléká čtenáře svými slovy. Katryna svléká posluchače svým hlasem.” říká na přebalu tohoto alba redaktor rádia Svoboda Igor Pomirancev. Je to pravda. Na druhou stranu mohu potvrdit, že koho za pošmourného listopadového večera, kdy se v rámci pražského festivalu židovské kultury ”Devět bran” konala v Jeruzalémské synagoze koncert a prezentace, nebo chcete-li, jak se vyjádřil přítomný vrchní zemský rabín, pan Karol Sidon, obřízka tohoto alba, nezahřály dva obrovské teplomety, toho určitě dokázal zahřát hlas této obdivuhodné, mimochodem slabozraké umělkyně.

Ne nadarmo vzpomněla herečka Táňa Fišerová, k níž Katryna dochází na hodiny herectví a která koncert uváděla, na Ellu Fitzgeraldovou a další skvělé černošské hudebníky. Ačkoli se jedná o zcela jiný hudební žánr, Katryna je svými hlasovými fondy, stejně jako temperamentem a obrovským vnitřním nábojem vskutku připomíná. Dovolili jsem si ji požádat o rozhovor.

Katryno, můžete prozradit odkud pocházíte?

”Pocházím z Ukrajiny, z Kyjeva, přesně řečeno z kyjevské oblasti aškenázkých Židů.”

Jaké byly vaše začátky v Čechách? Jak dlouho už zde žijete, cítíte se tady doma?

V Čechách jsem už sedmým rokem a cítím se tu velice dobře. Není to sice pocit domova, ten budou znát, doufám, až moje děti, ale je to pocit, že je vám ta cizina v něčem bližší než vlast. Zvlášť když máte dojem, že vlast s vámi nezachází tak, jak byste si představovala. K mému rozhodnutí odejít do Čech přispělo hlavně to, že jsem na Ukrajině nemohla studovat zpěv. Jsem přesvědčená, že člověk má dělat a uplatnit to, co umí a věřila jsem, že když budu moci studovat, budu to umět ještě líp. S pomocí přátel a známých se mi podařilo dostat od ukrajinského ministerstva kultury stipendium ke studiu konzervatoře. Nebylo to vůbec snadné a bylo to jen na jediný rok. Rok studia na konzervatoři vyjde asi na 180 000 korun a já bohužel pocházím z té ciziny, která pro tuto zemi neudělala nic dobrého, takže, když první rok uběhl, nastaly potíže. Naštěstí se i ve vedení pražské konzervatoře opět našli lidé , kteří mi pomohli a já mohla pokračovat dalších několik let.

Mezitím se stala taková věc, která úplně proměnila můj život a postavila ho takříkajíc z hlavy na nohy. O svém židovství jsem toho totiž nevěděla mnoho, doma se o tom vlastně nemluvilo, pouze babička občas používala nějaké jidiš výrazy. Babička pocházela z Polska a to samo o sobě stačilo, aby kolem naší rodiny existovalo určité napětí. Vztahy mezi Poláky a Ukrajinci, stejně jako vztahy mezi Židy a Ukrajinci nikdy nebyly dobré. Židé byli na Ukrajině využíváni k rusifikaci a také pro všemožnou špinavou politickou práci a často například bylo mnohem horší, dělal-li prokurátora Žid, než kdyby to byl Ukrajinec. Židé byli nenáviděni, ačkoliv, kdo je na Ukrajině milován... Mám pocit, že Ukrajinci nemají rádi ani sami sebe, takže mnozí ukrajinští Židé se ke svému židovství raději příliš nehlásili a nehlásí. Čili, já jsem věděla, že jsem Židovka, ale do židovské obce jsem začala docházet až v Praze. Přestože jsem neměla žádné dokumenty, přijali mě velmi dobře, zejména manželka rabína, paní Sidonová, která mě také seznámila s mým budoucím manželem. To změnilo úplně všechno. Nakonec se mi podařilo sehnat doklady a doložit svůj původ. Provdala jsem se za svého nynějšího muže a získala jsem povolení k trvalému pobytu.

Můžete zmínit také něco z toho, co se vám v Čechách a na Češích nelíbí?

Nelíbí se mi spousta věcí, což ovšem nemění můj vztah k Čechům jako k národu. Já si především myslím, že Češi trpí strašlivými mindráky. Přitom jsem přesvědčená, že mají být na co pyšní, přesto, že prošli dlouhými obdobími nesamostatnosti. Podívejte, být pod císařpánem bylo pořád o dost lepší, než pod carem. Já vím, byl osmačtyřicátý, osmašedesátý rok a tak dále, no dobře a co má být? Proč z toho na věky dělat nějaké fatální závěry. Daleko horší je podle mě všudypřítomná závist, kterou si lidi otravují život a také neochota rozlišovat, dělat rozdíly. S tím vším mám samozřejmě osobní zkušenosti. Například hledání ubytování pro moji mámu, to bylo úplné peklo. Marně jsme přesvědčovali, že se jedná o veskrze slušnou ženskou, nikdo nechtěl ani náhodou. Vím, že se lidé bojí Rusů, ruské a ukrajinské mafie, prosím, mají důvod, ale když přijdete na cizineckou policii, prožijete strašlivé ponížení, zatímco skutečný mafián se sem celkem bez větších problémů stejně dostane. Za dostatečně velký úplatek sežene vízum i povolení k pobytu, tak co? Copak to je nějaká národní hrdost? To je jen mindrák neplnohodnosti, lidé si neuvědomují, že tím jak poníží dejme tomu mě nebo mojí matku, ponižují hlavně sami sebe a dávají najevo především svoji vlastní nejistotu. Mimochodem ti Češi, kteří z jakýchkoli důvodů prožili nějakou dobu v cizině, se většinou nápadně liší tím, že nemají, s prominutím, takovou tu venkovanskou zaprděnost, která jinak občas bývá k nevydržení.

