Hatikva číslo 5
Děčínské inspirace – Michal Spevák
Reformní hnutí v souvislostech – překlad z knihy Jewish by choice
Čo pre mňa znamená židovská liberální únia – Fedor Gál
Příběh šunky – Zdeněk Kirschner
Večery Židovského liberálního klubu:
O nás v číslech – Libuše Šancová
Jak je to s tím lhaním – Benjamin Kuras
Logika a realita aneb (dez)informace o (ne)jednání – František Fendrych
V pátek 6. října se v synagoze v Děčíně konala malá oslava. Kromě šabatu tu toho bylo k oslavě víc. Jednak jsme v děčínské Židovské obci přivítali jako nového člena pana Fedora Gála. Dále se děkovalo tomuto novému členu za dar v podobě Mojžíšových desek, které obec konečně může umístit na čelo budovy své synagogy. A nakonec zde bylo novoroční setkání členů obce s přáteli a příznivci. Mezi hosty byli nejen členové ŽLU z Prahy, ale hlavně ti, kdo s obcí žijí každodenní život.Místní podnikatelé, kteří opravují synagogu, přátelé z křesťanských komunit, představitelé děčínské kultury i kapela katolických misionářů.
Pár kilometrů od Prahy a je to jiný svět. Jiný svět života necelé stovky českých Židů. Žijí zde na okraji zájmu Federace ŽO, a tím spíše pražského Rabinátu. Bez pompy, bez handrkování, bez pletichaření, beze sporů. Prostě jen tak žijí v občanské pospolitosti a jsou Židé, i když Zemského rabína tu nikdo neviděl už mnoho let ...
Dokáží zorganizovat velké akce, jako jsou tradiční Sportovní dny Hakoach. Dokáží bez pomoci „z centra“ obnovovat svou překrásnou synagogu. Dokáží se sami starat o své staré členy. Dokáží se mít rádi a pomáhat si i přes svou individuální jinakost ...
Ale o tom se ve věstníku židovských obcí Roš chodeš nikdo nedočte.
Čím to je, že komunita, která by podle všeho měla být už dávno rozprášena, se drží, žije a vzkvétá? Čím to je, že se nebojí posilovat se o členy, které pražská obec odstrkuje? Čím to je, že se nebojí hněvu ani Zemského rabinátu?
Pan Gál spatřuje jejich sílu v tom, že svůj smysl vidí v práci. Já bych dodal: ... a nemají co ztratit.
V tomto čase, kdy se připravuje Shromáždění ŽLU, bychom se měli zamýšlet i nad možnostmi, které v naší další práci máme. Na základě děčínské inspirace mě jich napadá hned několik.
1) Navrhněme Židovským obcím, aby umožnily vytvoření Liberálních klubů ve svých komunitách, které by spolupracovaly s ŽLU.
Souběžné členství je možné jak z hlediska FŽO, tak ŽLU. Vytvořili bychom tak síť kooperujících subjektů, které si mohou vzájemně pomáhat a doplňovat se.
2) Usilujme o vytvoření spolupráce s domácími i zahraničními duchovními autoritami, které by pomohly obnovit tradice židovského života a výchovy nejen v Praze, ale i v regionech.
Vytvořili bychom tak možnost obnovit židovské tradice všude tam, kde se pomalu vytrácí i z povědomí samotných Židů.
3) Pozvěme na naše jednání zástupce všech oficiálních i neoficiálních židovských obcí.
Jen společným úsilím je možné cíle, které jsme si vytkli, realizovat. Nemůžeme se trvale opírat o jednotlivce, i kdyby naše členská základna byla sebevětší.
4) Věstník ŽLU—Hatikvu nabídněme jako široké fórum Židů i židovských komunit.
Například formou regionálních příloh tak může dojít nejen k vzájemné informovanosti obcí, ale dotisky přílohy mohou být i informačním mediem uvnitř té které komunity. Stačí jen najít ochotného reportéra v každém regionu, v každé komunitě. Těm, kteří to zatím neumí, lze jejich texty v Hatikvě upravit, zalomit ... Prostě jim pomoci.
5) Neochabujme ve své snaze komunikovat s oficiálními reprezentanty židovských institucí.
Doufejme v úzkou spolupráci v budoucnu. Neuzavírejme se. Nezapomínejme na naše cíle. Nevytvářejme organizaci proti něčemu, ale pro něco.
Michal Spevák
_____________________________________________________________________
Reformní hnutí v souvislostech (1.)
1. Úvod
Reformní judaismus hájí náboženský systém, který je plný rozporů a vnitřních protikladů, ale který je přijímá jako součást víry v pluralismus, v myšlenku, že v jednom okamžiku může současně být správná více než jedna cesta. Naproti tomu ortodoxní judaismus hájí náboženský systém, který je právě tak plný rozporů a vnitřních protikladů, ale které si buď vůbec nepřipouští nebo je považuje za součást jediného zjevení, bez otázek nebo zkoumání. Tyto věty se mohou zdát značně tvrdé nebo cynické, ale shrnují podstatný rozdíl mezi dvěma světy, z nichž jeden se nazývá "ortodoxní" a druhý "reformní" judaismus.
Ten první nemůže přijmout myšlenku změny, ale musí vnímat všechno - včetně změny - jako již dříve existující, čemu pouze musela být dána forma "autoritami", učenci. Ten druhý je založen na víře, že se mění vše - kromě Boha a ikdyž člověk přijme Boží neměnitelnost, pak způsob, kterým chápeme Boha a cesta, kterou uplatňujeme Boží poselství na sebe jako na Židy, se může měnit a mění. Existuje zde nepřetržité zjevení. Mezi těmito dvěma stanovisky je propast, která jde daleko za spory o zákaz řízení auta o šabatu, ačkoli se tímto způsobem rozdíl obvykle definuje.
2. Nálepky a označení: některé spory v minulosti
Bylo by nesprávné tvrdit, že v judaismu před rozdělením na reformní a ortodoxní nikdy nebyla ”typová” označení, ale popravdě řečeno nevíme vždy, co znamenala.
Například v období druhého chrámu vznikly skupiny známé jako farizeové a saduceové. První, v hebrejštině známí jako "Perušim" nebo "Oddělení", jsou obvykle chápáni jako předchůdci rabínského hnutí. … Druzí, v hebrejštině "Cadikim", představovali zájmy kněží a byli spojeni s udržováním tradice chrámu a s ní spojenými rituály… To málo, co o obou skupinách víme, pochází z diskutabilních a tendenčních zdrojů a je potřeba s tím nakládat opatrně. Zdá se však, že rozkol odrážel jak třídu, tak teologické rozdělení, které dále zrcadlilo rozdíly ve víře v posmrtný život. Farizeové tvrdili, že existuje, saduceové ho popírali. Je-li to pravda, pak rozštěpení reflektuje zásadní rozdíl ve způsobu, jakým se tehdejší Židé dívali na tento (a na budoucí) svět.
Po zničení chrámu v roce 70 o.l. Saduceové zmizeli ze scény. Rabínská literatura následujících století však odráží rozdělení přeživších učenců a jejich škol do dvou, jedné sídlící v Palestině a druhé v Babyloně. Nakonec byly také jejich úvahy shromážděny odděleně, takže jsou dva Talmudy, Jerušalmi nebo Jeruzalémský Talmud a Bavli - Babylonský Talmud. Nepředstavují schizma, ale odlišné tradice a názory na stejné otázky. Talmud Bavli byl přijat jako obšírnější a proto autoritativnější.
Hlavním rozdílem mezi oběma Talmudy je způsob debaty mezi různými názory a myšlenkovými školami. Nejznámější rozdíl mezi Hilelovou, který směřoval k mírnému výkladu daného problému a Šamajovou, který měl striktnější přístup. Pravidla debaty ovšem znamenala, že se s těmito rozdíly mohlo zacházet jako s celkem, aniž by se tím způsobil další rozkol. Sečetly by se hlasy a hledisko většiny by se stalo určující.
V 8. století však nastalo schisma mezi následovníky rabínské tradice zevrubného výkladu a reinterpretace detailů zákona a přívrženci Anana ben Davida, neúspěšného kandidáta na post exilarchy v r. 767 o.l. Ten založil sektu, která se stavěla proti rozhodnutím rabínů. Ti první byli od té doby známi jako "Rabbanité", druhá skupina jako B'nei Mikra neboli "Karaité", naznačující oddanost doslovnému výkladu Písma, v hebrejštině Mikra. Hořkost zrozená tímto rozkolem, s obviněními ze scestnosti a korupce a se zákazem uzavírání sňatků mezi oběma skupinami trvá dodnes…. Uvnitř karaismu samotného přišly další rozkoly a rozdělení.
