Vážení a milí přátelé,

 

obracím se na Vás dva dny po své rabínské ordinaci, která se konala v nádherných prostorách berlínské Synagogy Rykestraße. Jsem velmi vděčný Vám všem, kteří jste mě podpořili na dlouhé cestě vedoucí k tomuto cíli a zároveň novému začátku, který pro mě symbolizuje práce rabína pro české židovské komunity.

 

Jako své rabínské motto jsem si zvolil následující citát z proroka Izajáše: "Mír a zdar dalekému i blízkému, řekl Věčný.“ (Izajáš 57:19) Nad významem tohoto verše jsem začal přemýšlet jako malý chlapec, když jsem procházel kolem Smíchovské synagogy v Praze, na jejíž fasádě se objevuje v češtině i hebrejštině. Pochopil jsem ho však až ve chvíli, když jsem dočetl knihu Židovská tragédie – poslední dějství od velkého českého rabína Dr. Richarda Federa (1875–1970), zichrono livracha, který tento verš cituje na samém konci knihy. Vykládá ho jako naději v lepší a mírumilovný svět, ve kterém fyzická ani duševní vzdálenost nerozděluje, ale spojuje, ve kterém lidské bytosti jednají se svými bližními s láskou a respektem bez ohledu na vzdálenost mezi nimi. Když se podívám na současný svět, cítím, jak moc jsou tato slova naděje stále relevantní. 

 

Jedna z modliteb mluví o Roš ha-šana, židovském Novém roce, jako o jom harat olam neboli dnu, ve kterém se narodil svět. A vskutku Roš ha-šana odpovídá šestému dni stvoření, ve kterém Bůh stvořil první lidskou bytost a vdechnul do ní životní sílu. Každé Roš ha-šana je tedy symbolicky dnem narozenin celého lidstva, který nám dává příležitost přemýšlet nad tím, jací bychom měli být jako lidé, abychom splnili náš úkol zde na zemi.  V této souvislosti se mi vybavuje úryvek z loňské novoroční promluvy paní Ruth Hálové, zichrona livracha, která nás bohužel opustila 28. dubna 2020: „Bůh nás miluje a stvořil nás z lásky a pro lásku. Z toho přirozeně vyplývá, že naší pravou podstatou je láska. Tak prosté a jednoduché to celé naše komplikované žití vlastně je.“ Slovo láska se často objevuje v nejrůznějších významech, které jsou občas matoucí, ale v kontextu stvoření člověka ho chápu jednoznačně jako potřebu nebýt sám, potřebu sdílet s někým, koho můžeme oslovit jako „Ty“. Jestliže Bůh stvořil člověka, protože zatoužil sdílet, úkolem každé lidské bytosti je rozpoznat to samé: „Není dobré, aby byl člověk sám.“ (Genesis 2:18) To nás přivádí zpět k poselství proroka Izajáše, který mluví o významu našeho vztahu k ostatním. Je jasné, že příští týdny a měsíce přinesou složité výzvy. Můžeme je zvládnout jen tehdy, pokud jim budeme čelit společně a pokud budeme myslet na druhé. Toto je poselství blížícího se Roš ha-šana.

 

Vážení a milí přátelé, srdečně Vás zvu na slavnostní otevření naší synagogy a do nového židovského roku 5781 bych Vám rád popřál mír a zdar, zdraví, naději a houževnatost. Ať jste všichni zapsáni a zapečetěni do knihy života k dobrému a sladkému novému roku.

 

Šana tova u’metuka! Váš rabín David Maxa.