Vraťme se teď k vašemu CD Yadid Nefesh. Kdy a jak vznikalo? Jak jste vybírala písně?

Ta idea vznikla už v Kyjevě a tam jsem také na něm začala pracovat. Spolupracovala jsem s jednou producentkou, jinak profesionální režisérkou, která mi hodně pomohla. Jako čistokrevná Židovka mi dokázala poradit hlavně s tím, jak vytvořit v písni konkrétní obraz určité národnosti a kultury - například jedinečnou intonací, přesnou výslovností, a podobně. Na uskutečnění našeho projektu se tenkrát nenašly peníze, ale myslím, že ty písně, na kterých jsme pracovaly už tehdy, nakonec vyšly nejlépe. U těch ostatních jsem již neměla člověka, který by mě takto korigoval, musela fungovat jen samokontrola.

S dovršením repertoáru mi tady v Čechách pomohl můj muž, který výborně ovládá hebrejštinu, takže jsme společně doplnili hebrejské písně. K tomu, že nakonec opravdu mohlo CD vzniknout, pomohla do určité míry i řada náhod - trochu jako v pohádce. Už jsem sice v Čechách několik let aktivně koncertovala například se Spirituál kvintetem, s Vladimírem Mertou a dalšími, ale teprve poté, co se na konzervatoři objevil režisér České televize Mojmír Janek, který o škole natočil film, v němž mi poskytl poměrně velký prostor a který televize několikrát opakovala a poté co režisér Martin Pátek o mně natočil dokument ”Kačkele”, vešla jsem do širšího povědomí. Tak si mě také všiml producent Milan Steigerwald a nabídl mi spolupráci.

Můžete se zmínit trochu blíže o spolupráci se skupinou Die hungernden Künstler, nebo-li Umělci v hladovění? Ten poněkud tvrdší, rockový podklad vašich písní není v tomto žánru úplně obvyklý...

Jsou to skvělí profesionálové. Spolupráce nebyla vždy lehká, každý jsme jiný. Ale to je normální. Já jsem z jiného prostředí, jsem tak trochu konzervativní, i když už jsem zvyklá na ledacos. Umělci v hladovění mi říkají ”akademická slečna”. V té kapele Židé téměř nebyli, jen houslista a bubeník a i proto jsme v hudebním výrazu možná unikli obvyklému standardu, takovým těm zaběhaným zvyklostem. Ta tvrdost, jako vyjádření krutosti světa, přes kterou se tlačí a pozvedá lidský hlas - to je podstata věci. Krutost 20. století, každý ví o čem je řeč. Pracovní, obchodní, všechny mezilidské vztahy, všechno ztvrdlo - i duše...

Samozřejmě, že se někdy setkávám s takovou poměrně konzervativní reakcí. V určitých kruzích existuje vyhraněná představa o tom, že židovská hudba musí být ”taková a ne maková”, ergo, že to co dělám je málo tradiční. Kolik takových diskusí vzniklo například i kolem spolupráce skupiny Klezmatics s Chabou Albertstein. No a co? Všechno nové si složitě hledá cestu a já chci sama mít kontrolu nad tím, co dělám. Nepřeji si sice, aby ”finance zpívaly romance”, ale pořád je přijatelnější najít člověka, který vám věří a do vašeho projektu vloží peníze, než jakýkoli ideologický patronát.

Jste věřící?

Patříme s mužem k těm konzervativnějším manželským párům v Pražské židovské obci. Můj muž je jedním z minjanu.

Když chcete vést plnokrevný život věřícího člověka, musíte se podle toho opravdu chovat. Snažím se dodržovat všechno, ale někdy je to opravdu těžké. Klobouk dolů před každým, komu se všechno daří naplňovat do posledního detailu.

Já si myslím, že hlavními dvěma faktory, které by měly ovlivňovat náš život, jsou náboženství a lidskost a když má člověk té lidskosti hodně a toho náboženství třeba trochu míň, taky se vůbec nic neděje.

Na návštěvě v Israeli jsem zažila pár šoků. Řeknu příklad. Šli jsme po ulici, muž mě držel za ruku, abych nezakopla nebo něco podobného a naši ortodoxní přátelé začali namítat, že se to na veřejnosti nesluší. To je přece hodně hloupý přístup. Jak už jsem říkala, náboženství a lidskost by neměly být v rozporu, ale občas se to stává. Stane se, že s prominutím, nějaký ambiciózní blbec, chce skrze náboženství prosadit své osobní ambice a nic víc. Chce se cítit povzneseně či povýšeně, což se mu může i podařit. Ale židovství není o tom, kdo koho drží za ruku. Je to určitý způsob života a pokud by mně někdo řekl, že nemám držet za ruku muže, který potřebuje pomoct, tak bych byla ochotna dát facku kterémukoliv rabínovi.