V průběhu následujících staletí si Židé ve Středomoří postupně vyvinuli odlišné zvyky svých od souvěrců ve severní, západní a východní Evropě. Středomořští Židé se stali známí jako Sefardé z hebrejského slova Sefarad (které bylo použito na Španělsko a na vyhnance z Pyrenejského poloostrova. Židé z Německa (a z celé severní Evropy) dostali název Aškenázové od hebrejského slova Aškenáz, jenž se původně vztahovalo na národy pocházející z Jafeta … V Babylonském Talmudu Joma 10a a v Jeruzalémském Talmudu Megilla 71b je Gomer, otec Aškenaze překládán slovem Germania. V moderní době vystupuje třetí velká skupina Edot Mizrach, jenž se vztahuje na Židy z arabsky mluvících zemí severní Afriky a Blízkého Východu.
Zatímco hlavní teologické náhledy zůstávají podobné, každá skupina si vyvinula svůj vlastní jazyk, dialekt nebo přízvuk, své hudební tradice, vlastní obřady a další zvyky, takže bylo možno mluvit o judaismu praktikovaném v Itálii, ve Španělsku, v Jemenu, nebo v Tesalonice, Bagdádu, v Amsterdamu, v Polsku. Jinými slovy: jedno náboženství, ale v různých formách.
Některá významná díla výkladu zákona nabo liturgie bylo možno přijmout všude, zatímco jiná musela být interpretována, komentována nebo modifikována tak, aby vyhověla místním podmínkám. Například Šulchan Aruch, velký právní kodex sestavený v 16. století v Safedu v dnešním Izraeli, musel být revidován a komentován rabínem Mošem Isserlesem dříve, než mohl být akceptován Aškenázy.
Přesný způsob, doba a důvod vzniku různých zvyklostí je námět diskuze pro vědce, nicméně skutečnost, že aškenázští Židé často mluvili a psali v jidiš (spojující hebrejštinu, němčinu a ruštinu), zatímco Serafdé používali ladino (směs hebrejštiny a španělštiny) a orientální Židé judeoarabštinu (spojení hebrejštiny s arabštinou), se nedá popřít. Mnoho argumentů dnešního židovského světa se soustřeďuje na pokusy aplikovat pravidla pocházející z jiné doby a kultury bez procesu dlouhé tradice adopce těchto pravidel na místní podmínky.
V 18.století přišlo další rozdělení mezi Aškenazy na následovníky učení Chasidů (Chasidim), extatické, až mystické sekty, založené částečně na kultu osobnosti určitých "rebbe" a Cadikim, oponenty nového trendu. Tito oponenti se hebrejsky nazývají Mitnagdim, ("Ti, kdo jsou proti"). Rozdělení bývalo často trpké, s obviněními z hereze, s formální exkomunikací a dalšími razantními prvky. Zůstává navíc živé dodnes…V Izraeli nebo v severní Americe mezi sebou bojují nejenom Mitnagdim a Chasidim, ale i různé chasidské sekty, z nichž je každá následovníkem určitého "rebbeho" nebo dynastie, obyčejně pojmenované podle určitého města původu ve východní Evropě. Satmarští, Gerští, Braclavští a další skupiny se často vzájemně považují za velké nepřátele.
Cílem tohoto krátkého historického přehledu bylo ukázat, jak a v kterých bodech židovských dějin spolu soupeřily různé židovské skupiny a jak často byla různá označení používána vzájemnými odpůrci, aby pak byla přejata druhou stranou. Argument, který dnes často slyšíme, že "reformní tříští komunitu" názorně ukazuje přehlížení způsobu, jak tato komunita vždycky fungovala.
3. Původ reformy
Pro porozumění počátkům reformního juidaismu je nutné mít určité znalosti evropské intelektuální a společenské historie 18. a 19. století. Francouzská revoluce a její další dějství, invaze Napoleonových vojsk do většiny západní Evropy změnila celý základ společnosti. Revoluce postavená na idejích osvícenství, myšlenkách jako rovnost všech lidí, změnila poddané absolutistických králů na občany národního státu. Etablované náboženství - církev a s ní související procedury byly překonány. Kdekoli Napoleonova vojska zůstala dostatečně dlouho, aby změnila místní poměry (v Holandsku, Německu, Itálii), byla zrušena gheta a všem obyvatelům zaručena jejich práva.
Bylo by přehnané tvrdit, že vládla demokracie, práva žen byla např. velmi omezená, ale stát byl chápán jako ručitel určitých občanských práv svých obyvatel, která předtím neměli. …Samozřejmě, že přicházely problémy a antisemitismus, ale vnější svět byl často nazírán jako něco přitažlivého, co mohlo a mělo být přijímáno v jeho vlastních pojmech. To obyčejně znamenalo nejenom učení se německé kultuře a literatuře, ale i konverzi ke křesťanství.
Poznamenejme, že pokud je reforma svými odpůrci obviňována ze "směřování ke křesťanství", je to tím, že sama částečně začala jako reakce na trend ke konverzi a jako pokus nalezení "střední cesty" mezi izolacionismem zůstávání v ghetu a naprostou ztrátou identity v asimilaci.
4. Počátky
Israel Jacobson, bankéř ve Vestfálsku, založil v roce 1801 v Seesenu nábožensky nerozdělenou základní školu. Židovští a křesťanští chlapci se společně učili, konaly se bohoslužby a v roce 1810 byla otevřena synagoga. (Souběžně byla Židům ve Vestfálsku v roce 1808 zaručeno občanství, v roce 1812 v Prusku.) V této synagoze, spíše ve školní kapli než v nezávislé kongregaci se některé modlitby vedle hebrejštiny recitovaly v němčině, německy se zpívaly některé písně, bohoslužba se zkrátila, zavedly se varhany a pěvecký sbor. Navíc bylo každý týden kázání v němčině. …
V roce 1815 se konaly reformní bohoslužby v Berlíně v soukromých domech a v roce 1817 byla založena v Hamburgu obec "Nová israelitská chrámová asociace" se 66 členy. Je možné o ní mluvit jako o první skutečné reformní synagoze, protože její členové vytvořili své vlastní modlitební knihy, ustavili řád pro obřízky, svatby atd., stejně jako bohoslužby pro všední den, šabat a vypracovali svou vlastní ústavu …Nalezneme v ní touhu po důstojnosti a kráse, po bohoslužbě samotné, kázání v rodné řeči, po lepší hudbě, rovnosti obou pohlaví a pružnosti v zavádění nových prvků stejně jako ve zrušení zastaralých. Mnohé z toho ve své podstatě zůstává reformnímu judaismu vlastní dodnes.
Další důležité změny byly zavedeny v překladu modliteb, kde byly odkazy na "vykupitele" nahrazeny "vykoupením" (tzn. lepším budoucím věkem než zosobněným Mesiášem). Modlitba v Musaf Amida za obnovu obětí se změnila na prosbu, aby byla přijata jako oběť. Přepis se provedl v sefardském, ne v aškenázském způsobu. Od té doby vzniklo mnoho reformních modlitebních knih, ale všechny se řídily těmito základními principy.
Vůči novým změnám nastala velká opozice, někdy dosti tvrdá. V roce 1823 byl berlínský chrám po nátlaku tradicionalistů pruskou vládou uzavřen. V téže době vzrůstal zájem o vědecká studia judaismu, touha studovat původ a vývoj bible i rabínské literatury, způsob, jakým se vyvinuly a přivlastnily zvyky a obřady a jak každá doba přijala a přetvořila formy hebrejské bohoslužby a vhodných způsobů pro svou potřebu.
Krátce, judaismus přestal být nazírán jako jediný, neměnný, jednolitý útvar, který je nutno přijmout cele a bez otázek, ale začal být pojímán jako živá a vyvíjející se náboženská tradice, schopná dalšího vývoje a rozvoje.
Během tohoto období se udělaly opatrné změny a reformy v obřadu také v synagogách ve Vídni, Kodani a v různých částech Německa. Na řadě rabínských shromáždění v Braunschweigu roku 1844, ve Frankfurtu 1845, v Breslau roku 1846, v Lipsku 1869 a v Augsburgu 1871 se diskutovalo o mnoha teologických otázkách, což je důležité, protože mnohé z původních podnětů k reformě přinesli právníci, ne rabíni. Na pořad přišla témata jako víra v Mesiáše, používání úředního jazyka při synagogální bohoslužbě, hra na varhany nebo smíšený sbor, náboženské postavení žen, definice práce a dodržování přikázání ve vztahu k šabatu a svátkům. V mnoha případech diskuse pokračuje dodnes, což je zdravé znamení. Augsburgská konference zrušila pro reformní obce status agunah a jevamah žen jinak odsouzených zůstat ve stavu na půl cesty mezi manželstvím a vdovstvím.