To je jen jeden z mnoha druhů blbosti a ty má každý své. Jiné mají katolíci, jiné Židé... Každý má svá bebíčka a v tom to mnohdy je.

Klasická otázka na závěr. Co bude dál? Jaké máte plány, zůstanete i do budoucna u židovských písní?

Nedělám si iluze, že bych se mohla stát součástí české kultury. Češi mají svoji polohu, já svoji. Každý má svůj chléb. Ale na druhou stranu se nechci navždy uzavírat jinému než židovskému repertoáru. Uvidíme. Během několika příštích let bych ráda natočila CD v jidiš, v ladinu a v hebrejštině, každé samostatně. Tedy opět židovské písně - pokud možno udělané tak - aby každá z nich měla co říci jednadvacátému století, žádné muzejní exponáty. Ne že bych teď nebyla spokojena, ale především musím jít dál. Myslím, že naplnění vlastní podstaty na mě ještě čeká. Každý člověk se musí vyvíjet, měnit... A žena by měla projít přes normální lidské věci - poznat lásku, mít děti a tak dále. Když něco z toho ošidí, je to vždycky poznat.

Musím se vyvíjet, abych nezačala sama sebe štvát. Nemusím přitom měnit svoji podstatu, jen vztah k životu a k věcem. A pořád musím vědět co chci. Já to vím a představuji si, že ta cesta bude možná trnitá, někdy třeba i k nevydržení, ale nějak se s tím poperu. Musím jít dál a co bude, to už není naše starost.

Děkujeme za rozhovor

Ptala se Irena Dousková

……………………………………………………………………………………………………………………….

Eva Erbenová v Děčíně

Když jsem spisovatelku paní Evu Erbenovou potkal poprvé, chvíli jsem myslel, že jde o někoho jiného. Člověk, který toho tolik prožil, přece nemůže být tak mladistvý, čile pobíhat, mít zájem o tolik věcí, tak zasvěceně a vášnivě diskutovat a těšit se z tohoto světa tak jako tato šarmantní, drobná žena. Naštěstí jsem se mýlil.

S touto vitální osůbkou jsem přijel do jejího rodného Děčína, na besedu, kterou uspořádala místní židovská obec. Přijeli jsme o něco dříve, aby si paní Eva mohla projít město, prohlídnout zrenovovanou synagogu a povečeřet s představiteli obce.

Když jsme s drobným zdržením vstupovali do malé zasedací místnosti Židovské obce, čekalo nás milé překvapení - místnost zaplněná členy obce a příznivci knížky paní Evy, novináři místního tisku, fotoreportéry - prostě jako při návštěvě významného rodáka. To vše podtrženo laskavým a přátelským přijetím předsedy děčínské obce, pana Vladimíra Poskočila. Chvíli se debatovalo o její knížce "Vyprávěj mámo, jak to bylo". Proč se nadá nikde koupit a proč si ji musí čtenáři mezi sebou půjčovat. Po té paní Erbenová četla z rukopisu připravovaného pokračování své knížky. Samozřejmě se mluvilo o situaci v Izraeli a také o její životní pouti, od doby, kdy se po válce s manželem vystěhovala. Vzpomínalo se na "starý" Děčín a jak to "tenkrát" bylo. A kdyby se paní Eva nevracela ten den do Prahy, asi bychom tam seděli dosud.

Při loučení se paní Erbenová jen těžko bránila dojetí, zvláště když byla v upomínku na tento večer doslova zahrnuta drobnými dárky děčínské obce i svých příznivců. Pak už jen dlouze mávala svým hostitelům: "Na shledanou, na shledanou … "

ms

……………………………………………………………………………………………………………………….

Romská domobrana

Poslední měsíce roku 2000 jsem trávil v Centru sociálně-ekonomických strategií Fakulty sociálních věd UK. Pracovali jsme na vizích pro Český stát do roku 2015. Součástí těchto prací bylo I sepisování tzv. ”divokých karet”. Jsou to scénáře událostí, které jsou sice nepravděpodobné, ale za jistých okolností by se mohli stát. Tento typ uvažování má jednu jedinou funkci – rozvíjet schopnost lidí přemýšlet i o věcech nemyslitelných. A vyvozovat z tohoto přemýšlení závěry pro své současné chování. Nabízím čtenářům Hatikvy jeden z těchto scénářů.

Fedor Gál

Romska domobrana

Kolem roku 2007 žilo v Chánově víc jako 3500 obyvatelů – většinou slovenských Romů bez práce, občanství a trvalého pobytu. Chánov se mezitím stal evropsky vyhlášeným ghettem. Po několika útocích proti romským rodinám v Ústí nad Labem, Rokycanech a v Ostravě se v Chánově objevili mladí muži – navrátilci z emigrace. Novináři, kteří chodili do Chánova pro exkluzivní materiály, si všimli, že tito mladí muži nějak nekorespondují s všeobecným ”dizajnem” obyvatele Chánova a navíc se vyhýbají médiím.

13. května příštího roku – v den každoročních pietních aktů obětem romského holocaustu na místě bývalého koncentračního tábora v Letech u Písku byl narušen obvyklý průběh ceremoniálu. V objektech velkovýkrmny vepřů, na místě bývalého koncentráku pro Romy, začali účastníci pietního aktu ničit soukromý majetek. Vyvěsili transparenty s hesly: ”Leží tady naši bratři!” a ”Máme už dost slibů!”.