Revoluce v Evropě roku 1848 a jejich neúspěch vedly k emigraci mnoha liberálně smýšlejících intelektuálů, hlavně do Ameriky. Někteří Židé prosazovali méně radikální reformy a jejich úsilí nakonec vyústilo do podoby, které dnes říkáme konzervativní hnutí. Je velmi silné také v USA , ale i tam je svými ortodoxními odpůrci napadáno.
V roce 1854 byl Zachariášem Frankelem, hlavním zakladatelem konzervativního judaismu založen rabínský seminář v Breslau, v roce 1870 v Berlíně Hochschule für die Wissenschaft des Judentums, v roce 1871 the Hebrew Union College v Cincinatti v USA a konzervativní Jewish Theological Seminary of America roku 1886. První dvě školy byly zničeny během Holocaustu, druhé dvě se naopak rozšířily. V roce 1956 byla v Londýně založena Leo Baeck College jako evropské centrum pro vzdělávání neortodoxních rabínů.
Přeložil Tomáš Bartoň
Překlad z knihy JEWISH BY CHOICE
Autor: rabbi Walter L.Rotschild, vydala Sinai Synagogue, Leeds, UK 1994.
Kapitola The Reform Movement in Context, Section 1, Unit 6.
______________________________________________
To, že som Žid, vnímam ako významný fakt svojho života. Rovnako významný ako to, že som otec rodiny, manžel, človek, ktorý si osvojil ako prvý jazyk slovenčinu a podobne. Nikdy ma však nikto nenapadol za to, že som Slovák, otec rodiny, muž, sociológ. Byť Židom je zvláštny údel. Snáď preto mám porozumenie pre zvláštny údel Rómov, migrantov, ľudí inej sexuálnej orientácie, než je tá moja, chorých, slabých a iných “iných”.
Tento sklon ma vedie k ostražitosti voči akejkoľvek manifestovanej exkluzivite vyplývajúcej z príslušnosti. To však na fakte, že som Žid, nič nemení. Tento môj pocit je však občas nahlodávaný výčitkou: Čo si to za Žida, keď nedržíš sviatky? Keď sa nevyhýbaš niektorým jedlám a zlozvykom? Keď nechodíš do synagogy?
Čo sa dá na to povedať? Snáď iba toľko, že som už raz taký. Hovorte mi napríklad liberálny Žid.
A zrazu začínam zisťovať, že byť liberálnym Židom je iba klišé. Nebudem ani len poriadnym liberálnym Židom, pokiaľ nebudem vedieť, čo znamená byť Židom etnicky, kultúrne, nábožensky. Judaizmus je cestou k tomuto poznaniu. Mám ju však absolvovať sám, alebo v komunite podobných? S ľuďmi, ktorí zdieľajú moju “rozmazanú” identitu, moje pochybnosti, moje nie celkom kosher židovstvo je to príjemnejšie, rýchlejšie a podnetnejšie. Myslím, že ich potrebujem viac ako pevnú vieru tých, čo nemajú pochybnosti. Pretože tí mi môžu ponúknuť istoty, pre ktoré som nedozrel alebo ich nezdieľam či nepotrebujem. Jedni aj druhí sme však na jednej lodi. Každý po svojom. Spolu so všetkými ostatnými.
Fedor Gál
______________________________________________
Přivítali jsme Nový rok 5761 s nadějí, že budeme dobře zapsáni a zapečetěni v nebeských knihách. Mnozí z nás vysypali drobečky z kapes pražským i mimopražským kaprům a jiné vodní havěti. Někdo zatočil nad hlavou kohoutem, jiný věnoval cedaka. Navzájem jsme se omlouvali jeden druhému a společně při bohoslužbě Bohu.
Po opulentní večeři při zrušení půstu několik členů Bejt Simcha navštívilo krásnou, velmi vzdělanou starou dámu, paní Mariannu Müllerovou s gratulací a výslužkou. Je sama.
Narodila se v roce 1920 v Hradci Králové; s rodiči a bratry byla deportována r. 1943 do Terezína. Patřila k těm mladým lidem, kteří věřili v budoucnost židovských obcí. A tak učila v Terezínské mateřské školce a obětavě pracovala jako vychovatelka mládeže. Obklopena tyfem, smrtí a nadějí. Z celé rodiny válku přežila jen ona sama.
Po válce založila novou rodinu, narodila se jí holčička. V roce 1969 odjela holčička se židovskou mládeží do Izraele. Paní Müllerová zůstala sama.
Dlouholetá odloučenost od rodiště, matky a kultury holčičku poněkud odcizila. Mnozí přátelé z generace paní Müllerové zemřeli. Je sama.
Po těžkém úrazu se paní Marianna velmi špatně pohybuje, nemůže vycházet z bytu. Jediný rabín, který ji kdy navštívil, je londýnský chabadnik rabi Herschel Gluck.
Byt paní Müllerové je smutný, pustý a zanedbaný; Marianna je smutná, pustá a zanedbaná; neustále mluví o sebevraždě. Je sama.
Takových krásných starých dam s temnýma smutnýma očima, dlouhými řasami a stydlivým úsměvem je po smutných, pustých a zanedbaných bytech jistě mnoho. Ví to někdo z nás ? My jsme však dobře zapsáni a zapečetěni…
Sylvie Wittmannová
______________________________________________
Po odchodu přátel, zbyla mi na míse, kromě šunky kuřecí, také šunka od kosti. Koupil jsem ji pro ně a teď mi ji bylo líto vyhodit, i když byla zlevněná (Kč 149,- za kilo). Kilo jí pochopitelně nebylo, tolik přátel nemám. Ale stejně, cena, ač výhodná, což stálo velikými, bílými písmeny napsáno na výkladní skříni onoho obchodu, kde jsem ji kupoval, přece jen nebyla zase tak nízká.
Zmínil jsem se o svém problému v příIežitostném telefonickém rozhovoru a telefonující mi pochopitelně poradil, abych ji snědl. "No prosím tě", nadul jsem se nespokojeně a polo uraženě. "Vždyť to nikdo nevidí", řekl telefonující. Totiž, řekla. "To je typickej katolickej přístup", vykřikl jsem bojovně do sluchátka, vydav se tak na pohodlnou cestu ideologické argumentace. "Já nejsem žádná zvláštní katolička", odpověděl mi hlas v telefonu pokojně. "Jak to, že nejsi!?" Znovu jsem upozornil na její víru. "No, já jsem jen taková střední, taková uprostřed katolička, jako ty jsi takovej jenom u p r o s t ř e d žid." Pravil smírný hlas, který mě chtěl zbavit problému se šunkou, jehož podstatu správně tušil spíš v mých financích než v mém judaismu. A měl jsem to.
Konec této příhody není důležitý a neprozradím ho už proto, že nevím, kdo všechno tento text náhodou číst. Vždycky jsem jídal šunku. Byl jsem dítě hubené, vůbec ne mlsné, jenom jsem neměl chuť jíst. A tak jistý pan doktor Procházka řekl mamince, že mne musí do jídla nutit, že jsem z těch dětí, které opravdu nepotřebují jíst a stane se, že umřou. To maminka pochopitelně nechtěla a tak mi dělala k snídani ovesnou kaši, polévku mi servírovala na talíři položeném do jiného talíře s horkou vodou, kupovala mi rybí tuk a také, v krámku u Znamenáčků pět deka šunky. Víc jsem nespolykal. Za války šunka nebyla a pokud by se vyskytla, byla by jistě snědena bez jakýchkoli ohledů.
Dneska si šunku nekupuji. Ale co dělám s tou, kterou již mám doma? Neraďte mi, že ji mám dát kolegům, že ji mám vzít na návštěvu jako dárek, věnovat ji bezdomovcům nebo hodit psovi. Takové odpovědi znám, jsou to odpovědi mých všedních dnů. Dejte mi šábesovou odpověď, jak se mám vyrovnat se zákazy, příkazy a povinnostmi tak, abych věděl, že se do svého postavení nevemlouvám jako do role, že nehraji sám před sebou lacinou komedii? Hlídá mě celoživotní skepse, vzešlá ze zkušenosti s lidmi, kteří ve snaze být tím, čím být chtěli, ale neuměli, uvěřili svým vlastním lžím a tak někdy trvali na prázdných formách a způsobech, které o tom měly přesvědčit nejen okolní svět ale hlavně je samé. To byla ta nejdůležitější část oné komedie, která mířila do jejich mravní existence, v přesvědčení, že zachovávajíce to a ono, jsou skutečně tím či oním.
Jistě, já vím, že chci-li být součástí čehokoli, co má jistá pravidla, musím tato pravidla přijmout a dodržovat. Nemohu se, abych si situaci ulehčil, vymlouvat dokonce ani na současný, moderní svět. Svou současnost nicméně musím respektovat. A to tak, abych se rigorosním lpěním na pravidlech jež vznikla jindy a jinde, ačkoli pro společenství, jež je mi drahé a němž jsem přesvědčen, že má být mým společenstvím i dnes, naopak nezbavoval odpovědnosti, jež je dána mým myšlením a jeho schopnostmi a povinnostmi v současném světě. Výmluva, která by byla zakotvena jen ve slepé oddanosti, by, tuším, nebyla v řádu judaismu, který je právě proto, a o tom jsem přesvědčen, na rozdíl od jiných náboženství tak lákavý a laskavý, který umožňuje úvahu, rozmluvu i pochyby, a jimi stalý návrat k Nejvyššímu, stálé bytí s ním a v něm.
Moje slova budou nepochybně pro jedny naivní a neznalá starých textů, a to jsou, pro jiné prostě jenom hloupá. Dávám je dohromady obtížně, ale napsat je chci lehce, to abych si nelhal do kapsy, abych nepředstíral, že hloubám a již proto jsem hoden úcty sám před sebou. Jistě, že existuje rada: Měl bych především léta nejdříve sám studovat, učit se ze spisů a potom se teprve případně opatrně a skromně pokoušet říci něco sám. Ale taková rada jednak přichází v mém životě pozdě a jednak provokuje moji vrozenou i navyklou vůli pomocí slov pohánět myšlení. Dost možná, že připomínám onoho pána, který naučiv se násobilce, rozhodl se přijít na všechna další tajemství matematiky sám.
Slova a obrazy jsou mi výrazem existence. Nikoliv slova a obrazy zdánlivé mystiky, jež se halí lacinou složitostí, do které když se šťouchne, vydrolí se vata myšlenek a sádra slov. A také ne slova, zdánlivě jednoduchá, chladně jasná, bez možnosti více než jediného významu. Doufám, že jsem nezhloupl sebeklamem vlastní důležitosti. Leda možná, na druhou stranu, vynalézáním násobilky. K čemuž mě přivedl příběh mé šunky, který by někdo jiný někde jinde nejspíš snadno vyřešil.
Je to jednoduché a já to přeci dobře vím: chci-li být tím, čím chci být, šunku sníst nesmím. A je to tak lehké - vždyť já na ni ani nemám chuť. Ale stokrát anebo aspoň dvakrát za den se nejspíš dostávám k jinému zákazu či příkazu a to nepočítám ty, o kterých nevím, protože ty mne nestaví před žádny mravní, nebo, chcete-li, náboženský problém. A příběh šunky je opět na talíři. Tak například - nenosím na ulici na hlavě kipu. Prosím vás, v Praze! Vždyť bych přeci vypadal jako blázen. (Pomíjím, že z hlediska pana rabína je to jedno, do jeho obce nepatřím a patřit nemohu a co nosím na hlavě, je mu tedy fuk, takže z hlediska ortodoxního judaismu je to opravdu fuk) Mohu samozřejmě nosit pořád klobouk nebo čepici a je po ozvláštnění. Já bych ale rád nosil jarmulku, přeneslo by mě to do mých mladých let a také do překvapivého zážitku svobody z první návštěvy N.Y, kdy jsem viděl na ulicích chodit pány s jarmulkami na hlavách, nikdo si jich nevšímal a bylo to normální. No, zkrátka nebudu na hlavě nosit pořád nic a když, tak jedině v mrazu, jako vždycky. Ale, nejím já, chodě bez klobouku, vlastně stále tu šunku?
Nechci se chytat žádné rady. Mohl bych se asi řídit rozhodnutím, ovšem, kdyby záleželo pouze na mně, že budu ortodoxní, konzervativní, nebo třeba liberální. Jenomže, jak se znám, v každém případě bych měl znovu a znovu občas tu šunku před sebou na talíři. Co s ní? Nechcete ji?
Zdeněk Kirschner
(redakčně upraveno)
______________________________________________________
______________________________________________________
Dne 27. září se uskutečnila plánovaná přednáška s besedou pana Roberta Řeháka, vyučujícího na evangelické teologické fakultě UK, v našem Klubu.
Na dvacet účastníků vytvořilo při přednášce pana Řeháka příjemné klubové prostředí. Zajímavá a poučná přednáška o paralelách obou náboženských tradic v toku dějin a aktuálních otázkách, které si křesťanský svět klade na prahu nového tisíciletí, pokračovala upřímnou a otevřenou diskusí. Zasvěcenými poznámkami k pohledu křesťanů na problémy naší koexistence pak přispěl významný český teolog pan Ivan O. Štampach.
Večer plný vážného i úsměvného povídání pokračoval i po odchodu hostů až do pozdních hodin.
Vždy, když už se sejdeme, máme si tolik co říct ... A čím to je?
ms
Klubový večer ve středu 11. října byl věnován besedě s muslimy.
Přednášku věnovanou paralelám Koránu a Talmudu a také zmínkám Koránu o Židech a jejich víře měl Mohamed Abbas. Tento sympatický chlapík, původem ze Sudánu mluví nejen dobře česky, ale je s textu svého učení dobře obeznámen. Tak jsme měli možnost se dovědět o pasážích z Koránu i jejich výkladu, který Židy a jejich víru uznává jako jeden ze základů islámu.
Po úvodní přednášce jsme mohli začít diskutovat nejen s ním, ale i s pěticí muslimů, kteří přednášejícího doprovázeli. Nebyl to žádný Ali, Mustafa, nebo Fatima. Mohli jsme jim říkat klidně Franta, Karel, Honza, nebo Anička ... I když měli nově přijatá tradiční islámská jména, byli to původem autentičtí češi.
Samozřejmě se začalo politikou. Jak jinak, když den před našim setkáním Palestinci vyplenili Josefův hrob na západním břehu Jordánu, a ten den přibyli další mrtví ve střetech v Izraeli a na obsazených územích palestinské samosprávy. Pochopitelný byl i rozdílný pohled na události, které v současnosti hýbou světovými médii i nervy nás, kteří se cítíme tak trochu účastni na tomto dění. Naštěstí převládala na našem setkání dobrá vůle. My všichni tak vzdáleni od místa dění jsme hledali pochopení pro pohled „těch druhých“. Nakonec jsme se dohodli, že to „tady“ nevyřešíme, ale budeme se snažit o vzájemné porozumění. Když nic jiného, budeme se scházet a naslouchat si ...
Pozornost jsme pak spíše věnovali tomu, co nás na našich hostech zajímalo především. Jejich cesta k víře, která se zdá v naší zemi tak exotická. Jejich problémy při praktikování Islámu v Čechách. A nakonec jsme si chtěli udělat i obrázek o každodenním životě muslimů, kteří žijí mezi námi a vlastně s námi.
Bylo to zajímavé povídání. A každý, kdo netrpí předpojatostí a zajímá se o jinakost druhých lidí, může jen litovat že nepřišel. Nebyla nás ani dvacítka, ale názorová pestrost účastníků vynahradila množství kvalitou.
Zajímavý večer uběhl tak rychle, že jsem se rozcházeli až se zavírací hodinou. Nakonec jsme si slíbili další setkání. Už se těším.
ms
V pátek 13. října se konala společná akce ŽLU a liberální kongregace Bejt Simcha. V prostorách našeho klubu jsme společně přivítali rabína Moshe Rimmera, který vedl společnou bohoslužbu v předvečer svátku Sukot. Také nám tento svátek i jeho význam více přiblížil.
Takto by mohla znít lakonická zpráva pro nezasvěcené. Toto setkání a společná bohoslužba však měla i další významy.
Jednak to byla první společně organizovaná akce Unie s touto dnes už zavedenou, pražskou kongregací. Dále to byla první akce po přistoupení Bejt Simcha jako kolektivního člena do Židovské liberální unie. A nakonec, byla akce pořádána na půdě klubu, kolem kterého se vytváří další liberální skupina, snad budoucí kongregace.
Přes pověru „o pátku třináctého“ ten večer dopadl dobře. Jen bych se napříště přimlouval za „duchovnější“ prostředí ke konání bohoslužby. Samozřejmě, pro všechny zúčastněné to byla věc mimořádná a tak to také myslím vnímali.
Snad na společné cestě k našim cílům to bylo správné vykročení.
ms
Vernisáž knihy a hon na autogramy
Nakladelství GplusG vydalo útlou knížku esejů s názvem „Cesty víry“. Nese podtitul Cesty víry spisovatele, režiséra, hokejisty, cestovatelky, kněze, rabína a ženy sedmnáct let připoutané na lůžko. Vydavatel pan Fedor Gál uvádí knihu na její záložce touto úvahou:
Víra neznamená jen zásady správného života či poznatky o původu světa a lidí, ale i rytmus každodenního života, osobní zakotvenost, naději na spásu, rodinné a společenské svazky, strukturu autorit a aktuální moci, sankce, tlak prostředí i šanci na přežití.