Při konfliktu s ostrahou objektu a místní policií padl výstřel a těžce zraněného aktivistu, známého svou autoritou mezi Rómy, odvážejí do nemocnice. Na druhý den vyhlašují občané Chánova, že zřizují svou domobranu. Přidávají se Romové z Ústí nad Labem, Rokycan, Ostravy a Brna. V DNES vychází rozhovor s mladým mužem, který se vrátil po pěti letech emigrace a hovoří o svém právu chránit životy blízkých. Nova přináší reportáž o výcviku mladých Romů. Mají zahalené tváře a cvičí se v asijských bojových uměních. Jejich trenéři jsou zjevně značně pokročilí.

V tom samém čase byla Česká republika konečně přijata za plnoprávného člena Evropské Unie. Fakt volného pohybu lidí překvapivě způsobil, že do České republiky začínají přicházet Romové ze zahraničí. Na prvním Sněmu českých a moravských Romů sjednocených v hnutí ”Romské fórum” zazní volání po odškodnění za století trvající diskriminaci. V sídle Vlastenecké ligy jednoho rána exploduje časovaná nálož. Čeští i zahraniční skinheads vyrazí v organizovaném zástupu na Chánov. Zvláštní jednotky ministerstva vnitra přispěchají na pomoc. V Chánově se setkávají s disciplinovanými obyvateli připravenými na střet. Vojáci mají po několika hodinách a konzultacích s představiteli místní samosprávy pocit, že chránit bude zapotřebí pochodující skinheady. Ti se mezitím utkali s oddíly mladých anarchistů z organizace ANTIFA. Tiskové agentury přinesly na druhý den zprávy o vzniku romských domobran v dalších městech v Čechách a na Moravě.

……………………………………………………………………………………………………………………….

Reformní hnutí v souvislostech (2.část)

5. Reforma v Anglii

První reformní obec v Anglii, "Londýnská Západní Synagoga Britských Židů" (Western London Synagogue of British Jews), začala svou vlastní cestou, zpočátku neovlivněnou hnutím na kontimentu. Jak název napovídá, byla založena, aby pokryla mezeru v západním Londýně (v době, kdy hlavní obce byly v City) a aby zmenšila odstup mezi aškenázskými ("německými") a sefardskými ("španělskými a portugalskými") komunitami.

Vysoký příliv uprchlíků z východní Evropy je ještě čtyři desetiletí před námi; podle výsledků sčítání lidu žilo v roce 1850 v Anglii zhruba 35 000 Židů, z toho 20 000 v Londýně. Šabatový census z roku 1851 vykázal na 3000 činných synagog.

Obce se nerozlišovaly podle svého způsobu zbožnosti nebo učení. Postupně, jak jejich členové nabývali majetku a vážnosti, někteří z nich se stěhovali z východní části (East End) Londýna do nové a honosnější západní části města (West End). Pěší cesta do synagogy na šabat se stala značně obtížná (ačkoli sir Moses Montefiore ji chodíval po celý život), až nakonec skupina členů Bevis Marks (sefardská synagoga) zaslala na Radu petici žádající založení "pobočky" ve West Endu. Obec se skládala z Aškenázů i ze Sefardů, její představitelé si v minulých desetiletích stěžovali na délku bohoslužeb v jejich tradičních synagogách, strohost, absenci kázání v jazyce, jemuž by rozuměli atd.

V průběhu let se zavedly mírné změny, které však uspokojily jen málokoho. Jedno z pravidel sefardské synagogy také bylo, že v Londýně nebude založena žádná další obec a to se přísně dodržovalo, ikdyž se Londýn v průběhu času rozšiřoval, skoro 300 let od doby svého vzniku.

Ačkoli je možno v rané korespondenci nalézt odkazy na "reformní" obec v Hamburku a její způsoby, vcelku se zdá, že rozdělení bylo čistě vnitřní anglickou záležitostí. Idea reformistů se týkala hlavně bohoslužeb: přáli si zkrátit šabatovou bohoslužbu na dvě a půl hodiny(!), zrušení alijot, zkrácení siduru atd. Zároveň navrhovali zrušení svátků, které nejsou prokazatelně ustanoveny v Tóře, což znamenalo nejen odmítnutí druhého dne svátků, ale i rabínské autority, ústního zákona, který je zavedl.

Změny v liturgii, jak je představila nová modlitební kniha Forms of Prayer, však byly poměrně malé. Poprvé byla vydána v srpnu 1841, část úvodu byla převzata do jejího sedmého vydání v roce 1977. Další části zdůrazňují význam Bible v protikladu k ústnímu zákonu a uznání důležitosti tehdejší německé vzdělanosti (hnutí Wissenschaft – Věda), zejména v tom, jak její výzkumy ukazovaly vývoj liturgie v minulosti a tudíž její možnou změnitelnost.

Zmíněný úvod odráží univerzalistický pohled dne a posuny k politické rovnoprávnosti, které se v Británii udělaly, když odkazuje na některé modlitby "mající svůj původ v období pronásledování, ve stavu utrpení a degradace, který nyní rychle mizí a jehož každá stopa rychle s božskou pomocí pomine".

Pasáže v aramejštině jako Kadiš byly přeloženy do hebrejštiny, přidala se modlitba díkůvzdání matky za narození jejího dítěte a některé další menší změny. Přidal se anglický překlad modliteb – zřejmě poprvé v siduru vůbec.

V této edici byly modlitby za Mesiáše a obnovu chrámu ponechány. Nicméně demonstrací toho, že modlitby mohou být přidávány a odebírány, bohoslužba zkrácena bez ztráty svého významu, že bylo důležité modlitbám rozumět a dokonce i ženy měly co říct, byly hlavní rysy reformy zřetelně vytýčeny. Je nutno dodat, že varhany byly zavedeny až v roce 1859 a ženy a muži sedávali až do roku 1918 odděleně. Jinými slovy, změna a reforma nezačala a neskončila v roce 1840, ale měla pokračování.

V září 1841 vynesly aškenázské i sefardské autority společný verdikt nad novou obcí, označující každého, kdo používá sidur Forms of Prayer jako hříšníka. Po určitém manévrování byl tento verdikt v roce 1849 zrušen. Opozice a nepřátelství však zůstávalo, kongregace si musela koupit pozemek pro svůj vlastní hřbitov a Rada zástupců (Board of Deputies) odmítla udělit představenému reverendu D.W. Marksovi právo oddávat sňatky. Nakonec bylo západolondýnské synagoze uděleno právo uzavíraní manželství zvláštním zákonem parlamentu v roce 1856, který je dodnes základnou pro autoritu dalších britských reformních synagog.

V roce 1870 se obec přestěhovala do své současné budovy v Upper Berkeley Street blízko Marble Arch. V letech 1845 až 1897 existovala denní škola, původně založená synagogou Western London, ačkoli byla nezávislá a placená z vládního grantu. Chlapci a dívky byly konfirmovány ve věku 16 let. V roce 1886 byla obec schopná vyslat svého reprezentanta do Rady zástupců a a v roce 1887 věnovat příspěvek pro Jews College. Dříve, v šedesátých letech, existoval fond pro vzdělávání pracovníků a vysílání vhodných kandidátů na příslušné instituce v Německu. V roce 1888 se zavedl tříletý cyklus čtení z Tóry společně se zvykem čtení haftary v angličtině. V dalších ohledech obec nicméně zůstala jasně konzervativní.

Ačkoli byla v 50. letech v Hullu zřetelná skupina "reformátorů", druhá reformní synagoga byla založena v Manchesteru v roce 1856 a další v Bradfordu roku 1873 – v době, kdy pro jejich vznik byly vhodné podmínky i v Leedsu nebo v Halifaxu. Reforma v Británii se však nerozšiřovala a nezískávala na síle až do 30. let 20.století, kdy příliv evropských neortodoxních Židů vedl k přehodnocení situace. Po počátečním průlomu, usilujícím o změnu synagogálních rituálů a bez plně podložené teologické pozice reforma usnula... Prolomila etablovaný ortodoxní tábor, ale bez jasného dalšího směřování.

6. Souběžné trendy

V židovském světě v té době probíhal další paralelní vývoj. V roce 1870 byla konfederací tří hlavních aškenázských obcí zformována Spojená Synagoga (United Synagogue). Široká vlna přistěhovalců z východní Evropy s přílivem lidí podstatně více "ortodoxních" než byly stávající pravověrné obce vedla ke změně celé podoby židovské komunity. Noví přistěhovalci si zakládali své vlastní malé obce na východním předměstí Londýna, z nichž se většina spojila do "Federace synagog" (Federation of Synagogues).

V roce 1890 nezávislá skupina radikálních Židů založila "Židovskou Náboženskou Unii" (Jewish Religious Union), která odrazena Londýnskou Západní Synagogou šla svou vlastní cestou a stala se liberálním židovským hnutím. V důsledku toho zůstalo reformní a liberální hnutí trvale oddělené, i když se jejich další vývoj ubíral souběžnými cestami.

7. Další vývoj

V roce 1929 byl do své funkce v Západním Londýně uveden jako rabín Harold Reinhart. Vystudoval na Hebrew Union College v Cincinatti a přivezl s sebou některé myšlenky a dynamiku charakterizující silné reformní hnutí, které se rozvinulo v USA. V roce 1934 bylo otevřeno "Community Centre" – jedno z prvních v Británii, které se postavilo vedle některé synagogy.

V roce 1930 byla vydáno nové šesté vydání modlitební knihy, které se výrazně lišilo od předchozích verzí. Prosby za obnovu Jeruzaléma, návrat na Sion a příchod Mesiáše byly odstraněny a bohoslužba zkrácena na zhruba hodinu a půl.

V Glasgow, Edgware a Golders Green byly založeny nové obce a jak třicátá léta postupovala, přijelo několik rabínů z východní Evropy jako uprchlíci a dostali v obcích místa. Přivezli s sebou německé "liberální" postoje, které byly více tradiční a současně více intelektuální. Tento příliv pokračoval dál i bezprostředně po konci války.

8. Poválečný pokrok

Šest tehdy existujících obcí v roce 1942 založilo "Asociaci synagog Velké Británie" (Association of Synagogues of Great Britain). Slovo "reformní" bylo záměrně vypuštěno.Její záměry byly:

"praktikovat a rozvíjet zdravý a vitální judaismus, který bude přispívat k životu celé židovské komunity a který bude hrát svou roli společně s dalšími náboženstvími v duchovním a fyzickém zdokonalení celého lidstva."