V naší době se síla souvislostí oslabuje. Dnes jsme tady, zítra mohu být jinde. Jiné kultury a náboženství mne konfrontují doslova na schodišti vlastního domu. Setkávám se s nimi na ulici, v zaměstnání, v médiích i v hospodě. Diskurs přesahuje prostor „mé“ zakotvenosti. Stejně tak možnosti manipulace a indoktrinace. Kde jsou jistoty, které hledám?
V pondělí 18. září se konala vernisáž této knihy v kavárně GplusG. Mimořádný zájem o knížku i její autory přilákal větší počet lidí, než asi pořadatelé předpokládali. Kavárna doslova „praskala ve švech“ a návštěvníci se tísnili, aby viděli na hlouček autorů tísněný v malém prostoru. Nakonec kdo neviděl, alespoň slyšel dík mikrofonu, který přenášel úvodní slovo pana Roberta Řeháka a diskutujících do celého prostoru.
Po úvodním slovu, které nabízelo kritický pohled pana Řeháka na publikované texty, se však rozhostilo ticho. Pan Řehák byl totiž do té doby jediný z přítomných, který měl to štěstí a knížku si mohl přečíst. Naštěstí pan Fedor Gál svým osobitým šarmem překlenul rozpačitou odmlku a po několika vtipných glosách ostatních autorů se zavládla milá, domácí atmosféra.
Pak už nastal čas, kdy se příznivci toho kterého autora mohli vrhnout do fronty na podpis svého oblíbence, a navíc získat i podpisy ostatních spoluautorů. A nebyla to „žeň“ slabá: seznam autorů napoví, jak unikátní spojení se nakladateli podařilo:
Milena Holcová, Jan Špáta, Jan Gogola ml. spolu s Robertem Reichelem, Jana Hrdá, Tomáš Halík, Ivan O. Štampach, Karol Moravčík, Baruch Myers a Benjamin Kuras.
Až na Benjamina Kurase, který nemohl přiletět, tak měl návštěvník možnost získat podpisy lidí, kteří se jinak jen těžko sejdou.
Byla to také příležitost jak vyjádřit své sympatie a podporu jednotlivým autorům, nebo s nimi promluvit o nejrůznějších tématech takřka „mezi čtyřma očima“.
A o knížce samé? Mě se líbila moc. Doufejme, že s odstupem několika týdnů udělá nakladatel besedu s autory znovu. Je tolik věcí, na které bych se rád zeptal, i když vím, že odpověď musíme všichni hledat především v sobě ...
ms
______________________________________________
Z údajů o zaplacených členských příspěvcích k 30.9.2000 vyplývá několik zajímavých údajů.
· nejstarší člen je narozen v roce 1911 a nejmladší v roce 1984?
· mírně převažují ženy s 53 % ?
· průměrný věk členů je 50,6 roku ? (zde může být určité zkreslení dáno skutečností, že starší ročníky platí včas své členské příspěvky)
· 5 % došlých členských příspěvků je ze zahraničí?
· nejvyšší příspěvek byl 6000,- Kč?
· 43 % členů zatím zaslalo vyšší příspěvek než byla odhlasována minimální výše?
Libuše Šancová
______________________________________________
Názory, polemiky, diskuse ...
______________________________________________
Schytal jsem v posledním roce spoustu veřejných označení za lháře.
Pan Leo Pavlát o mě už čtyřikrát v tisku (dvakrát LN, dvakrát RCh) tvrdil, že jsem vložil do úst anglického reformního rabína A. Goldsteina urážlivá slova na adresu pražské židovské obce. Podle pana Pavláta se prý “později ukázalo, že rabín Goldstein nic takového neřekl”, a dokonce to prý “vehementně popřel”.
V září pan Pavlát obdržel od rabína Goldsteina vysvětlení, že citovaný výrok asi skutečně vyslovil a co jím myslel. Pan Pavlát se v předchozích nařčeních možná zmýlil.
V záříjové Hatikvě o mně Martin Šmok tvrdí, že jsem prý o něm napsal, že je “hostile supporter of Orthodoxy and the current status quo”.
I pan Šmok se možná zmýlil. Nikdy jsem o něm nikde nic nenapsal.
Pan Šmok o mně dále píše, že jsem o “většině jeho přátel i o lidech, kteří jeho přáteli nejsou”, napsal “hromady lží, výmyslů a nesmyslů”.
Jak se budeme postupně dovídat víc, třeba pan Šmok zjistí, že i tady se v lecčem možná zmýlil.
Mýlíme se všichni. Lež a lhář (a v příspěvku pana Šmoka ještě taky zloděj) jsou slova, která bychom možná měli začít používat trochu střídměji. Vytvářejí zbytečnou hysterii, z níž se bude těžko vybředávat, až se budeme všichni snažit nacházet ty lidi, s nimiž by se mohlo české židovství všech možných odstínů obnovovat a předávat dalším generacím.
S tímto cílem jsme ŽLU zakládali. O žádném jiném nevím.
Benjamin Kuras
Shana Tova Umervorechet... Začal nám další rok - 5761. Je po prázdninách a naše práce pokračuje. Mnohé již bylo napsáno a vyřčeno, ale přesto se mi zdá, že mnozí z našich čtenářů ještě nemají jasno co chceme a kam směřujeme. Zopakuji tedy, co je to být liberální:
1) demokratické principy rozhodování a vedení organizace,
2) akceptování plurality názorů a soužití v míru i přes názorové rozdíly,
3) rovnoprávnost muže a ženy ve všech sférách života, včetně náboženství,
4) aktivní účast na zlepšování společnosti, v níž žijeme.
Vidíte, nic nového pod sluncem, žádná revoluce, a přesto je kolem toho někdy mnoho křiku.
A přece…
ŽLU je na začátku své cesty k vytvoření tlaku směřujícího k přeměně nynější podoby Federace ŽO a samotných židovských obcí. Do jaké podoby se tyto organizace budou transformovat záleží především na jejich členech. Jedno je známé již od počátku, že podoba ŽLU jako občanského sdružení je pouze dočasná. Naším cílem je přeměna v novou širší židovskou obec či kongregaci různorodých synagogálních sborů. V žádném případě nechceme rozdrobit naší židovskou pospolitost na ještě menší kousky, ba naopak. Cílem našeho snažení je a bude přivést a zapojit do židovské pospolitosti více Židů, i těch, kteří ortodoxií nejsou z různých důvodů uznáni za Židy. Otevření jsme samozřejmě i zájemcům o konverzi. V konečném důsledku to znamená přebudovat strukturu vedení obcí, změnit model přijímání členů do obcí a oddělit část náboženskou a světskou. Existuje několik návrhů (na některých variantách pracuje i Federace židovských obcí) na tyto změny.Nechceme ovšem změny za každou cenu, neboť v konečném důsledku je nutno myslet na možnosti obcí. Mně osobně se nejvíce zamlouvá varianta, která zde byla před válkou, kdy v každé obci jsou různé synagogální sbory a ty pak vysílají své zástupce do vedení obce a společně spravují obec. Každá synagoga si upravuje podmínky pro členství ve svém sboru podle svého přesvědčení a vede si tak i svůj život a přitom se spolu účastní na správě obce. Nastupuje zde vlastně dvojí členství. První je, být členem židovské obce a druhé, být členem té které synagogy / kongregace. Dostáváme se tak do situace, že pro mnoho sekulárních Židů postačí být členem obce a vyjádřit tak pocit sounáležitosti, což pro mnohé však znamená velice mnoho.
Období války a komunizmu násilně přervalo přirozený způsob židovského života a s následky se potýkáme dodnes. Největší problém je v omezenosti výběru partnera a v absenci židovského vzdělání. Sekularita mnoha z nás je též výsledkem oné doby ve které jsme vyrůstali a žili. Je tedy pravdou , že mnohým z nás chybí znalosti učení, talmudu,kabaly a mnohé další znalosti z židovského života. Jestliže naši rodiče a společnost v níž jsme žili nám to neumožnila, neznamená to ještě, že bychom chtěli nechat zavřené dveře dalšího nového poznání pro sebe a pro naše potomky. Protože chceme být liberální, dáváme prostor v Hatikvě i článkům se kterými můžeme, ale nemusíme souhlasit, které vyjadřují široké spektrum názorů, které bereme i jako platformu pro vidění sama sebe v pohledu zvenčí; i tyto názory nám velice pomáhají. Nepotřebujeme články poklepávající nás po ramenou, ale živé názory, kritiku a konstruktivní dialog! Tak jako nechceme s nikým bojovat – ničit. Potřebujeme se všichni navzájem, abychom mohli vytvořit silnou komunitu plnou života. To ovšem znamená vydat ze sebe svůj názor a vést o něm dialog.