Jinými slovy, reforma byla nazírána jako integrální část historického židovského kontinua, více než "radikální odnož" , čímž byl zřetelně stanoven pluralistický náhled mnoha cest, kterými lze sloužit Bohu.

V roce 1946 byla zformována "Asociace mládeže synagog Velké Británie" (Youth Aassociation of the Synagogues of Great Britain) jako zastřešující organizace mnoha mládežnických klubů patřících obcím. V 70.letech byla přejmenována na RSY Netzer, přičemž RSY znamená Mládež reformních synagog. "Netzer" je umělé slovo pocházející z iniciál hebrejského "Noar Tzioni Reformi" – reformní sionistická mládež. Odbor mládeže dnes organizuje mnoho vzdělávacích víkendových seminářů, zimních i letních prázdninových pobytů ve Velké Británii a v Izraeli.

Rovněž bylo ustaveno "Shromáždění pracovníků", později "Shromáždění rabínů", aby se činovníci různých kongregací mohli pravidelně setkávat a slaďovat procedury ohledně svateb, rozvodů, konverzí atd.

Během 40.let byly založeny obce v Hendonu, Wimbledonu, Cardiffu, Bornemouthu, Southportu a Leedsu, v 50.letech v Maidenheadu, Ilfordu, Brightonu, Southgate, Harlow a Wembley. Růst pokračuje dodnes.

9. R.S.G.B.

V roce1955 byl název ASGB změněn na Reformní synagogy Velké Británie (Reform Synagogues GB). Po mnoho let sídlily kanceláře RSGB v Západolondýnské synagoze. Poté, co byly přesaženy tamní možnosti a po krátkém období ve Swiss Cottage byly v roce 1982 přesunuty do Manor House. Je to komplex budov ve Finchley, severním Londýně, bývalá římskokatolická škola a je oficiálně známý jako Sternberg Centre for Judaism, adresa 80, East End Road, London, N3 2SY.

Je rovněž domovem Leo Baeck College, nezávislé konzervativní synagogy, RSY-Netzer, Střediska pro židovské vzdělávání (CJE), vzdělávací instituce a školící organizace sponzorované reformním a liberálním hnutím, koordinátora studentských aktivit organizujícího bohoslužebnou praxi studentů. Řídí sociální a vzdělávací akce a první reformní denní židovskou školu v zemi, The Akiva School.

RSGB je spravována Radou, v níž jsou (teoreticky) zastoupeny všechny sdružené synagogy a výročním valným shromážděním (normálně konaným jako součást rezidenční víkendové konference), na niž se rozhoduje o politice unie.

Každá synagoga se podílí finančním příspěvkem, který musí být zaplacen na pokrytí centrálních výdajů organizace, ale každá je zároveň plně autonomní a nezávislá ve stanovení výše vlastního příspěvku, zajištění svého rabína a spravování svých vlastních záležitostí. Jsou v tomto ohledu daleko více nezávislejší než obce patřící do United Synagogue, více centralizovaného útvaru.

Další aktivity RSGB zahrnují oddělení "Akce Izrael" s prací vyslaného člověka (šaliach) z Izraele, skupinu zaměřenou na Židy ve východní Evropě a FSU "Exodus 2000". Existuje skupina Sociální akce, hudební poradce a péče ve výboru obce spojená s vytvářením sociální sítě, kongregační výbor pro rozvoj k povzbuzení dalšího růstu, skupiny zaměřené na zlepšení zdokonalení vedení obce nebo politických a sociálních věcí, publikační výbor řídící vydávání brožur, modlitebních knih a vzdělávacích materiálů.

Reformní hnutí ve spojení s paralelní Unií liberálního a progresivního judaismu (Union of Liberal and Progressive Synagogues), jejíž ústředí se nachází v Maple Street, London, W1P 6DS je součástí evropské sekce Světové unie progresivního judaismu, mezinárodní reprezentační a výkonné organizace, jejíž ústředí sídlí na adrese 94101 Jeruzalém, 13, King David Street. "Přátelé progresivního judaismu" sbírají prostředky a poskytují pomoc pro skupiny a obce v Evropě a Izraeli.

10. Rabinát

V roce 1956 byla založena Židovská teologická škola (The Jewish Theological College) jako chabý pokus se dvěma studenty, působící v chederových třídách Londýnské Západní Synagogy. Jejím záměrem bylo zaplnit mezeru vzniklou zničením středisek židovské výuky v Evropě během Šoa. O rok později byla přejmenována na Leo Baeck College, podle zemřelého rabína, který vedl německou židovskou komunitu až do války, přežil Terezín a poté se usadil v Londýně. Sám apeloval na založení takové školy.

Škola od té doby poskytla vzdělání velkému počtu rabínů, z nichž většina působí v anglických reformních a liberálních synagogách, další po celé (západní) Evropě. Jsou to absolventi instituce, která byla ovlivněna velkými německými středisky židovské vědy, akademické svobody a osobního hledání, která prostoupila evropské university a poválečné reality židovského života v Británii a v Evropě.

Shromáždění rabínů se pravidelně setkává, aby diskutovalo o své další politice nebo reakci na různé události. Každý rok volí exekutivu a předsedu, nicméně nemá žádného vrchního rabína nebo jinou hierarchii.

Otázky osobního statutu řeší Beit Din, který se skládá kromě organizátora (na částečný úvazek) a tajemníka ze členů Shromáždění, jak vyžadují pravidla. Soudci nebo dajanim nemají "plný úvazek". Členové Shromáždění rovněž pracují na tvorbě nové liturgie a publikací, byla vydána nová modlitební kniha pro vysoké svátky ("Dny úcty") a pro poutní svátky (Šaloš regalim).

11. Reformní praxe dnes

Reformní judaismus ve Velké Británii i se všemi svými nedostatky stále odráží různorodé vlivy, které jej ovlivňují – přirozenou různorodost židovské komunity v průběhu dějin, napětí mezi biblí a pozdější rabínskou interpretací., osvícení a revoluční koncepty lidských práv a vzájemné rovnosti, akademický a vědecký přístup ke studiu náboženských zvyků a praktik, politiku anglicky mluvícího židovstva, vztahy mezi židovským a nežidovským světem v Evropě, Anglii, na Středním Východě, krátce, nese známky historie.

Hlavní rozdíly mezi reformou a ortodoxií jsou tyto:

a) Ústní zákon (celkový souhrn halachického myšlení a literatury) je považována více za lidskou konstrukci než za součást Božího zjevení na hoře Sinai. Jako takové je zajímavé a informativní, ale reforma se necítí být vázána rozhodnutími rabínů žijících v různých zemích a časových obdobích a promlouvali do své současné situace. Tam, kde se halachický náhled stále považuje za podstatný, se aplikuje dál, ale tam, kde to není důležité nebo kde se náš náhled změnil je potřeba nalézt cestu k udržení podstaty judaismu.

b) Jako příklad této změny je naprostá rovnost mužů a žen. Znamená to, že ženy mohou nejen sedět v synagoze vedle mužů a mohou zpívat ve smíšených sborech, ale mohou i vést bohoslužbu a být ordinovány jako rabínky a vést komunitu. Chlapci a dívky se učí podle stejných osnov k barmicva a batmicva. (Praxe konfirmace ve věku 16 let vesměs vymizela, ačkoli v liberálních synagogách se stále zachovává). Ženy se mohou rozhodnout, zda si obléknou talit.

c) Bohoslužby začínají v čase vhodném pro obec, nejsou svázány s východem a západem Slunce. Jelikož je bohoslužba v synagoze o šabatu v reformním hnutí relativně méně významná, je páteční večerní služba delší než v ortodoxní synagoze, zatímco ranní sobotní je kratší. Modlitby se čtou společně s větším důrazem na obřadnost, anglicky stejně jako hebrejsky. Kadiš byl znovu zaveden v aramejštině. Časy bohoslužeb pro jednotlivé obce je možno nalézt v kalendáři z Leo Baeck.

Písně mají doprovod nástrojů s vyjímkou zpěvu kantora. Čtení z Tóry je kratší a více vzdělávací, řídí se tříletým, ne jednoletým cyklem. Haftara se čte v angličtině. Nelze říci, že kázání v angličtině je něco odlišného, protože tento reformní prvek adoptovaly ortodoxní obce také!

d) Starobylé koncepty kmenové identity, vztahující se ke kněžství (kohanut) nejsou nadále brány v úvahu. Reforma již nevyhlíží, ani se nemodlí za obnovení chrámu, obětních rituálů a kněžství. Konkrétně to znamená, že kohanim nemají zvláštní přednost při alijot, nemají povinnost žehnat obci (staré požehnání čte rabín nebo jiný učitel), mohou vstoupit na hřbitov a mohou si vzít rozvedenou ženu nebo konvertitku. Modlitby za obnovu obětí a studijní pasáže vztahující se ke svícnům v chrámu apod. jsou z bohoslužby vypuštěny.

e) Konverze k judaismu, i když se s nimi nejedná ledabyle, se považuje za realizovatelnou nabídku pro většinu lidí, zejména pro ty, kdo chtějí vstoupit do manželství se Židem nebo se Židovkou. Požadavky na potenciálního konvertitu jsou navrženy tak, aby odrážely požadavky na kongreganta jako celek, spíše než odstrašující ideál.

f) Ačkoli věříme v život duše po smrti, nevěříme ve fyzické vzkříšení z mrtvých v době příchodu Mesiáše. Znamená to, že může být prováděna kremace, pitva nebo darování orgánů pro účely transplantace.

g) Procedury Beit Dinu obrážejí umírněný náhled na většinu situací, za podmínky, že ti, kteří je uplatňují, tím vyjádřili upřímnost a závaznost. Get (potvrzení o rozvodu) může být vydán muži nebo ženě poté, co proběhla civilní rozvodová procedura, dokonce když druhý partner odmítne s náboženským rozvodem spolupracovat, pokud byly vyčerpány všechny další prostředky.

h) Osobní dodržování přikázání je povzbuzováno, ale nevymáhá se. I když se šabat a svátky považují za důležité, nepovažuje se otevření ledničky nebo rozevření deštníku za porušení šabatu. Hledají se nové přístupy k oslavám svátků s ohledem na skutečnost, že jen málo moderních Židů žijících ve velkém městě může zachovávat zemědělský kalendář starého Blízkého Východu.

i) Reformní judaismus poskytuje informovanému, vzdělanému jedinci prostor k vlastní volbě ohledně míry osobní zbožnosti. To není návod k úplné anarchii, ale přiznání faktu, že základem židovské identity je individuální informované svědomí.