Chtěl bych tímto apelovat i na Vás členy ŽLU, abyste nám psali a tím se podíleli na dalším směrování ŽLU a zapojovali se do dění v židovských obcích. Chtěl bych poděkovat všem, kteří zaplatili své příspěvky a dary, díky kterým může Hatikva vycházet. 26 listopadu proběhne členské shromáždění. Vyzývám Vás k přípravě shromáždění svými náměty, připomínkami, návrhy na změny a kandidátky. Dále by bylo velmi přínosné, kdyby začali vznikat pobočky v dalších regionech. Nechceme, aby unie byla jen pražskou záležitostí. Nejvíce podnětů na vytvoření pobočky přichází z Brna. Chtěl bych tímto pozvat lidi z brněnského regionu na 27. října od 19.00 hodin na Židovskou obec Brno, třída Kpt. Jaroše 3, kde se bude konat beseda a diskuse ŽO Brno a zástupců ŽLU.
Josef Kohout
aneb (dez)informace o (ne)jednání
Zpráva s názvem “O (ne)jednání”, aktualita vytištěná ve druhém čísle Hatikvy na stranách 6-7, referovala o setkání zástupců Židovské liberální unie (ŽLU) a prezídia Rady Federace židovských obcí (FŽO) v kavárně Franze Kafky dne 28.6.2000, dvěma větami se zmínila též o následném zasedání Rady FŽO dne 29.6.2000.
Zmíněnou informaci sepsala redakční rada na základě navzájem sdělených dojmů a názorů několika zúčastněných představitelů ŽLU a šéfredaktora Hatikvy, který byl na první uvedené schůzce přítomen jako zapisovatel. Významným zdrojem však nepochybně byly i některé mé písemné poznámky z jednání.
V době vzniku tohoto článku a uzávěrky Hatikvy číslo 2 jsem byl v zahraničí. Po svém návratu jsem zjistil, že informace “O (ne)jednání” byla publikována (pouze) s mým podpisem, aniž jsem text stačil aspoň zrevidovat. Ihned jsem se spojil s šéfredaktorem Hatikvy a upozornil ho na to, že, i když obsah článku v mnohém vystihuje můj pohled na situaci, obsahuje zároveň i několik nepřesností a zjednodušení, která se nepochybně budou hodit jako “nahrávka na smeč” pro naše kritiky. Předal jsem mu alespoň minimálně zkorigovaný text, který byl pak umístěn do internetové verze Hatikvy č. 2. Tyto dosti nepříjemné skutečnosti mě postavily do paradoxní pozice autora informace, kterou jsem v její vytištěné podobě sám nesepsal…
I přesto si stále hluboce vážím obětavé a nenahraditelné práce redakční rady Hatikvy. Nežádám proto zveřejnění omluvy či opravy, ale naopak přijímám roli obhájce uvedeného článku.
Dovolte, abych začal následující studentskou historkou. Před mnoha lety vložil jeden z mých přátel do své strojařské diplomky větu: “… a šroub tam dáme dřevěný, protože to stejně nikdo nečte”. Svou práci úspěšně obhájil.
Jsem rád, že Hatikvu lidé čtou. Téměř na každý článek přichází řada ohlasů, ty nejvýraznější z nich jsou uveřejňovány. O to pečlivěji je nutno formulovat publikované texty. Určitě to však nepovažuji za důvod k opatrnosti a nekonfliktnosti zveřejňovaných názorů. Vždyť právě v rozporech a jejich překonávání je podstata vývoje. O tom snad dnes, kromě vyznavačů některých strnulých ideologií, už nikdo nepochybuje.
Nyní tedy přistoupím k obhajobě “svého” článku “O (ne)jednání”. Ve třetím čísle Hatikvy se na stranách 7-8 objevila ostrá reakce s názvem “O (dez)informaci”, sepsal ji Ing.Petr Weber, předseda ŽO v Brně, člen prezídia Rady FŽO. Podle mých předpokladů (viz 3. odstavec v tomto článku) si s chutí “zasmečoval” z naší nahrávky. Na mnoha místech skloňuje mé jméno, samozřejmě nemohl tušit, že tak trochu “fackuje nesprávného panáka”. V tom skutečně je naše dezinformační vina (viz 2. a 3. odstavec), s jejími následky se však hodlám vyrovnat já sám.
Nevěřícný údiv a “pocit, že jsme každý seděli na jiné schůzi”, nebudu panu Ing.Weberovi rozmlouvat. Fotografie v Hatikvě č. 2 (str.6) ostatně dosvědčuje, že jsme dokonce seděli vedle sebe na téže straně jednacího stolu. Podstatné však je, že jsme zastupovali různé jednající strany (FŽO a ŽLU), mezi nimiž je dosud řada rozporů, stejným informacím často přikládáme různou váhu a někdy i jiný význam.
K jednotlivým námitkám A) až D) pana Ing.Webera:
Ad A) Výhrady k možnosti kolektivního členství v Židovské liberální unii skutečně “zazněly” v e-mailovém komentáři k návrhu Stanov ŽLU, který adresoval tajemník FŽO JUDr.Tomáš Kraus předsedovi přípravného výboru ŽLU Ing.Martinu Hronovi. Ten na ustavujícím volebním shromáždění stáhl svou kandidaturu do voleb představenstva ŽLU a na práci řádně zvoleného představenstva ŽLU se už dále nijak výrazně nepodílel. Při předávání dokumentů byly uvedené výhrady ke kolektivnímu členství opomenuty. Za to se omlouváme.
Je zde však jiný vážný problém. Dopis se žádostí o přijetí ŽLU za přidruženého člena FŽO sepsal a osobně podal do sekretariátu FŽO též Ing.Martin Hron, ještě před ustavujícím shromážděním ŽLU. Řádně zvolené představenstvo ŽLU dosud žádnou takovou žádost oficiálně nepodalo. Na svém jednání dne 1.6.2000 naopak rozhodlo, viz příslušný Zápis z jednání představenstva ŽLU, bod 6., odstavec 2) Programového prohlášení ŽLU, že “nebude usilovat o přidružené členství ŽLU ve FŽO” (konec citátu). Sice nás velmi zajímá, jak se k otázce přidruženého či plnoprávného členství ŽLU ve Federaci Rada FŽO staví, vzhledem k výše uvedené skutečnosti však bylo celé řízení k bodu o přijetí ŽLU za přidruženého člena FŽO na Radě FŽO dne 29.6.2000 “zmateční”, neboť se jednalo o neprávoplatné podání. Výsledek je však určitě poučný.
Ad B) Dr.Pavlát vznesl na setkání otázku, kterou však někteří (včetně mě) chápali jako výhradu či pochybnost: Jak si představujete náboženský život ŽLU, když se chcete stát samostatnou židovskou obcí ( či kongregací liberálních obcí ) a nemáte žádného stálého rabína? Bylo mu odpovězeno, že v přechodném období vystačíme s pomocí zahraničních rabínů (Goldsteina, Hellnera, Salamona a dalších), kteří sem téměř pravidelně dojíždějí a pro naše členy představují charismatické osobnosti. Zdůraznili jsme, že nám jde o to, aby do běžného židovského života v Čechách byly uvedeny též liberální bohoslužby a konverze. Za nabídku Španělské synagogy pro duchovní aktivity ŽLU Dr.Pavlátovi upřímně děkujeme.
Ad C) Aby mohla být ze ŽLU zřízena jedenáctá židovská obec v rámci Federace ŽO, musel by se výrazně změnit Statut FŽO, v jeho důsledcích je totiž dosud striktně dodržován tzv. regionální princip: “Jedno území, jedna židovská obec.”. Působnost obcí je (snad vzhledem k malému počtu potenciálních členů v některých oblastech) značně nevyvážená. Pod Prahu spadá nejen celý Středočeský, ale i Jihočeský a Východočeský kraj. Na západě je obec plzeňská, ale na severu Čech působí hned pět obcí na sousedících územích – karlovarská, teplická, ústecká, děčínská a liberecká. Na Moravě jsou pak obce v Ostravě, Olomouci a Brně. Územní rozdělení židovských obcí je jistě přechodným, i když nyní určitě pohodlnějším a přehledným řešením, zvláště z hlediska restitucí. Ve většině západoevropských zemí, či v USA, takový model nemají. Tam na jednom území koexistují různé (ortodoxní, reformní, liberální, neutrální a jiné) židovské kongregace.