Přeložil Tomáš Bartoň

……………………………………………………………………………………………………………………….

Přes córesy k svobodě

”ŽLU je teď živý organismus, který už poroste vlastním tempem,” řekl mně po listopadovém shromáždění Fedor Gál. A protože se mě mnozí ptají na moje pocity či dojmy, zde jich je hrstka. Z jakýchsi rabínských biblických komentářů si matně vzpomínám na popis vývoje životních situací přes stav, jemuž se říká cara, ke stavu zvanému rechovot.

Cara znamená soutěsku, úžinu, úzkost, tíseň, nebo stres. Z toho známe jidiš slovo córes znamenající útrapy, trable, nesnáze. Jako nekonečný řetěz córesů asi připadá ta první etapa dějin ŽLU (celých devět měsíců!) těm ”stařešinům”, kteří to táhnou jako Sisyfův balvan od začátku. Mnozí se museli často cítit, jako by procházeli minovým polem, kde každou chvilku něco na všech stranách vybuchovalo, jak se srážely vyhraněné tvrdohlavé osobnosti a odlišné představy o tom, co vlastně ŽLU je a chce a proč. Občas všemi cloumala podezíravost a vzájemné podrážení nohou. A se svahů soutěsky pršela kulometná palba z různých stran a z různých pohnutek. Včetně oné slavné tradiční židovské vlastnosti zvané sinat chinam neboli bezdůvodná vzájemná zášť.

Asi se tím muselo projít, abychom poznali, jak chutná rechovot: otevřený prostor, prostranství a pocit volnosti a osvobození, který vypukl ke konci listopadového shromáždění. Světlo na konci těsného tunelu. Bolestný porod. Vědomí, že to nejhorší je za námi a že vznikla živá kongregace, v níž bude možné klást důraz na tu předponu con – tedy to, co nás pojí, co máme společného, co chceme společně dělat. Bez zbytečných vnitřních konfliktů.

Takže co dál?

Podle nejnovějšího celosvětového sčítání je dnes na celém světě 13 milionů Židů. Před nějakými deseti roky se uvádělo 15 až 16. Znamená to, že za deset let z Židovské pospolitosti zmizelo 20% - dobrovolně. Nevymřeli, prostě se vytratili, přestali být Židé, přestali se k židovství hlásit. V Česku je nás prý někde ještě poschováváno přes 10.000. Z těch nejmíň 70% dobrovolně mizí a my jsme možná poslední generace, které by se mohlo podařit je zachytit, než zmizí úplně. Možná pořád nevíme, jak na to, takže právě o tomto bychom měli začít seriózně debatovat v předsednictvu, radě, i na stránkách Hatikvy.

V nedávném rabínském článku v listě Jerusalem Post jsem vyčetl tuto definici Žida:

”Žid je člověk, jehož vnuci jsou Židé.”

Má-li se ŽLU stát opravdovým živým organismem, musí se pokusit k židovství co nejdřív přivést nejen dnešní dvacátníky, ale i teenagery. Bude to znamenat zlepšit práci vzdělávací a organizační a vnést do ní trochu zábavy a humoru.

Napadají mě konkrétně hned tři věci:

1. Co nejdřív dokončit – nebo začít už po kouscích dávat k dispozici (případně prodávat, aby se uhradily náklady) – kurs reformního judaismu ”Židem z vlastní volby”. To aby nás co nejvíc a co nejdřív vědělo, k čemu tu vlastně jsme.

2. Pokusit se na příští léto zorganizovat v Česku prázdninový tábor, na němž by se české židovské děti mohly skamarádit s židovskými dětmi ze Západní Evropy. Jestliže se to začne organizovat včas, našlo by se dost západních rodin, jejichž příspěvky by náklady na tábor uhradily.

3. Připravit nějaký jednoduchý systém vzdělávání mládeže a dětí, který by jim dával smysl a vzbudil by v nich zájem.

Izraelský ortodoxní rabín, s nímž jsem si nedávno přátelsky povídal, mně řekl toto:

”Každý den a noc já sám musím volit svobodně, zda konat ten či onen příkaz (micva) nebo nekonat ten či onen zákaz (avejra). To je to tajemství celé věci. My Židé jsme vždy byli ti, kdo se rozhodovali zůstat Židy. I dnes jenom ti, kdo sami rozhodují, denně, zůstat Židy – ve světě plném příležitostí asimilace otevřené každému – jenom ti zůstanou Židy.”

K tomu se možná dá dodat ještě toto:

Je mnoho způsobů, jak být Židem. A kterýkoli z nich je lepší než žádný.

Benjamin Kuras

……………………………………………………………………………………………………………………….

Zasedalo nové představenstvo ...

Nové představenstvo ŽLU, zvolené Shromážděním členů dne 26.11., se sešlo již na své druhé schůzi.

V dalších číslech měsíčníku Hatikva se budeme snažit Vám přiblížit nejen hlavní úkoly, které tento orgán Unie řeší, ale i jednotlivé jeho členy.

Bude jistě také zajímavé představit Vám i členy Rady, nového orgánu Unie, protože v ní budou zastoupeny její Kolektivní členové a zástupci Poboček ŽLU.

Redakce

………………………………………………………………………………………………………………………

Konec

……………………………………………………………………………………………………………………….