Ad D) Možná existuje magnetofonový záznam, ale pokud si pamatuji (a to si na některé lidi a události z minulosti pamatuji až příliš dobře), tak jednání Rady FŽO k původnímu bodu 4., přesunutému na bod 1. Židovská liberální unie, zahájil předseda Dr.Munk přímým sdělením ve smyslu: “Máme tu žádost Židovské liberální unie o přijetí za přidruženého člena Federace ŽO, vyzývám Ing.Webera, aby zrekapituloval sporné body Stanov ŽLU.” Pan Ing.Weber poté přednesl seznam výhrad ke Stanovám ŽLU, jež se pochopitelně nejvíce týkaly odstavce o členství v ŽLU. Teprve pak se dostala ke slovu mluvčí a členka představenstva ŽLU paní Simona Sternová. Seděl jsem vedle ní a ani mně nebylo jasné, zda má hned odpovídat na výhrady, nebo se pokusit představit Židovskou liberální unii členům Rady FŽO, z nichž někteří o ŽLU evidentně téměř nic nevěděli. Zvolila stručné představení ŽLU a odpovědi k výhradám. Jeden dotaz byl (ne, že nebyl žádný, jak tvrdí Ing.Weber): “Kolik má ŽLU členů?” Odpověděl jsem já, neboť mám na starosti členskou základnu ŽLU. Pak se jedna z členek Rady ohradila proti článku B.Kurase, jiný člen Rady naopak upozornil na potíže, které vznikají z ortodoxního přístupu k problému hřbitova ve Vladislavově ulici… Debata se začala rozmělňovat. Dr.Munk upozornil na to, že máme ještě mnoho dalších bodů k projednávání. Diskusi nebyli přítomni ani tajemník RFŽO Dr.Kraus, ani vrchní rabín Karol Sidon. Návrh předsedy RFŽO na zamítnutí přijetí ŽLU za přidruženého člena FŽO, byl Ing.Weberem “přebit” pro nás pozitivnějším protinávrhem – odložit projednávání žádosti do doby příslušné úpravy Stanov ŽLU. Toto rozhodnutí bylo schváleno. Později se mě pan Ing.Weber ptal, proč jsme více “nelobovali” za věc ŽLU. Po svých několikaletých zkušenostech z jednání Rady FŽO jsem to na daném fóru a v dané chvíli považoval za téměř zbytečné. Usilovným “lobováním” lze nyní snad získat funkci, jeden (přidružený) hlas, případně kancelář, ale to přece není naším cílem (viz Programové prohlášení ŽLU).
Další důvody mého postoje snad vyplynou z následujících odstavců tohoto článku.
Pan Ing.Weber se ve svém písemném ohlasu na “můj” článek často diví a “otcovsky” mě poučuje, jak bych se měl správně dívat na svět a “prosazovat” své názory – od sporných otázek židovských až po mou vlastní vědeckou práci. Nezbývá mi, než mu odpovědět i na tuto část jeho reakce:
Já své židovství považuji za hluboce interní, osudové dědictví, s nímž žiji od dětství. Mým rabínem, kterého si nejvíce vážím, vždy zůstane nezapomenutelný Dr. Richard Feder. V minulosti jsem se však obešel (a případně i nadále obejdu) bez oficiálních náboženských institucí a obřadů. Židovství zásadně nespojuji s osobními ambicemi, nechtěl bych se stát “Židem z povolání”. Tím by měl být snad pouze rabín, případně několik dalších zaměstnanců (nikoliv “majitelů”) obce, ale i ti by měli počítat s eventuálním profesním návratem do občanské společnosti (např. v rámci pravidelné obměny).
Dnes je jistě nutné a záslužné profesionálně se zabývat náhradami škod a restitucemi. Tato činnost však musí být absolutně transparentní a pod nejpřísnější veřejnou kontrolou. Kdokoliv by se pokusil najít zde svou lukrativní živnost a osobní prospěch, by měl být považován za parazita na tragédii našich miliónů zavražděných, které nelze ničím “odškodnit”. Komu to připadá přehnané a patetické, ať si vzpomene na ty “své mrtvé”… Jiný možná bystře podotkne, že přesně takhle to u nás přece funguje, ať mu dokážu, že ne…? Rád bych tomu aspoň věřil.
Mezi českými Židy střední (tzv. “druhé”) generace aktivně žiji už od studentských let, mnohem déle, než se pan Ing.Weber vynořil nad obzor viditelného židovského dění. Když přišel jako úřadující místopředseda brněnské obce do Rady Federace ŽO, vnesl do ustálených vod jednání neobvyklý vzruch. Projevil se jako velmi obratný lobista. Prezentoval své “umění prosadit se” či “získat podporu tam, kde se rozhoduje”. Nějaký čas jsem Ing.Webera upřímně obdivoval a často jsem (jako jeden z mála) hlasoval pro jeho reformní návrhy. Pronesl hodně slov… Já však věřím (spolu s Mefistem), že na počátku by měl být čin. Poté, co se Ing.Weber dostatečně “zviditelnil” a získal funkci v prezídiu RFŽO, začal se vyžívat spíše ve formální logice jednacích procedur a ekvilibristice protinávrhů. Stal se z něho přesvědčený zastánce “gorbačevské” přestavby zevnitř, která vychází z axiomu (o kterém se přece nesmí pochybovat!), že vše je u nás zcela demokratické, stačí jen časem (snad za 2-5 let?) zvolit jiné zástupce a vytoužené liberální změny nastanou samy od sebe uvnitř stávajících struktur.
Pan Ing.Weber se rád představuje jako přátelský a otevřený prosazovatel liberálních změn ve Federaci ŽO. Výsledky jeho současného působení v Radě FŽO jsou však někdy právě opačné. V oficiálním Zápisu ze zasedání Rady FŽO dne 29.6.2000, bod 4. Výklad stanov v otázce přidruženého členství, poslední odstavec, se můžeme dočíst následující: “Na návrh Ing.Webera rozhodla Rada, že všichni přidružení členové předloží FŽO aktuální seznam svých členů. Pokud mezi nimi budou i nežidovští členové, bude Rada zvažovat sankce včetně možnosti vyloučení z FŽO.” (konec citátu) Logicky podle Stanov FŽO je to samozřejmě zcela “košer”, vždyť “Když jsme si Stanovy v Radě takhle odhlasovali, tak je musíme dodržovat!”. Navíc toto usnesení u některých tak příjemně ohřívá primitivní podvědomé sobectví typu “přece nám nějací gójové nebudou ujídat z našeho židovského krajíce” a připravovat nás o naše “výhody” (slovo, ze kterého je mi špatně).
Reálný dopad Weberova odstavce však může být zcela bezcitný a hrubě diskriminační. Jako příklad uvedu sportovní klub Hakoach, který jsme v lednu 1990 se skupinou přátel založili a jehož jsem současným předsedou a zástupcem v RFŽO. Klub je už přes 5 let přidruženou organizací FŽO. Po celkově 10-ti letech úspěšné aktivní činnosti má v řadách svých více než 140-ti členů asi 6 přátel, kteří nesplňují tzv. právo návratu. Nikdo (ani pan Weber osobně) mě nedonutí, abych jim řekl: “Příští týden už mezi nás nechoďte, to víte, přišlo nařízení seshora, nedá se nic dělat…”. Příliš odporně mi to připomíná zrcadlový obraz situace, kdy byli Židé vyhazováni ze škol, divadel i sportovních klubů, kdy u vstupu do veřejných parků se objevil nápis “Psům a židům vstup zakázán!”. Uvědomuji si, že atmosféra dnešní doby je naštěstí zcela jiná, ale lidské pocity z prožité diskriminace se podobají. Těm, kteří v RFŽO Weberův odstavec schválili, je to zřejmě jedno, oni si jen hrají se slovy…
Jaké “výhody” získávají naši nežidovští přátelé z toho, že mezi nás už tolik let chodí ? Příležitostně jsou nazýváni “židofily” či “bílými Židy”, a pokud by je jejich sympatie přesto dovedly až ke konverzi, mohli by s námi někdy jít i do transportu… Weberův odstavec, vzniklý z formálně logických přesmyček s podporou většiny současné Rady FŽO, vyvolává mezi reálnými lidmi, námi a našimi nežidovskými přáteli, jen zbytečnou trpkost a pocit diskriminace.
Neznám přesně zaměření práce pana Ing.Webera, vím však, že má v oblibě matematickou logiku a programování počítačů. Často jsem měl pocit, že ho uspokojuje už pouhé formálně logické, deduktivní odvození závěrů z předem stanovených principů, aby mu vzniklá teorie připadala správná. Doporučuji mu, aby si znovu prostudoval slavnou Gödelovu větu o neúplnosti, která dokazuje, že moc (síla) striktně logické dedukce končí už u tak jednoduché oblasti jakou je aritmetika celých čísel. Nechci však nikomu brát jeho životní jistoty…
Já jsem svou profesí fyzik. Předloží-li mi někdo argumenty, které vypadají logicky, vím, že ještě vůbec nemusejí být pravdivé. Motto mého přístupu k různým sebevědomým úvahám a zaručeným teoriím se dá vyjádřit i v méně uhlazené podobě, tak, jak jsem to kdysi zaslechl od jednoho drsného teenagera: “…nebuď si tak zasraně jistej…!” (omlouvám se všem jemným duším).
Pro mě je ověřením pravdivosti teorie experimentální (praktický) soulad s realitou. Nejen z fyziky jsou známy časté případy, kdy logicky dokonale uzavřená teorie nebyla pravdivá (neodpovídala realitě světa), např. teorie éteru vyvrácená Michelsonovým experimentem a nahrazená Einsteinovou speciální teorií relativity. Nebo naopak, kdy se v silně “zašuměných” datech, nejasných informacích, skrývala hluboká pravda, např. objev reliktního záření z období vzniku vesmíru v kosmickém spektru.
Žijeme v jediném a jedinečném, tajemném světě vytvořeném Bohem (či kým?), logických teorií tohoto světa můžeme vymyslet stovky, zajímá-li nás však, které z nich jsou pravdivé ve smyslu shody s realitou, musíme je ověřovat v praxi, např. fyzikové pečlivým měřením a důmyslnými experimenty. Obecně to znamená s pokorou a pochopením pozorovat reálný svět a život kolem sebe, nebát se vnořit do jeho víru, méně slov, více činů…
Pokud se teorie neshoduje s fakty, pak tedy: “Sbohem teorie!” a nikoliv: “Tím hůře pro fakta!”. Takovým faktem, skutečností, které se zastávám, je život mnoha potomků českých Židů, toužících po plnohodnotném navázání na své kořeny v moderním době, jakož i všech těch lidí, kteří se rozhodnou konvertovat k judaismu (ať už liberálnímu, reformnímu či ortodoxnímu), ale i těch, kteří chtějí jen (a i to vyžaduje odvahu) zůstávat našimi přáteli v dobrých i zlých časech.
Postoje nastíněné v tomto článku mě vedly k tomu, že jsem se aktivně zapojil do formování Židovské liberální unie, která vznikla jako paralelní struktura vedle Federace židovských obcí. Pokud časem dojde k oboustranně přijatelnému sjednocení, budu jen rád. Zatím však (z důvodů výše ilustrovaných) nepovažuji za účelné podbízet se současné Radě FŽO úpravami vlastních Stanov a zdržovat vlastní rozvoj podrobným přemýšlením o tom, jak splnit podmínky, které jsou nám pro vstup do FŽO předkládány. Žít svým vlastním životem, nezklamat své členy a příznivce, to je podle mého názoru pro ŽLU to nejdůležitější.
S úctou ke všem čtenářům
František Fendrych
P.S. V mnoha aktuálních diskusních příspěvcích na stránkách Hatikvy i Roš Chodeš mi zcela schází tradiční židovský smysl pro humor. Dokonce bych řekl, že jeho míra je často nepřímo úměrná funkčnímu zařazení či vnitřnímu pocitu významnosti samotného autora. Je dobré mít občas na mysli memento J.Wintera-Neprakty: “Neberte život příliš vážně, tak jako tak z něho nevyváznete živí…”
Závěrem slibuji, že na další reakce pana Ing.Webera už nebudu veřejně odpovídat a vyřídím si to s ním osobně – písemně, ústně, ale třebas i manuálně. F..F.
Odpovědnost je vždy konkrétní, proto je třeba říct, že na základě poznámek F.F. jsem stylizoval „jeho“ diskusní příspěvek já, ne tedy kolektiv připravující Hatikvu. Myslím však, že na věcné stránce příspěvku i na následné diskusi to nic nemění.
Čtenářům se omlouvám a slibuji, že se budu snažit být pozornější. M.Spevák
______________________________________________
Výbor pro odškodnění romského holocaustu
zve členy Židovské liberální unie, příznivce a přátele
na
Slavnostní akt
u příležitosti zakončení pietní úpravy
Romských hrobů koncentračního tábora Lety u Písku
a odhalení pamětní desky
v úterý 31. října od 14 hodin
na farním hřbitově v Mirovicích u Písku
za přítomnosti bývalých vězňů, zástupců Romů
a ústavních činitelů
Odjezd zvláštního autobusu z Prahy v 11 hodin (před hlavní branou autobusového nádraží Florenc, u konečné zastávky autobusu číslo 133). Bílo-modrý autobus bude mít za čelním sklem ceduli s nápisem „Mirovice“.
Kontakt: Č. Růžička, 0603-247617
______________________________________________
Fenomén Žid znají snad všechny národy světa. Jejich vztah k němu vypovídá o jejich charakteru. Má-li dějinný vývoj nějaký smysl, měl by být viditelný i ve vztahu většiny k jejím minoritám. Evropa se vydala na cestu integrace v zajetí krutosti nepoučených mocných a často i bezmocných, s vědomím existence novodobých internačních táborů. Denně vidíme na televizních obrazovkách krutosti, o kterých jsme se domnívali, že patří minulosti. V období holocaustu nebo Gulagu ještě televize nepřinášela očividné reportáže. Hraje to ale zásadní roli? Jak zabránit genocidě? Pomohou protesty OSN? Pomohou zpětné rozsudky Mezinárodního soudu v Haagu? Pomohlo bombardování území bývalé Jugoslávie vzdušnými silami NATO? Pomohou protesty Rady Evropy proti charakteru vojenského zásahu Ruska v Čečně? Může pomoci umění? Přes veškeré pochybnosti a vědomí naivity a bezmocnosti by snad mohl občas někomu pomoci šok. Jak ale zařídit, aby se ti, kteří oplývají přemírou agresivity a nenávisti a potřebují obětního beránka, museli dívat opakovaně na následky svých činů. Protože takovou cílenou terapii nelze zatím nikomu předepsat, zůstává "jen" ona masarykovská drobná práce. "Kdyby Židé nebyli, museli by si je lidi vymyslet", řekl kdysi Jan Werich. Možná, že tím chtěl kromě jiného říci, že jejich těžký úděl po dobu téměř dvou tisíciletí může sloužit jako zrcadlo lidských činů. Problém je v tom, že i Židé jsou lidmi.
Proto bych chtěla v nedávno nově rekonstruované Španělské synagoze uvést roční cyklus komponovaných literárně-hudebních pořadů s názvem Fenomén Žid – Procházka napříč Evropou, určený jak pražskému, tak i zahraničnímu obecenstvu ( v anglickém překladu ). Dramaturgicky bude skladba jednotlivých částí sledovat tři hlavní cíle. Za prvé ukázat na osudu Židů, žijících uprostřed vybraných evropských národů princip a důsledky intolerance, za druhé předvést ukázky z literatur a hudební kultury těchto zemí, jež souvisejí s židovstvím a za třetí umocnit duchovní význam uváděných děl neopakovatelnou atmosférou právě aktuálního svátku židovského náboženského roku.
Praha se během posledních deseti let vrací do povědomí kulturního světa jako město s výjimečnou multikulturní tradicí. Její genius loci ji opravňuje patřit mezi významná evropská kulturní centra, ale znamená také zodpovědnost chovat se jako město otevřené a poučené z vlastní tradice. Proto si myslím, že právě zde a na půdě židovské synagogy, která chce sloužit ke kulturním a vzdělávacím účelům, lze skrze fenomén židovství, společný všem národům, oslovit obecenstvo hluboce a naléhavě.
Z dramaturgické skladby cyklu by také mělo být patrné, že v dějinách jednotlivých států existovaly určité rozdíly ve způsobu zacházení s vlastními Židy. Úmyslně se vyhneme Německu, které by si zasloužilo vzhledem k dějinné realitě specifické zpracování. Procházka Evropou povede ze západu na východ, symbolicky vstříc každodenní pouti Slunce po obloze. Každý měsíc roku bude věnován jednomu svátku a jedné zemi. Budou to Portugalsko, Španělsko, Francie, Itálie, Srbsko s Chorvatskem, Bosna s Hercegovinou, pro ušlechtilé chování k vlastním Židům v době války úctyhodné Dánsko, i antisemitismem obzvlášť zasažené Polsko, Litva, Maďarsko a Rusko. Poslední část věnujeme českému prostředí, včetně společného soužití československého.
Ve všech částech cyklu zazní vybrané ukázky z literatur zmíněných zemí, tematicky vázané k židovství. Mluvené slovo bude proloženo hudebními vstupy. Půjde o ukázky z tvorby židovských skladatelů, včetně autorů 20. století., přičemž se budeme snažit uvést i díla nedokončená v důsledku tragického konce autora v době holocaustu. Vzhledem k nadnárodnímu charakteru hudební kultury se v hudební složce možná vždy nebudeme striktně držet národní příslušnosti autora, ale zdůrazníme hledisko diskriminační. I v hudební oblasti totiž lze pozorovat zvláštní paradox: v obecném povědomí existuje představa, že Židé v hudbě mnoho znamenali, ale zároveň jim jejich původ býval prokletím.
Zárukou kvality jsou i jména interpretů, kteří předběžně přislíbili spolupráci, např.O.Vetchý, J.Ornest, P. Rímský, P. Šporcl, J. Bárta, P.Maceček, Jupiter kvartet a mnoho dalších vynikajících umělců.
Agentura AGADA